Nebudeme mlčet ke sjezdu sudeťáků v ČR

Jak vstoupilo ve veřejnou známost, nějaká brněnská organizace Meeting Brno pozvala na příští rok Sudetoněmecké krajanské sdružení (SDL), aby si zde v Brně uspořádali sjezd těch různých potomků sudetských krajánků, kteří byli vysídleni po 2. světové válce z Československa. A hned dodám, vysídleni po právu, to znamená v souladu s dohodou vítězných velmoci, které ve 2. světové válce rozšlapaly sny Němců po světovládě, kdy na tyto jejich sny měla některá etnika doplatit svým vyhubením. A sudeťácké vzpomínání na to, jak málo tenkrát chybělo, aby osídlení slovanských Čechů zde ve střední Evropě skončilo, jim má být tentokráte umožněno přímo s lůně země, kterou tenkrát měli v plánu, jak se dnes moderně říká, etnicky vyčistit.

Žádný český vlastenec by neměl zůstat netečný k těmto zrádným aktivitám z venku i zevnitř a měl by se postavit proti tomuto mítinku sudeťáků v Brně s plnou vervou, protože sudeťácké požadavky se nemohou stát tématem, o kterém by naše země měla být ochotna licitovat a ustupovat jim, a to ani o jeden cm. Nelze dávat všanc platnost Benešových dekretů, které jsou neoddělitelnou součástí české jurisdikce a také jako její součást zůstanou navždy. Tohle tu s důvěrou v český národ prohlašuji.

Nelze připustit, jako v té pohádce o Jezinkách a Budulínkovi, aby se Sudeťákům podařilo vsunout zde do dveří nějaký ten prstík, protože by to dopadlo přesně jako v té pohádce o Jezinkách. Ono by samozřejmě nezůstalo jen u toho jednoho prstíku, to přece každý víme. A jde zde o hodně, to snad každý z nás chápe.

Celá tato současná peripetie lísání se k našim dřívějším německým spoluobčanům a podbízení se jim začala tím, že byl Václav Havel a jeho pobratimové ochotni brát od těchto rádoby našich krajánků peníze na svoji tzv. disidentskou činnost. A tento „dluh“ Havlistů za tyto peníze z krajanských spolků zde stále existuje a není zapomenut.

Nelze nevidět to nebezpečí, že za příhodné sestavy v Parlamentu a příhodné sestavy české vlády by mohlo dojít k průlomu, kdy by se zrušila platnost Benešových poválečných dekretů a pak už by bylo otevřeno pole pro různé mezinárodní soudy, aby v prvním kole přiznali právo na vrácení majetku české a německé kolaborantské šlechtě, a ve druhém kole by pak došlo na náhrady škod pro sudeťáky. Ještě jsme snad nezapomněli, jak to bylo s církevními restitucemi zde, než jsme se tu rozkoukali, církevní restituce byly schváleny v Parlamentu.

Některé české vlastenecké organizace a čeští patrioti nechtějí zůstat nečiní k tomuto rýsujícímu se nebezpečí a přiložili ruku k dílu a organizují protestní demonstrace, aby byl jednotně vyslán vzkaz sudeťákům, že jejich sjezdy SDL jsou tu nevítanou záležitostí.

V podstatě první protestní shromáždění proti sjezdu SDL v Brně se již uskutečnilo dne 30.9.2025 v rámci mítinku na připomenutí hanebné Mnichovské smlouvy a tento mítink byl pořádán organizací – Ne základnám na Václavském náměstí, kde toto téma – sjezd sudeťáků v Brně bylo také zmíněno na mítinku. Aktivní roli v těchto protestech proti uspořádání sjezdu sudeťáků v ČR je připravena sehrát organizace – Klub českého pohraničí, která pořádá dne 25.10.2025 ve 14 hodin shromáždění v Praze (Na Klárově) i v Brně (na ulici Veveří u sochy Edvarda Beneše).

Jako můj příspěvek k tématu na tomto shromáždění chci vzpomenout moji cestu vlakem před 4 roky, kdy jsem se potkal a komunikoval ve vlakovém kupé s jednou příslušnicí sudetské menšiny pocházející někde ze Slezska, která tu v tehdejším Československu prožila válku. Moje dojmy, které jsem získal touto, řekl bych, ne nepřátelskou komunikací, bych tam rád sdílel s ostatními. Vždyť potkat pamětníka válečných let dnes, to je už přece jen vzácnost.

Názor nás Čechů na období před a v době 2. světové války je jednoznačný, sudeťáci se dopustili zrady proti zemi a národu, který je v dobré víře kdysi za českých králů pozval na své území, a oni se přidali na stranu těch, co náš národ chtěli ze středoevropského prostoru nejen vyhnat, oni nás chtěli vyhubit. Je znám ten třetinový vzorec, který měl být uplatněn na český národ po vítězství Wehrmachtu na východní frontě: třetinu poněmčit, třetinu vyhubit a třetinu vystěhovat.

Je ale zajisté vrcholně zajímavé, slyšet názor jednoho příslušníka z té německé minority, která se tehdy ve velké většině proti naší republice postavila, jakým způsobem to oni sudeťáci dnes vnímají, co se stalo v českém pohraničí před a za 2. světové války. Ta nejzajímavější otázka na celém tomto tématu je samozřejmě, zdali sudeťáci přiznávají nějakou tu svoji vinu za rozdmýchání 2. světové války a nebo nepřiznávají.

Nikdy jsem se předtím nesetkal s žádným sudetským Němcem a jen upozorňuji na to, že ta dáme ve vlaku byla Němka, která tu mohla po válce zůstat, takže ona určitě nepatřila k žádné té fanatické sudeťácké menšině, která terorizovala Čechy před vznikem 2. světové války. Já tu dámu nezatracuji, ona mohla pocházet dokonce i z rodiny sociálních demokratů, kteří tenkrát mohli mít odvahu a nevolit Henleinovce ve volbách v konci 30. let minulého století.

Ten náš vzájemný rozhovor začal nevině, a to tím, že jsem se na trase Choceň – Česká Třebová dal do řeči s jedním cestujícím v kupé, kdy jsem zmínil, že pocházím z  regionu Moravská Třebová, a že jsem se v tomto městě narodil a teď že tam bydlí můj syn, kterého jedu navštívit. Vzpomněl jsem na to, že je to město, kde moji předkové zažili velké trauma, když je odtud v roce 1938 hnali sudetští Němci kameny a střelbou do vzduchu. Ve chvíli, kdy jsem pak vyřknul slovo „Skopčáci“, tak se ozvala u okna sedící vetchá stařenka, mohlo jí být tak 90 let, možná ještě více, a jak se ukázalo, byla to Němka z bývalých Sudet někde ze Slezska, a tak nějak jsme vstoupili do hovoru.

Musím znovu říci, že ten hovor mezi námi nebyl nepřátelský. Ta dáma několikrát opakovala, že to si nikdo z nás nedovede představit, co ti jejich kluci zkusili u Stalingradu, jaká zima tam byla a kolik jich tam prý zůstalo. Ona jednoznačně prohlásila při našem hovoru, že všechny jejich kluky prý oblékli do SS uniforem a všechny že je poslali ke Stalingradu, a že jich tam spousta zůstala.

Ta německá dáma v podstatě při hovoru vyjádřila názor, že oni jako Němci přece trpěli za války stejně jako my, a že na tom byli ještě hůře než my, protože ti jejich kluci museli jít bojovat v SS uniformě ke Stalingradu. S tím se dá souhlasit jen do té míry, než začne člověk domýšlet, co by se s námi Čechy stalo, kdyby tenkrát Rudá armáda ten boj u Stalingradu nevyhrála.  A člověku také přijde na mysl, že přece SS byla výběrová organizace, tam jen tak každého nebrali, tam brali jen ty skutečně kované nacisty. Jestli se ale v Německu automaticky předpokládalo, že když je to Němec ze Sudet, že nás Slovany bude již z principu nenávidět, a tak ty jejich kluky ze Slezska hned šoupli do SS divizí a hned s nimi na východ bojovat proti Slovanům, to by bylo vysvětlení.

Pak ještě přijde na mysl, že ta 6. armáda, co bojovala u Stalingradu, že to byla elita německých elit. Ke Stalingradu Hitler neposílal takové ty vojáky, co tu válku jen tak lechtali a chtěli ji ve zdraví přežít.

Takže tato představa té stařenky trošku neladí s tím, co člověk o 2. světové válce ví. To, s jakou samozřejmostí ta dotyčná stařenka přiznala, že ti jejich kluci bojovali u Stalingradu, to v člověku budí velký otazník. Normálně by se za to člověk v ČR žijící měl stydět, že jeho příbuzní a známí bojovali za Hitlera u Stalingradu, a ta babička to přiznala bez jakéhokoliv uzardění. Co v tom je? Směřujeme snad již k době, kdy budou lidé zde pyšní, že jejich předci bojovali v SS divizích za druhé světové války na východní frontě?

Já v tom vidím jeden znak, a to, že si ti sudetští Němci ve své komunitě vytvořili takovou tu hezkou pohádku, že oni byli také vlastně objetí Hitlerovy války stejně jako my, a že pak byli ještě potrestáni podruhé, a to, když jsme je – nevinné objeti války vyhnali z jejich domoviny. Pro sudetské ucho se to jistě hezky poslouchá, ale z našeho pohledu to má jednu vadu, není v tom ani trošku sebereflexe za to, že oni byli ti, kteří otevřeli ta stavidla ke Druhé světové válce. A proto se nikdy se Sudeťáky nemůžeme ujednotit na tomto tématu, oni totiž nemají v sobě ani kouska pocitu viny.

Stačí také připomenout, že Němci s Rakušáky postrádali ten pocit viny již za vyvolání První světové války. Vždyť růst popularity fašismu v Německu je dnes oficiálně vysvětlován tím, že se Němcům zdáli válečné reparace udělené vítěznými mocnostmi na mírové konferenci v Paříži v roce 1920 jako nespravedlivé. Už zde jsme viděli nedostatek sebereflexe.

Němci nebyli potrestání za to, že prohráli válku, ale za škody, které způsobili svojí agresí napadeným zemím, i za ty mrtvé a beznohé vojáky, které vyprodukovala jimi začatá válka.

A to ještě musím poznamenat k té dámě, co jsem potkal ve vlaku, že to byla prosím osoba, která zde nepřišla o nic, mohla tu zůstat a nikdo jí majetek nesebral, proto jsem od ní necítil ani náznak špatného vztahu ke mně. Představte si ale, jak nás asi vidí ti odsunutí sudeťáci z Bavorska. Na jedné straně pohádka o tom, „my nic, my muzikanti“, a k tomu ten jed na duši, že museli z našeho území odejít a zanechat zde svůj majetek. A to nám tu chce někdo dnes povídat pohádky o nějakém usmíření? Kdo těm Němcům může odpustit? Odpustit by jim mohli ti lidé z vyvražděných Lidic a těch 82 dětí z Lidic, které SS udusila v plynovacích autech v koncentráku Chelmno. Ale ti jsou již po smrti, a my zde žijící žádné právo na odpouštění, a nebo, jak se tomu manipulativně dnes říká, na vyrovnání se s minulostí, nemáme.

A víte, jak ten náš rozhovor v kupé skončil? Že mi jedna Češka v tom našem kupé pak vytkla, že se o takovýchto tématech nemám bavit, když nevím, kdo se mnou v kupé sedí. Takže pozor, pokud třeba někoho z vašich předků umlátili v Pečkárně, tak o tom ve vlaku nemluvte, mohl by tam sedět potomek těch, co tenkrát v té Pečkárně dělali „svoji práci“ a mohli byste ho tím urazit.

Dovolím si na závěr pozvat všechny čtenáře k hojné účasti na této protestní demonstraci proti sjezdu sudeťáků v Brně, protože – “jde o všechno”, jak jsem si dovolil ukrást slogan lůzrů z posledních parlamentních voleb.

  *

Miroslav Kelnar,  Vaše Věc

Ilustrační foto: Mikuláš Bek (v té době ministr vlády P. Fialy) a Gernd Posselt