Už jsem to pochopil…

Tak nám naši hodnotově ukotvení spoluobčané začali vybírat peníze na ukrajinskou raketu dlouhého doletu, kterou hodlají pojmenovat po nedávno zesnulé Daně Drábové a tetelí se nadšením, že by tato střela mohla zasáhnout Moskvu a nebo Petrohrad. Myslím, že jsme zase jednou konečně světoví, protože si nevybavuji zemi, která by po svých osobnostech pojmenovávala rakety. Asi by mě to nemělo překvapovat, už jsme tu měli předražený vrtulník Čestmír i tank Tomáš, takže raketa Dana Drábová docela pěkně zapadá do party.

A také se tím vysvětluje moje největší volební trauma… totiž, že strany demobloku dostaly víc hlasů než posledně. Dokážu žít s tím, že naše argumenty nepřesvědčily žádné kované liberály, ale velmi těžko se mi vyrovnává s tím, že je nepřesvědčil ani Fiala svou inflací, zdražením energií, bitcoiny, kampeličkou i Dozimetrem… Vyprázdnili jsme politický střed, sice máme poměrný volební systém, ale už se v něm také vyvinuly dva bloky (jako je to v USA) a ty si navzájem už nehodlají nic darovat. Přesuny voličů probíhají takřka striktně v rámci těchto bloků.

Po čtyřech letech Fialy a skoro čtyřech letech šílené války na Ukrajině máme ještě více přesvědčených a zaťatých ve svých pozicích než na začátku. Raketa Dana 1 je toho důkazem.

Když mi moji prarodiče vyprávěli své zážitky z třicátých let a následně z Druhé světové, celkem snadno jsem chápal to nadšení, když se Německo vybabralo z hospodářské krize, najednou měli všichni zase práci, nájemné zlevnilo, lidé poprvé v životě jeli na Rujánu na rekreaci a poprvé se v rodinách objevil důchod! To byla věc… důchod. Starý člověk najednou nemusel živořit. V takové atmosféře se celkem snadno dalo přehlédnout, že židovské výlohy jsou pomalovány a pak dokonce majitelé zmizeli. Dalo se nevidět, že se zbrojí, mluví se o Lebensraumu na východě a samozřejmě, prakticky nikoho nezajímalo, že celý ten blahobyt je na dluh.

Ale nikdy jsem nechápal, jak toto nadšení mohlo lidem vydržet, když se to u Stalingradu otočilo a další dva roky se mluvilo už jenom o pružném zkrácení fronty, geniálním manévru na odpoutání od nepřítele a ústupu do předem připravených pozic. Do toho chodilo stále více úmrtních oznámení, přišlo vylodění v Normandii, fronta byla stále blíž a blíž, ale lidé pořád věřili ve Vůdcovu genialitu a nadřazenost árijské rasy. Nechápal jsem, proč moje babička patřila k menšině lidí, kteří se rozhodli před frontou opustit svoje domy. Většina prostě zůstala a doplatila na to.

Teď už tomu bohužel rozumím. Už skoro dva roky sledujeme, jak se po každém balíčku protiruských sankcí zhoršuje naše vlastní ekonomika. Dva roky sledujeme, jak Rusko sice pomalu, ale stále postupuje. Vidíme videa z násilného verbování, vidíme obrovské vojenské hřbitovy táhnoucí se za obzor. Už rok koukáme na Trumpa, kterak provádí obrat americké zahraniční politiky. Čteme v majnstrýmu, že se Francii propadá rating, že v Německu se hojně bodá do lidí, že se zadrhává germánská průmyslová lokomotiva Evropy, že roste nezaměstnanost…

A výsledek? Demoblok, který to spolu s dalšími demobloky v Evropě i USA způsobil, dostal víc hlasů než posledně…

Tenkrát, v posledních dnech Třetí říše ještě jedni Němci věšeli a stříleli své spoluobčany, kteří měli v ruce bílý prapor a kteří prostě konečně po pěti letech zmaru (o něco dříve než ostatní) pochopili, co se stane. U nás lepšolidé stíhají Okamuru za varování před chirurgy z dovozu, což je už dávno prokazatelný fakt, nikoliv nenávist. Stejně tak stíhají Martinu Bednářovou za schvalování ruské agrese, varují před chcimíry, protože mír je přece narativ ruské propagandy.

Mocní tohoto světa už dávno nejsou tak fanatičtí jako jejich lokajové.

Ve chvíli, kdy i ukrajinské vojenské zpravodajství mluví o brzkém kolapsu fronty i ukrajinské energetiky, kdy Polsko jako stát NATO, vyzývá Ukrajinu, aby zničila druhému státu NATO – Maďarsku – ropnou infrastukturu, ve chvíli, kdy se mluví o summitu mezi Trumpem a Putinem, který reálně překreslí mocenskou mapu Evropy, v té chvíli se začne s velkou slávou vybírat na Vergeltungswaffe Dana Drábová… Naše západní nadřazenost je přece nezpochybnitelná a kdyby NATO chtělo, smete Rusy jedním švihnutím malíčku…

Tohle nemá politické řešení a argumentace je vlastně zbytečná. Už jsem zde psal, že to má blíž k víře a náboženství než ke správě věcí veřejných. Prosím, všimněte si, že ani majnstrýmoví intervjuci nevylučují, že za požárem v maďarské, rumunské a teď i slovenské rafinérii stojí ukrajinské sabotáže. Ale nikomu to nevadí. Stejně tak nikomu nevadila americko-ukrajinská sabotáž Nordstrýmu.

Tenkrát, v posledních dnech tisícileté říše, mohla moje babička udělat jen jedinou věc. Nejít s davem, zachovat si zdravý rozum a utéct před nejhorším, byť za cenu toho, že přišla o veškerý majetek. Nebylo v lidských silách přetlačit Goebelsovu propagandu ani víru ve Vůdce. Dalo se jen zařídit pro sebe, ale za cenu všeho, co měla. Dva tisíce kilometrů ustupování a miliony úmrtních oznámení nezměnily lidské smýšlení… Nezměnily ho vypálené Drážďany či Hamburk, nezměnily ho zmenšující se příděly. Až dunění děl za humny s tím trochu, ale opravdu jen trochu pohnulo.

Zřejmě se to všechno musí stát znovu. Jen Maďaři ještě nezapomněli, co je to válka.

*

Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate