17. listopad 89 byl Dnem studentů, kteří jen hledali “hodnější socialismus” 

Ten jim však zradili a ukradli “premianti a kariéristé nahoře + jeden absurdní dramatik”.

Jsem uvnitř hluboce přesvědčen, že podstatou událostí a studentských záměrů dne 17. listopadu 1989 nebyl a neměl být v Československu apriorně boj proti socialismu.

Mladí lidé byli jen frustrovaní nedostatkem západního zboží, limity svobody slova a stále stejnými tvářemi ve vedoucích funkcích, a tak toužili po tzv. westernizaci, aniž by tušili, jak se vlastně žije na Západě.

Oni prostě věřili, že jim někdo záměrně brání v tom, aby se měli lépe. Že Západ nabízí značkovější fetiš.

Samozřejmě, že i Západ musel být tenkrát “polidštěn” právě tím, že na Východě existoval socialismus. Dnešní globální kapitalismus nenosí lidskou tvář ani náhodou.

Problémem listopadové mladé generace byla absence paměti a zkušeností z dob reálného kapitalismu. Tato generace se totiž narodila již v míru a socialismu, a tudíž o válce a kapitalismu neměla žádné reálné znalosti.

Cílem 17. listopadu 1989 se stalo volání po pluralitě. Máte snad dnes pocit, že současný establishment se vyznačuje respektem k pluralitě? Já nikoli! Kapitalismus totiž nepřináší svobodu, přináší jen otroctví.

Kdo zradil socialismus? Byla to část kádrových elit, která měla pocit, že tzv. nomenklaturní kariéristická aristokracie, z jejíž poměrů vzešel i aspirující budoucí premiér, se má v podmínkách socialismu hůře než jejich nomenklaturní kolegové v kapitalistické cizině. Premianti nahoře byli těmi “hybateli”, již skutečně zradili socialismus.

Tragická “herecká” role absurdního dramatika 

Kdyby v listopadu 1989 absurdní dramatik Václav Havel ve své nejslavnější (a současně nejtragičtější) herecké roli nelhal o tom, že není nepřítelem socialismu…! A kdyby nepřísahal na socialistickou ústavu a nepřísahal věrnost Československé socialistické republice, nikdo z poctivých lidí (a poctivých komunistů) by mu tehdy nedal důvěru.

Jako autor absurdního dramatu sehrál on sám v tomto absurdním představení hlavní úlohu Dalajlámy pravdolásky, pozdějšího apologeta amerických zbrojních zájmů a servilního maskota revanšistických sudeťáckých landsmanšaftů.

Ale zpět ke studentům. Jim skutečně patří Mezinárodní den studentstva. Hlavně těm, kteří přišli o dar života v hrdinném boji proti fašismu. Studentům roku 1939.

Že budou jejich odkaz a památka o 50 let později zneužity “užitečnými idioty” nenasytného kapitálu, bažícího po východních trzích, to studenti roku 1989 ve své naivitě nejspíš vůbec netušili.

Oni zkrátka jen hledali trochu jiný, hodnější – demokratický – socialismus. Nechtěli kapitalismus. Protože bez socialismu není ve světě ani míru. Osobní zkušenost však zůstává nepřenositelná.

Kde není mír a socialismus, tam kapitalismus vždy a znovu degeneruje ve fašismus a válku!

A tak nikdo nepoloží květinu na hrob “mrtvému studentu Šmídovi”, ani kdyby chtěl. Protože není kam a protože není komu. Absurdní drama roku 89 tak bylo skončeno.

Najdeme však dnes mnoho hrobů těch, kteří nezvládli novou dobu. Epochu budování kapitalismu – zcela bez lidské tváře, zato však prostoupeného absurditou válek a tzv. humanitárních bombardování…

Historia magistra vitae!   

*

Marek ADAM, přišlo mailem