Moje osobní prozření ze skvělého, dokonalého a demokratického Západu přišlo v bombardováním Jugoslávie v roce 1999. Bylo mi osmnáct, akorát jsem maturoval a zároveň jsem přecházel na „temnou stranu síly.“ Tehdy poprvé jsem zapochyboval, že jsme na správné cestě dějinami a ve správném táboře.
Ale ještě jsem nepochyboval o západní dominaci. Ani po jedenáctém září jsem o ní nepochyboval. Čína ještě na předních místech žádných žebříčků nefigurovala, Spojené státy vedly zároveň dvě války v Iráku i Afghanistánu a Václav Klaus psal knihu o modré, nikoliv zelené planetě a já nechápal, proč tu knihu vlastně vydává. Jo, říkal tam hezké teze, až na určité ekonomické teze se s ním dalo souhlasit, ale sakra, proč to vůbec píše? Radikální zelené kecy měli tehdy jen nějací okrajoví ekologové, kteří se sice přivážou někde k bagru a nebo vylezou na rypadlo, ale jinak to nikoho nezajímá. Klaus už věděl, co se v naší / vaší EU chystá…
Pak přišla ekonomická krize 2008, to už jsem byl ženatý, měli jsme první dítě a čekali druhé, člověk se musel docela ohánět, aby poplatil složenky a porodné pro nás byla obrovská částka za kterou jsme zvládli koupit polský kočárek a většinu výbavičky. Pak přišel premiér Nečas, přídavky na děti i porodné se seškrtaly, protože přece musíme šetřit, začalo Arabské jaro, my se přestěhovali na Moravu, já jsem začal po večerech psát články pro blogera Vlka, pak přišel Majdan na Ukrajině a migrační krize v Evropě způsobená zničením Libye a Sýrie…
Vím, kdy jsem si začal myslet, že je něco shnilého ve státě dánském, ale marně přemýšlím, kdy jsem si uvědomil, že jsme vlastně slabí. Která krize to byla? Byly to ty davy migrantů? Nebo ještě dříve při hypoteční krizi ve Spojených státech? Pamatuju si ty ohnivé debaty o tom, jestli za tehdejší krach poskytovatelů hypoték může dravý kapitalismus nebo naopak socialismus. Jestli to bylo způsobeno přílišným množstvím trhu nebo naopak přílišnými zásahy do trhu? Jak jsem byl tehdy rád za existující Kurzarbeit…
Nebo to byl ukrajinský Majdan? Nebo takzvaná ATO, tedy antiteroristická operace na východní Ukrajině o které teď majnstrým zarytě mlčí a tváří se, že ruské invazi nic nepředcházelo? A kdy mezi tím vyrostla ta Čína? Sitting Ping je trochu jako náš Jiřík z Poděbrad. Ticho po pěšině a najednou ejhle, on je nejbohatší šlechtic v zemi. Kdy najednou začalo být vidět, že Čína je vpředu a nám ujiždí vlak? Mluvilo se o tom dlouho, ale kdy přišel ten den, kdy se Číňané přestali klanět a místo nich se začali klanět Němci?
Vždycky si tady říkáme, že naše elity žijí ve slonovinových věžích a naši libtardí spoluobčané prostě nevidí, co se kolem nás děje. Diskutujeme o úpadku, který nikdo neumí zastavit, ale ještě umíme svolat summity s bombastickými názvy, které nic nevyřeší…. V Reflexu či Respektu jsou stále pevně přesvědčeni o tom, že Západ nevítězí jen proto, že se mu nechce. Přitom je to už minimálně deset let, co prohráváme jeden globální střet za druhým. Nejen my, ale i Spojené státy.
Možná je to naopak… naše elity nejsou ve slonovinových věžích, ale už nic jiného, než mít hlavu zastrčenou do Brusele, se nedá dělat. Nemají nástroje něco změnit, nemají možnosti, nemají ani tu moc, mají jen svoji agendu, která jim ještě zajišťuje živobytí. Schopnost udržet se u koryta vydrží zpravidla nejdéle.
Vždycky jsme si v diskusích říkali, že směřujeme k válce, protože válka byla vždycky odpovědí na neřešitelné celospolečenské problémy. Vlastně jsme si toho ani nevšimli, ale už v té válce pětadvacet let jsme. Jugoškou to začalo a od té doby je to jen horší a horší. Posledního čtvrt století vlastně neděláme nic jiného, než se snažíme si udržet postavení, které ale ztrácíme. Jsme poráženi dělohami arabských žen, jsme poráženi davy neozbrojených mladíků, co přeplouvají Středozemní moře, jsme poráženi vlastní změkčilostí a rozmařilostí, jsme poráženi ruskými mužiky s polními lopatkami (ale raketami na jaderný pohon), jsme poráženi tím Třetím světem, který jsme ještě nedávno poráželi my.
Bojujeme už čtvrt století… ale nic jsme nevyhráli. Jen vyklízíme pozice… Řím také nezašel na střet s jinou říší, ale prostě jen na neutuchající příliv barbarů…
*
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
Tím, že se mlčí k válce, si sami kopeme hrob. Je neuvěřitelné jak množství lidí podléhá válečné propagandě a jde proti zájmům svých rodin. Orwell správně předpokládal, že Evropě není pomoci.
Já koupím dalších 10 sklenic medu. Od paní Ladecké. Dám sice víc než v Kauflandu (200 Kč), ale zato mám zaručenou kvalitu a chuť. Je z té letošní lipové snůšky. A ve válečných zásobách vydrží klidně i do té další – 4.světové!