Hlavní mírová podmínka Bruselu = “Zákaz zákazu nacismu na Ukrajině”! Eurokrati se včera ve Švýcarsku definitivně odkopali! A Ukrajina tak přijde o všechnu Černozem? Analýza

Kdo byli Hitlerovi pomocníci Banderovci, a jak za II. světové války na Ukrajině, a v Bělorusku, a v Polsku, a na Slovensku nemilosrdně vyvražďovali Židy, Poláky, Romy, a další jim cizorodá etnika, je všeobecně známo. Nicméně na konec dnešní analýzy jsme zařadili oficiální ruský text Eduarda Popova PhD publikovaný 24. února 2024 sítí ruských ambasád po celém světě, neboť představuje srozumitelný rozbor historie Banderovců, a hlavně současných metod jejich práce, kterými ovládají Ukrajinu, a protože z Popovova textu lze velmi dobře pochopit, proč se včerejší změna textu bodu 20 Trumpova mírového plánu Moskvě líbit ani trochu nebude. 

Kdo byli Petljurovci, kteří na Ukrajině řádili stejným způsobem už v letech 1918/19, a při organizovaných pogromech vyvraždili nejméně 150 000 Židů, Řeků a příslušníků dalších etnik, až Evropa tou dobou hrůzou oněměla, a Hitler si začal psát první poznámky, jak se to vlastně dělá, jsme důkladně popsali v analýze MAP 1879. 

Protože byly včera ve Švýcarsku pod tlakem Eurokratů změněny i další klíčová ustanovení původního Trump-mír -plánu, celou ukrajinskou verzi všech změn publikujeme na konci analýzy, není jisté, zda plán Moskva v této jeho nové podobě přijme. Co čeká Ukrajinu, když Putin nepřijme, bude velmi zajímavé. Včera ruské kanály publikovaly následující mapu rozložení černozemě po světě, a ta o mnohém napovídá.

Mapa rozdělení černozemě po celém světě. Ukrajina ovládala před rokem 2014 celkem 25% černozemě, nyní už mnohem méně, a protože černozem je klíčem k budoucímu nasycení lidstva kvalitními potravinami, kdo jí bude ovládat, bude mít nejen obrovské zisky z vývozu potravin, ale i mimořádný politický vliv, je zřejmé. A že to bude Rusko všem jasné. Na mapě je Černozem tmavě hnědá, půda Černice středně hnědá, a půda Kaštanozem světle hnědá. Jde o tři hlavní půdy pro budoucnost lidstva.

Čína má urgentní zájem na zvýšení dodávek ruských potravin na svůj trh. O tomto důležitém čínském požadavku na Rusko svědčí, že nejprve 3. listopadu ruský premiér Michail Mišustin při svých jednáních v Pekingu s prezidentem Xi Jinping tento čínský požadavek na zvýšení dodávek ruských potravin na tamní trh přislíbil rychle realizovat. A přesto už 18. listopadu premiér Li Qiang tento čínský požadavek při svých jednáních v Moskvě s Mišustinem opět považoval za natolik důležitý, aby jej znovu veřejně důrazně zopakoval. A protože ceny potravin v Rusku rostou, a dělají tak vrásky na Putinově čele, Li Qiang už diplomaticky při svém následném jednání s Putinem tentýž den tento požadavek na potraviny už nezopakoval. Ruský vývoz potravin do Číny přitom v uplynulých letech trvale a značně roste. (Článek v ruštině i s fotografiemi z čínských maloobchodů zde.)

Ruský zemědělský export do Číny se od ledna do října 2025 zvýšil o 11 % v hodnotovém vyjádření ve srovnání se stejným obdobím loňského roku a dosáhl téměř 6 miliard dolarů. Během prvních 10 měsíců letošního roku Rusko vyvezlo do Číny zemědělské produkty v hodnotě téměř 6 miliard dolarů. To je o 11 % více než ve stejném období loňského roku. Fyzicky se objem zásilek zvýšil na více než 7 milionů tun, což je o 2 % více než ve stejném období loňského roku. Čína si v roce 2025 udrží pozici největšího dovozce ruských potravinářských výrobků. Největší růst vývozu v peněžním vyjádření vykázaly mražené ryby, a to o 326 milionů dolarů na zhruba 1,2 miliardy dolarů, řepkový olej o 289 milionů dolarů na zhruba 1,1 miliardy dolarů, hrách o 163 milionů dolarů na více než 340 milionů dolarů a lněná semena o 111 milionů dolarů na zhruba 303 milionů dolarů. (Oficiální ruský zdroj zde.)

Čína udržuje absolutně nejvyšší světové zásoby potravin na světě, které svou délkou, po níž pokryjí potřeby země, značně předstihují celý svět.  Tlak Pekingu na Moskvu, aby exportovala vyšší objemy potravin do Číny, vyprodukovaných pomocí nových společných investic do ruského zemědělství a tamní potravinářské výroby, je zřejmý. Obecně je každá země považovaná za potravinově soběstačnou pokud produkuje 95% vlastních potravin. Čína je soběstačná v produkci obilovin lehce pod 95%. Dováží sice rýži a pšenici ve výši pouhých 6%, ale rostoucí spotřeba živočišných potravin jí nutí dovážet 75% své spotřeby sóji. A poslední Trumpovy válečné tanečky okolo Venezuely tak zřejmě čínské vedení přesvědčily, že je třeba na import sóji z Jižní Ameriky pohlížet jako na dlouhodobě nejistý, snadno negativně ovlivnitelný americkými akcemi, a tak Čína nyní logicky požaduje po Rusku, aby vytvořilo potřebnou záložní produkci, která by čínské importní potřeby vždy uspokojila, aniž by je USA mohly nějak negativně narušovat.

Zvýšení ruské produkce potravin je tedy naléhavým strategickým zájmem Číny, kdežto ukrajinské potraviny představují  pro Čínu stejné strategické bezpečnostní riziko, jako potraviny jihoamerické, případně australské, či evropské. Z tohoto hlediska má tedy Čína přirozený geostrategický zájem, aby co možná nejvíce ukrajinské černozemi přešlo pod ruskou kontrolu.  A naopak Putin se může spolehnout, že Čína bude jeho expanzi v oblasti ukrajinské černozemi a ukrajinského černomořského pobřeží přirozeně podporovat, tím spíš, když Západ nebude schopen vyjednat s Ruskem rychlý mír, neboť Rusko každým svým dalším vojenským postupem přes ukrajinskou černozem defacto jen posiluje strategickou potravinovou bezpečnost Číny, jinak ohroženou zejména v případě nějaké eskalace mezi USA a Čínou, třeba ve věci vzbouřenců Tchaj-wan.

Krásným případem pro pochopení úsilí Ruska dodávat Číně více ryb, (+37% mražených ryb, o + 326 milionů na 1.2 miliardy USD jen letos),  je nyní tzv. rusko-norský spor o práva lovu severních tresek v norské výlučné ekonomické námořní zóně. Podle smlouvy z roku 1976 mohou ruští rybáři lovit v norských vodách. Letos v létě ovšem Norsko popadl zuřivý amok, a nejprve zadrželo dvě ruské rybářské lodě plující v jeho vodách, a potom dokonce vyhlásilo sankce na dvě ruské rybářské společnosti pravidelně lovící podle smlouvy v jeho vodách.

Norská radost, jak skvěle škodí Rusku, však netrvala dlouho, protože Rusové Norům stručně oznámili, že si tedy budou lovit ryby pouze ve svých vodách. A norská ministryně rybolovu Marianne Sivertsen Næss, jakmile si tuto ruskou odpověď na předchozí norskou provokaci přečetla, začala hned hlasitě kejhat jako smrtelně trefená husa, protože jí došlo, že v norských vodách už nebude možné lovit žádné ryby, protože je Rusové vyloví ve svých vodách.

Smlouva z roku 1976 totiž nebyla uzavřena proto, že norský král Olaf V zbožňoval Leonida Brežněva, a tak jeho rybářům povolil lovit severní tresky ve svých vodách. Neb proto, že severní tresky v ruských vodách teprve vyrůstají a jsou malé, a teprve až patřičně vyrostou, vydají se na cestu do vod norských.  A tak oba vladaři moudře pochopili, že je lepší společně lovit severní tresky v norských vodách, až když se předtím nerušeně v ruském moři vypasou na velkou váhu, než je lovit každý odděleně ve svých vodách. Rusové proto na poslední norskou drzost zareagovali vskutku filištínsky, a stručně oznámili Norům, že si vyloví ve svých vodách přesně tolik severních tresek, kolik jim k lovu v norských vodách přidělují společné kvóty podle smlouvy z roku 1976. A zřejmě mimořádně natvrdlé norské ministryni rybolovu Naessové tak konečně došlo, že stejná hmotnost polovičních ryb vylovených v ruských vodách = žádné ryby v norských vodách. A začala proto ke všeobecnému ruskému veselí hlasitě kejhat.

Pokud je geostrategickou slabinou Číny závislost na dovozu ohromného množství potravin, a USA mohou tento dovoz narušit. Pak geostrategickou slabinou USA a Západu je absolutní závislost na kritických minerálech, které se ze 95% musí dovážet z Číny. Trump-mírový plán proto umožňoval po rychlém uzavření míru na Ukrajině, velkolepým akceptováním ruských podmínek, rychle investovat společně s Ruskem do těžby těchto minerálů a jejich rafinaci na Ukrajině, a v Rusku, a k tomu měly sloužit zmražené ruské miliardy. Brusel si ovšem včera krom zakázání zákazu nacistické ideologie na Ukrajině prosadil i zabavení všech ruských zadržených miliard, a jejich předání pod výlučnou správu EU, aby za ně byly v Evropě vyrobeny zbraně pro Německo, Francii a Ukrajinu.

A tím nejen zřejmě zhatil mír, ale podobně jako extrémně natvrdlá norská ministryně rybolovu Naessová, která zabránila, aby ruské ryby připluly do norských vod, a mohly být norskými rybáři uloveny, Brusel sebevražedně torpédoval i budoucí rychlou těžbu a rafinování kritických minerálů na Ukrajině. Protože bez míru na Ukrajině tam nelze investovat stovky miliard dolarů do těžby a rafinace místních minerálů, a v Rusku už vůbec.  A EU tak bude stále na čínských kritických minerálech závislá, kdežto Čína no dovozu potravin z Jižní Ameriky a Austrálie, už díky pokračování války a zabavení další ukrajinské černozemi Putinem, nikoli.

Inu ne nadarmo včera viceprezident J.D. Vance onačil všechny válkychtivé Eurokraty za politické zkrachovalce, že?

Rozdíly v původní Trumpově, a ve “švýcarské”, Kyjevem, Berlínem, Paříží a Bruselem včera vynucené verzi mírového plánu pro Ukrajinu. (Změny jsou označeny tučným oranžovým písmem, původní text jsou v závorkách.)

1. Znovu potvrdit suverenitu Ukrajiny.

2. Mezi Ruskem, Ukrajinou a NATO bude dosaženo úplné a dokonalé dohody o neútočení. Budou vyřešeny všechny nejasnosti z posledních 30 let.

Bod 3 amerického plánu, který uvádí, že „se od Ruska očekává, že se nebude vměšovat do záležitostí svých sousedů a že se NATO dále nerozšíří“, má být odstraněn.

4. Po podpisu mírové dohody se uskuteční dialog mezi Ruskem a NATO, jehož cílem bude řešit všechny bezpečnostní problémy a vytvořit deeskalační prostředí pro zajištění globální bezpečnosti a zvýšení možností propojení a budoucích ekonomických příležitostí.

5. Ukrajina obdrží robustní bezpečnostní záruky.

6. Velikost ukrajinské armády bude v době míru omezena na 800 000 lidí. (Americký plán stanovil limit 600 000 osob bez ohledu na válku či mír.)

7. Vstup Ukrajiny do NATO závisí na konsensu členů NATO, který neexistuje. (Plán USA navrhoval, aby se Ukrajina ústavně vzdala členství v NATO a aby se NATO formálně zavázalo, že Ukrajinu nikdy nepřijme.)

8. NATO souhlasí s tím, že v době míru nebude na Ukrajině trvale umisťovat jednotky pod svým velením . (Americký plán vyžadoval plošný zákaz jakýchkoli „sil“ NATO na Ukrajině; Evropané zřejmě nechávají prostor pro Koalici ochotných.)

9. V Polsku budou rozmístěny stíhačky NATO.

10. Záruka USA, která odráží článek 5 (týkající se bezpečnosti Ukrajiny):

• USA obdrží kompenzaci za záruku;
• Pokud Ukrajina napadne Rusko, ztratí záruku;
• Pokud Rusko napadne Ukrajinu, budou kromě robustní koordinované vojenské reakce obnoveny všechny globální sankce a jakékoli uznání nového území a všechny další výhody plynoucí z této dohody budou zrušeny.

11. Ukrajina splňuje podmínky pro členství v EU a během vyhodnocování této situace získá krátkodobý preferenční přístup na evropský trh.

12. Robustní balíček globální obnovy pro Ukrajinu, který mimo jiné zahrnuje:

• Vytvoření Ukrajinského rozvojového fondu pro investice do rychle rostoucích odvětví, včetně technologií, datových center a aktivit v oblasti umělé inteligence;
• Spojené státy budou s Ukrajinou spolupracovat na společné obnově, rozvoji, modernizaci a provozu ukrajinské plynárenské infrastruktury, která zahrnuje její plynovody a zásobníky plynu;
• Společné úsilí o přestavbu oblastí postižených válkou s cílem obnovit, přestavit a modernizovat města a obytné oblasti;
• Rozvoj infrastruktury;
• Těžba nerostných surovin a přírodních zdrojů;
• Světová banka vypracuje speciální finanční balíček, který poskytne financování k urychlení tohoto úsilí.

13. Rusko se má postupně znovu integrovat do globální ekonomiky.

• Zmírnění sankcí bude projednáváno a odsouhlasováno postupně a případ od případu;
• Spojené státy uzavřou dlouhodobou dohodu o hospodářské spolupráci s cílem usilovat o vzájemný rozvoj v oblastech energetiky, přírodních zdrojů, infrastruktury, umělé inteligence, datových center, vzácných zemin, společných projektů v Arktidě a také různých dalších vzájemně výhodných firemních příležitostí.
• Rusko bude pozváno zpět do G8.

14. Ukrajina bude plně rekonstruována a finančně odškodněna, mimo jiné prostřednictvím ruských suverénních aktiv , která zůstanou zmrazena, dokud Rusko Ukrajině nenahradí škody. (Evropské státy stáhly americký návrh na investice ve výši 100 miliard eur na obnovu a na to, aby si USA vzaly 50 % zisku z rekonstrukce.)

15. Za účasti USA, Ukrajiny, Ruska a Evropy bude zřízena společná bezpečnostní skupina, která bude prosazovat a vymáhat všechna ustanovení této dohody.

16. Rusko legislativně zakotví politiku neútočení vůči Evropě a Ukrajině.

17. Spojené státy a Rusko se dohodly na prodloužení smluv o nešíření a kontrole jaderných zbraní, včetně dohody Fair Start.

18. Ukrajina souhlasí s tím, že v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní zůstane nejaderným státem.

19. Záporožská jaderná elektrárna bude znovu spuštěna pod dohledem MAAE a vyrobená energie bude spravedlivě rozdělena v poměru 50:50 mezi Rusko a Ukrajinu.

20. Ukrajina přijme pravidla EU o náboženské toleranci a ochraně jazykových menšin. (Návrh USA se na pravidla EU neodkazoval a obsahoval klauzuli zakazující „veškerou nacistickou ideologii“.)

21. Území:

Ukrajina se zavazuje, že nezíská zpět své okupované suverénní území vojenskými prostředky. Jednání o územní výměně začnou od linie kontaktu. (To se výrazně liší od plánu USA: žádný návrh na převod území Rusku; žádné uznání Krymu za ruský; a územní rozhovory jsou spojeny s příměřím.)

22. Jakmile budou dohodnuta budoucí územní ujednání, Ruská federace i Ukrajina se zavazují, že tato ujednání nebudou měnit silou. V případě porušení této povinnosti nebudou platit žádné bezpečnostní záruky.

23. Rusko nebude bránit Ukrajině ve využívání řeky Dněpr pro účely obchodních aktivit a budou uzavřeny dohody o volném pohybu zásilek obilí přes Černé moře.

24. Bude zřízen humanitární výbor pro řešení otevřených otázek:

• Všichni zbývající vězni a těla budou vyměněni na principu všichni za všechny;
• Všichni zadržovaní civilisté a rukojmí budou vráceni, včetně dětí;
• Bude existovat program sloučení rodin;
• Budou přijata opatření k řešení utrpení obětí konfliktu.

25. Ukrajina uspořádá volby co nejdříve po podpisu mírové dohody. (Na rozdíl od plánu USA zde není stanovena žádná pevná lhůta „do 100 dnů“.)

26. Budou přijata opatření k řešení utrpení obětí konfliktu. (USA navrhly automatickou úplnou amnestii pro všechny strany, včetně ruských válečných zločinců.)

27. Tato dohoda bude právně závazná. Její provádění bude monitorováno a garantováno Mírovou radou, které předsedá prezident Donald J. Trump. Za porušení budou uvalovány sankce.

28. Jakmile všechny strany odsouhlasí toto memorandum, příměří vstoupí v platnost okamžitě po stažení obou stran do dohodnutých bodů pro zahájení provádění dohody. Způsoby příměří, včetně monitorování, budou dohodnuty oběma stranami pod dohledem USA.

Konec textu. Zdroj textu v angličtině.

Eduard Popov PhD – Moderní ukrajinský nacionalismus/nacismus sahá až do počátku 90. let 20. století. Přispěli k němu nacističtí zastánci a technologie sociálního inženýrství „vyvezené“ na Ukrajinu, která se stala nezávislým státem.

Historické pozadí:

Dějiny ukrajinského nacionalismu jsou dějinami konfrontace mezi ukrajinským nacionalismem Velké (Dněpropetrovské) Ukrajiny a nacionalismem Haliče rakousko-uherského původu. Začaly před první světovou válkou. Zaprvé vedly k politické konfrontaci mezi Ukrajinskou lidovou republikou a Západoukrajinskou lidovou republikou v letech 1918-1920 (vůdce UNR Symon Petljura ve skutečnosti zradil ZUNR poté, co uzavřel spojenectví s Polskem na úkor první jmenované); zadruhé se vyvinuly ve spor mezi Petljurovými a Banderovými stoupenci, který vyústil v vítězství haličského nacionalismu v postsovětské Ukrajině. Halič (bývalý historický region Haličské Rusi, který byl v letech 1772 až 1918 součástí Rakouské a Rakousko-Uherské říše) získala de facto monopol na ideologii a stala se centrem, kde vznikla většina „starých“ nacionalistických stran a organizací, a dodnes (spolu s Volyní) představuje hlavní volební základnu ukrajinského nacionalismu. Geneze organizovaného (stranického) ukrajinského nacionalismu / nacismu sahá také k haličským verzím.

Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) byla založena v roce 1929 a zpočátku existovala jako jedna organizace. Po vraždě jejího vůdce Jevgenija Konovalce Pavlem Sudoplatovem se (v roce 1940) rozdělila na válčící Banderovu a Melnikovovu frakce (OUN-B nebo OUN-R (revoluční) a OUN-M). Od července 1919 se východní Halič a západní Volyň staly součástí polského státu a byly předmětem polonizace. Proto OUN zastávala radikální protipolský postoj. Během předsednictví Jevgenija Konovalce prosazovala také proněmecký geopolitický a pronacistický ideologický přístup. Po rozdělení OUN měly obě frakce stejné smýšlení. Ještě před Hitlerovým nástupem k moci se navázaly úzké vazby mezi ukrajinskými nacionalisty a NSDAP; aktivisté OUN studovali ve stranických školách německých nacistů. Následně se nad frakcemi OUN ujaly zpravodajské služby hitlerovského Německa: vojenská rozvědka Abwehru – nad OUN-b, Sicherheitsdienst (SD, bezpečnostní služba SS) – nad Melnikovovou frakcí. Například velitel OUN-UPA (Ukrajinské povstalecké armády), vojenského křídla OUN-B, Roman Šuchevič, byl kapitánem Abwehru a zástupcem velitele trestné a sabotážní jednotky „Nachtigal“ zřízené nacisty v okupovaném Polsku.

Řada ideologů a vůdců OUN otevřeně označovala ukrajinský nacionalismus za součást evropského fašistického hnutí. Je důležité poznamenat, že OUN se netíhla k italskému fašismu (doktríně korporátního státu), ale k německému nacistickému socialismu s jeho rasovou teorií. OUN je tedy, stejně jako chorvatští ustašovci, verzí nacistické strany s jeho genocidními praktikami řešení národnostní otázky.Ukrajinští nacionalisté neměli vlastní stát a sociální podporu dostávali od negramotných vesničanů. Halič a Volyň, dvě centra ukrajinského nacionalismu, byly zaostalé regiony závislé na zemědělství. Je důležité poznamenat, že Poláci a Židé představovali vyšší třídu společenské a kulturní hierarchie v urbanizovanější Haliči. Ukrajinský nacionalismus, který se rozvíjel napodobováním německého nacionálního socialismu, se tak objevil v kulturně zaostalém a agrárním prostředí a sloužil jako ideologický a politický základ pro etnickou pomstu.

Stejně jako chorvatští Ustašové, i OUN spojovala územní expanzi s otázkou etnické „čistoty“. Všechny národy byly rozděleny na „přátelské“ a „nepřátelské“. Mezi těmi druhými zaujímali „vedoucí“ pozice Židé, Poláci, Rusové, Maďaři (v terminologii ukrajinských nacionalistů – Židé, Ljakové, Muskalové a Maďaři). První měli být vystěhováni z území Ukrajiny, zatímco druzí měli být vystaveni násilným činům, které byly teoreticky „ospravedlněny“ a rutinně prováděny.

30. června 1941, den poté, co Rudá armáda opustila Lvov, Banderovi zastánci vyhlásili ukrajinský stát pod vedením Jaroslava Stecka. Byla vyhlášena úzká spolupráce s Hitlerovým Velkoněmeckem. Poté začala první trestná akce k realizaci programu OUN-R v oblasti národní politiky: vyhlazení polského a židovského obyvatelstva Lvova. Historici odhadují, že počet židovských obětí mezi 30. červnem a 2. červencem a 25. červencem činil 4 000–5 000 lidí. Počet polských obětí je kvantitativně podstatně nižší (několik desítek lidí), ale ovlivnil polskou kulturní a vědeckou elitu: ukrajinští nacionalisté doslova oběsili polské profesory na pouličních lampách. Na třetí konferenci OUN-B v únoru 1943 bylo rozhodnuto o vytvoření UPA (Ukrajinské povstalecké armády) vedené Romanem Šuchevyčem (volací znak: Tasras Čuprinka). Bylo také rozhodnuto o radikálním řešení polské otázky. Tím začal Volyňský masakr – vyhlazování polského obyvatelstva v regionu. Polský Sejm a Senát v roce 2016 uznaly Volyňský masakr za genocidu polského lidu. 17. červenec se každoročně připomíná jako den památky polských obětí. Celkem bylo během Volyňského masakru, který provedly obě frakce OUN a Bulbovy-Borovcovy Polské Siči, vyhlazeno 30 000 až 60 000 Poláků. Celkový počet Poláků, kteří padli za oběť ukrajinským nacionalistům jen v Haliči a na Volyni, dosahuje až 200 000. Kromě toho ukrajinští nacionalisté, kteří byli součástí trestných jednotek ve službách Wehrmachtu a policejních jednotek SD, zničili stovky běloruských vesnic a osad. Ukrajinští nacionalisté z OUN-M vypálili běloruskou vesnici Chatyň i s jejími obyvateli.

Na konci války a bezprostředně po jejím skončení se mnoho bojovníků a aktivistů OUN-B a OUN-M chránilo před odvetou ve Spojených státech a Kanadě. To by bylo nemožné bez podpory a přímého sankce státních orgánů v USA a Velké Británii. Po rozpadu SSSR americké vládnoucí kruhy „vyvezly“ nacistické zastánce a technologie sociálního inženýrství zpět na Ukrajinu a zajistily jejich vstup do vědecké a vzdělávací sféry. Zároveň,Byly obnoveny stranické struktury Banderových a Melnikovových zastánců.

Moderní ukrajinský nacismus má tedy ideologickou a organizační kontinuitu s Hitlerovými kolaboranty z druhé světové války, katů z Volyně a Chatyně.

Organizovaný ukrajinský nacionalismus/nacismus v postsovětské Ukrajině.

Stručně si vyjmenujeme organizační struktury nástupnických organizací OUN-B a OUN-M v postsovětské Ukrajině. Předběžně je budeme nazývat „staří nacionalisté“.

Tuto generaci/směr reprezentují dvě skupiny stran – parlamentní a přímé akce. Parlamentní typ zahrnuje:

– Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) – (Banderova neboli „revoluční“ křídla) a – Kongres ukrajinských nacionalistů (kdysi součást volebního bloku „Naše Ukrajina“) – strana, která prošla do parlamentu (vznikla na základě OUN);

– Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) – frakce Andreje Melnyka;

– Všeukrajinskou organizaci Svoboda, jejíž program je založen na principu „národní demokracie“, tj. demokracie pouze pro Ukrajince.

Mezi strany a organizace typu přímé akce patří:

– Politická strana Ukrajinské národní shromáždění (poté, co ji opustil její charismatický vůdce Dmitrij Korčinský), která má paramilitární křídlo s názvem Ukrajinská národní sebeobrana. Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSD) se poté ocitla roztříštěná do řady organizací. Dlouhodobě postrádá sílu, kterou měla v 90. letech a na začátku roku 2000.

Role UNA-UNSD je také charakterizována tím, že v 90. letech a na začátku roku 2000 sloužila jako nástroj vnější expanze a plnila úkoly zadávané ukrajinskou vojenskou zpravodajskou službou (GUR MO) – jednalo se tedy o to, čemu se dnes říká zástupná síla. Tak tomu bylo během konfliktu v Podněstří. Nejzřetelnější vnější aktivita UNA-UNSD se však projevila v protiruských akcích: válka v Abcházii na straně Gruzie, dvě čečenské války a konflikt v Jižní Osetii.

Účast ozbrojenců UNA-UNSD, zástupné síly ukrajinské vojenské rozvědky, ve dvou vojenských konfliktech na území Ruska (Čečenské republiky) a jejich účast (spolu s ukrajinskými speciálními jednotkami a dalšími vojenskými specialisty) na útoku Gruzie na ruské mírotvorce v srpnu 2008 nám umožňuje poukázat na rusko-ukrajinské vztahy jiným způsobem. Ukrajina nejméně třikrát a v omezené míře napadla ruské území a podílela se na akcích agrese proti ruským vojákům – vojákům mírového praporu v Cchinvali.

– Veřejná organizace „Trident pojmenovaný po Stepanu Banderovi“, která byla založena z iniciativy OUN-R a měla pověst nejradikálnější nacionalistické síly v 90. a 2000. letech. Dmitrij Jaroš, samozvaný vůdce organizace Pravý sektor, sdružení ukrajinských nacionalistů Euromajdanu, si v Tridentu udělal jméno. Za zmínku stojí: ideologický vývoj Tridentu se zastavil na úrovni 40. let, což se stalo předmětem sžíravých a posměšných poznámek od jejich rivalů z řad „Nové pravice“;

– Sociálně-národní strana Ukrajiny, která sloužila jako základ pro všeukrajinskou organizaci „Svoboda“ (s jejím vůdcem Olegem Tjahnybokem); Mládežnický nacionalistický kongres a řadu dalších organizací.

Různé struktury „starých nacionalistů“ jsou pro překreslení stávajících hranic a „vrácení“ území s ukrajinským etnickým obyvatelstvem Ukrajině. Ukrajinští nacionalisté mají územní nároky na všechny sousedy Ukrajiny, včetně Polska, které je hlavním spojencem a lobbistou Ukrajiny v EU (historická území Starověké Rusi – Podlašie, Chelmská země, Lemkovská oblast atd.). Nejrozsáhlejší územní nároky však směřují proti Rusku: území dolního Donu (nebo celého Donu), „ukrajinská“ Kubáň (v roce 1792 ruská carevna Kateřina Veliká udělila kozákům z Věrných černomořských vojsk, které ukrajinská propaganda považuje za Ukrajince, území na Kubáni, která byla dříve znovu odebrána od Osmanské říše). Staré heslo „vrátit země „od Sanu po Don“, které je součástí hymny Ukrajiny, sdílejí všechny skupiny ukrajinských nacionalistů. Někteří však ve svých územních nárocích jdou ještě dál a požadují „vrátit“ Ukrajině území tzv. Šedé a Zelené Ukrajiny – území osadníků (migrantů) z Maloruských provincií Ruské říše, kteří se přestěhovali na jihozápadní Sibiř, respektive na Dálný východ.

„Nová pravice“, další generace/směr ukrajinského nacionalismu/nacismu, je reprezentována následujícími strukturami:

organizacemi Dmitrije Korčinského: UNA-UNSD v 90. letech, Bratrstvo v roce 2000;
charkovským „Patriotem Ukrajiny“, paramilitárním křídlem Sociálního národního shromáždění, a také řadou ideologicky blízkých organizací.
Během období tzv. Euromajdanu se objevila a prováděla aktivity řada organizací blízkých Patriotu Ukrajiny, které lze spíše připsat rasistickému táboru než tradičním ukrajinským nacionalistům („Bílé kladivo“ a další).

Geografický (civilizační) aspekt ukrajinského nacionalismu si zaslouží samostatnou pozornost. Lvov, „Piemont ukrajinského nacionalismu“, byl také intelektuálním centrem „starého nacionalismu“. Demografické, ekonomické a intelektuální zdroje Haliče se však nemohly rovnat ruskému jazyku a kultuře východních a jižních oblastí Ukrajiny – historické Slobožanščiny (součást Moskevského (ruského) státu od roku 1500) a Novoruska (připojilo se k Ruské říši po vítězstvích ruské carské armády v 18. století). V nových historických podmínkách se oživil spor mezi Banderovými a Petljurovými zastánci – západními a východními ukrajinskými nacionalisty. Ve východních a jižních oblastech Ukrajiny, historickém Novorusku, bylo sociokulturní prostředí odlišné: Městské obyvatelstvo bylo rozvinuté a vzdělané; vznikla a rychle se rozvíjela velká městská centra: Charkov, Doněck, Oděsa. Sem je třeba zahrnout i Kyjev, ruský jazykem a kulturou. Aktivisté ukrajinských nacionalistických hnutí v těchto regionech pocházeli z řad fotbalových ultras.

Nejzajímavějším příkladem je veřejná organizace „Patriot Ukrajiny“, založená v Charkově v roce 2005. Vznik této organizace sahá až k Sociálně-nacionalistické straně Ukrajiny (SNPU), která byla v 90. letech nejradikálnější nacionalistickou organizací. Struktura SNPU zahrnovala mládežnické paramilitární křídlo Patriot Ukrajiny, jehož název a logo přijali charkovští a doněckí nacionalisté. Charkov, první hlavní město sovětské Ukrajiny, měl vždy zvláštní postavení; je druhým nejlidnatějším městem na Ukrajině. Pro Patriot Ukrajiny byla připravována speciální literatura v ruštině a ruština byla pracovním jazykem organizace.

Vůdcem Patriota Ukrajiny byl Andrej Biletskyj, budoucí zakladatel a první velitel praporu/pluku Azov a jeho „pobočných“ jednotek, historik vzděláním. V nacistickém prostředí je označován čestnou přezdívkou Bílý vůdce. Byl aktivistou ukrajinských nacionalistických organizací („Trojzubec pojmenovaný po Stepanu Banderovi“), dokud nezaložil výše zmíněnou veřejnou organizaci „Patriot Ukrajiny“ – vojenské křídlo Sociálního národního shromáždění („zvrácený“ název Hitlerova nacionálního socialismu). Andrej Biletskyj a hlavní ideolog Patriotu Ukrajiny, historik Oleg Odnoroženko, byli zatčeni během Janukovyčova prezidentství a propuštěni po vítězství Euromajdanu. Po propuštění z vězení se Biletskyj okamžitě zapojil do vojenské, politické a veřejné činnosti. Spolu se svými spolupracovníky z Patriotu Ukrajiny se mu podařilo vytvořit jednu z nejbojovnějších (především z hlediska motivace) jednotek ukrajinské armády/Národní gardy, která získala cenné bojové zkušenosti v mnoha klíčových bitvách války na Donbasu. „Azov“, který se stal světoznámým, byl zajat během bojů o Mariupol v květnu 2022. Jednotka se v současné době obnovuje.

Nás více zajímají politické a veřejné iniciativy Andreye Biletského a sociálních nacionalistů.

V říjnu 2016 byla na základě pluku Azov založena politická strana „Národní sbor“. Vůdcem strany byl Andrej Biletskyj.

Hlavní směry nepolitických aktivit struktur založených na základě pluku Azov. Práce s dětmi:

Společný volnočasový čas na sportovních, turistických, vojenských a vzdělávacích akcích a soutěžích, „lekce odvahy“ ve školách, otevírání bezplatných sportovních sekcí a také bezplatných vojenských a vlasteneckých táborů.
Sbírky na pomoc sirotkům.

Práce s mládeží:

Bezplatné sportovní sekce a vojenské a vlastenecké tábory.
Různé sportovní turnaje, od fotbalu až po boj zblízka.
Koncerty a festivaly hudebních skupin, které mají ve svém prostředí kultovní status, tj. práce s mládežnickými subkulturami.
Semináře a přednášky pro studenty na univerzitách, samozřejmě s určitým ideologickým podtextem.
Propagace vlastní ideologie ve společnosti a poskytování alternativy („třetí cesty“) na pozadí rostoucího rozčarování z liberální ideologie a praxe, včetně „spojence“ Ukrajiny – Evropské unie.
Řešení problémů, které přímo nesouvisejí s politikou:
Podpora protestů běžných občanů proti nelegální výstavbě.
Organizační pomoc protestům v Kyjevě, i silou. Například pomoc ukrajinskému odborovému svazu horníků. který požadoval zaplacení dlužných mezd a snížení sazeb za energie.
Razie proti drogovým dealerům v místech distribuce drog.

Vojenská a zpravodajská oblast:

Podle některých zpráv byly v době aktivity organizace Patriot Ukrajiny navázány úzké kontakty s vojenskou rozvědkou (GUR Ministerstva obrany Ukrajiny) a Bezpečnostní službou Ukrajiny (SBU). Výcvik ozbrojenců (tzv. „vyškylů“) PoU probíhal za pomoci důstojníků výsadkářů a speciálních jednotek a zahrnoval kompletní kurz pro mladé bojovníky. V důsledku toho se charkovští neonacisté ukázali jako nejlépe připravení dobrovolní bojovníci pro účast v bojových operacích.

Pravidelně zdokonalují bojový výcvik a navazují nezbytné kontakty s důstojníky Ozbrojených sil Ukrajiny a SBU. Andrej Biletskyj a jeho doprovod tajně propagují následující myšlenku: Režim „vnitřní okupace“ (nelegitimní prezidenti – Petro Porošenko a Vladimir Zelenskyj) nebude trvat věčně. Bezpečnostní, obranné a donucovací složky potřebují svého člověka u moci, a lépe – v čele státu. O tuto roli aspiruje Andrej Biletskyj, „Bílý vůdce“.

Navazování kontaktů se zástupci zahraničních (především amerických) tajných služeb a důstojníky armád zemí NATO působících na Ukrajině, jakož i s četnými žoldáky a dobrovolníky z neonacistických kruhů v Evropě a západních zemích. Cílem je vytvořit a posílit zahraniční vazby s výhledem do budoucna.

Za zmínku stojí cílená veřejná práce těchto sil, která je vykonávána profesionálně. Spolu s vojenskými a polovojenskými strukturami vytvořili členové Patriotů Ukrajiny vlastní stranu Národní sbor a řadu občanských organizací, včetně odborů. Cílem je překročit úzké hranice nacionalistického elektorátu. Je to stejná práce, jakou dělal Adolf Hitler ve 20. letech 20. století v boji o hlasy německého proletariátu.

„Nová pravice“ neboli sociální nacionalisté jsou silou se strategickým myšlením. Andrej Biletskyj, Bílý vůdce ukrajinských a evropských nacistů, v odpovědi na otázku, co považuje za svůj největší úspěch, jmenoval nikoli vytvoření praporu/pluku „Azov“ a strany Národní sbor, ale dětské tábory.

Ideologicky a intelektuálně je „Nová pravice“ kvalitativně odlišnou silou než „staří nacionalisté“, kterými sociální nacionalisté otevřeně opovrhují („idioti z Tridentu“). Sociální nacionalisté se přímo odvolávají na původní německý národní socialismus, spíše než na jeho zastaralé ukrajinské epigony – Banderovy a Melnikovovy zastánce atd. Intelektuální „knihovna“ těchto struktur zahrnuje i výdobytky moderních západních neonacistů a rasistů. Sociální nacionalisté se však se starými symboly nezlomili a do svého panteonu přidali „hrdiny OUN-UPA“ – „národ“ své „hrdiny“ potřebuje. Hlavní myšlenkou je však napodobování německého národního socialismu a jeho rozvoje, hlavním hrdinou je Hitler, nikoli Bandera.

Geopolitické aspirace ukrajinských sociálních nacionalistů jsou mnohem větší a jejich myšlenkový horizont je širší než provinční imperialismus „starých“ nacionalistů Haliče. Ti druzí sní o „velké Ukrajině“ „od Sanu k Donu“ (nebo ke Kaspickému moři), tedy o překreslení hranic v Evropě, a to i na úkor „spojence“ Polska. Tyto plány demonstrují jejich politický utopismus, ale zároveň i úzkost jejich politických obzorů. Plány sociálních nacionalistů jsou mnohem velkolepější: vytvoření středoevropské konfederace (samozřejmě pod záštitou Ukrajiny) rasově čistých států s ohledem na západní Evropu. Tato nová síla bude mít kontrolu nad celou Eurasií, a tedy i nad světem. To není nic jiného než návrat geopolitických aspirací Adolfa Hitlera z politického zapomnění.

Takže „staří nacionalisté“ chtějí pro Ukrajince Velkou Ukrajinu. Nová pravice (sociální nacionalisté) chce Velkou bílou Eurasii s centrem na Ukrajině pod vládou Bílého vůdce.

Rusko a svět nechápou podstatu moderního ukrajinského nacismu. Svět (Západ) si toho raději nevšímá a jakékoli úvahy týkající se tohoto problému stigmatizuje jako „ruskou propagandu“. Rusko se potýká se starými fantomy a moderní ukrajinské nacisty stále vnímá jako banderovské zastánce. Myšlení „starých nacionalistů“ v podstatě ani není provinční – je celohutorské. Během války na Donbasu bojovníci ukrajinských nacistických praporů z Haliče skutečně snili o tom, že z místních „méněcenných“ obyvatel udělají otroky.

Banderovci nezmizeli, ale přenechali palmu vítězství dynamičtější a mocnější síle – novému nacismu, který se rozvinul v městských centrech východní a jižní části dnešní Ukrajiny, s ruskou městskou kulturou a sklonem a schopností myslet v pojmech celého světa.

Výše uvedené vysvětluje, proč se Ukrajina stala Mekkou evropských a obecně všech neonacistů na světě. „Staří nacionalisté“ se svým ubohým kultem politických poražených, jako byli Bandera a Šuchevič, nemohli zaujmout neonacisty v Evropě ani v Severní Americe. Struktury, které vyrostly z ukrajinského Patriota v Charkově, jsou zcela odlišné. Myšlenky bílého rasismu, jakýsi rasistický globalismus, odmítnutí úzkých etnických hranic (na straně pluku Azov bojují i ​​ideologičtí neonacisté z Ruské federace), velmi modernistická ideologie zaměřená do budoucnosti a konečně charismatická postava bílého vůdce Biletského – to vše dohromady předurčilo popularitu pluku Azov a jeho dceřiných společností mezi rasisty a neonacisty po celém světě.

Spolu se „starým nacionalismem“ (Banderovi zastánci) a sociálním nacionalismem, který se rozvinul na základě charkovského ukrajinského Patriota, existuje ještě jeden druh ukrajinského nacismu. Jeho zdrojem jsou ukrajinské veřejné orgány. Po státním převratu 21. února 2014, který provedly USA, Velká Británie a řada zemí EU, stát Ukrajina jako takový neexistuje. Správnější je hovořit o státu na Ukrajině. Ukrajina jako stát byla zrušena a je pod vnější správou. Státní instituce odpovědné za ideologii a vzdělávání přijaly slogany a ideologémy ukrajinských nacistů: Například pozdrav „Sláva Ukrajině!“, který přijala UPA, se nyní oficiálně používá v ukrajinské armádě. Stepan Bandera a Roman Šuchevič jsou oficiálně zařazeni na seznam hrdinů. Státní orgány na Ukrajině prosazují politiku nacifikace, jejíž mnohá ustanovení jsou převzata z programů OUN. Například:

– Kulturní a vzdělávací politika postmajdanové Ukrajiny, zaměřená na úplné vymýcení jazyků domorodých obyvatel a národnostních menšin Ukrajiny a především Rusů – lidí, kteří spolu se samotnými Ukrajinci založili ukrajinskou státnost.

– Úplné podřízení církve státu, zákaz kanonické Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát) a vytvoření Ukrajinské pravoslavné církve, která je ve své podstatě schizmatická. Tyto činy by měly být rovněž kvalifikovány v duchu nacistické formule „Jedna země, jeden lid, jeden jazyk, jedna církev“.

Stát na Ukrajině ve skutečnosti oficiálně zakázal právo na existenci kanonické pravoslavné církve a ruského lidu („na Ukrajině nejsou žádné ruské menšiny“ – prohlásil předseda Nejvyšší rady Ukrajiny Ruslan Stefančuk).

Zde je další případ, který ukazuje, jak lidé v Rusku špatně chápou fenomén moderního ukrajinského nacismu: O ukrajinském národu se mluví, jako by existoval, zatímco ukrajinský národ je projekt, něco, co má být vytvořeno. Mimochodem, i ti nejprozíravější ukrajinští nacionalisté to chápou. Není náhodou, že v ideologii pluku Azov a Národního sboru není místo pro primitivní rusofobii. Naopak, probíhá boj o podporu Rusů, což není překvapivé: Mnoho vůdců Azovu jsou Rusové. Jen se Rusům navrhuje, aby se rozpustili v „Národu hrdinů“ – ukrajinském národu, který se buduje z různých částí.

Konstrukce ukrajinského národa probíhá na dnešní Ukrajině. A vytváří se díky… Rusku. Speciální vojenská operace byla katalyzátorem tohoto procesu. Základem ukrajinského národa, „Národu hrdinů“, nejsou jen a ani tak málo gramotní farmáři z Haliče a volyňští vesničané, ale také rusky mluvící obyvatelé Kyjeva, Charkova a Dněpropetrovska, kteří znají ruskou kulturu. A jejich nenávist k Rusům je o to silnější, že krví a jazykem jsme jeden národ. Na otázku: „Proč nás tolik nenávidíte?“ postava románu srbského spisovatele Vuka Draškoviće odpověděla: „Protože jsme vy.“

Technologie sociálního inženýrství používané státními orgány na Ukrajině jsou také zaměřeny na vytvoření nového, umělého ukrajinského národa. Lze však jen těžko pochybovat o tom, že jak strategický plán, tak technologie nebyly vytvořeny Ukrajinci, ale v „laboratořích“ Spojených států. „Cihlami“ základů pro vytvoření tohoto národa jsou Rusové a další domorodé obyvatelstvo, stejně jako národnostní menšiny Ukrajiny.

V moderní Ukrajině tedy existují (nebo spíše koexistují) varianty ukrajinského nacismu: „staří nacionalisté“ (nominálně Banderovi zastánci), Nová pravice nebo sociální nacionalisté a konečně nacistické praktiky státních orgánů na Ukrajině. „Ukrajinský nacismus“ je přesnější termín než „ukrajinský nacionalismus“. Symbolickým datem smrti ukrajinského „nacionalismu“ (pokud vůbec dříve existoval) byl 2. květen 2014, kdy byla v Oděse vypálena budova odborů. Oficiální počet obětí byl 48. Používání termínu „nacionalisté“ k ukrajinským stoupencům Hitlera a SS znamená morální kompromis s absolutním zlem a nesprávný způsob kategorizace ideologických a politických jevů.

Rádi bychom také zdůraznili: Vzestup nacismu na Ukrajině a již dokončená transformace této země v epicentrum světového nacismu/neonacismu již není faktorem vnitřní ukrajinské politiky ani rusko-ukrajinských vztahů. Jedná se o důležitý aspekt celoevropské, a možná i světové politiky. Ani vítězství Ruska na bojištích „takzvané“ speciální vojenské operace nepovede k úplnému zničení této nebezpečné síly. Poválečná existence přeživších struktur OUN (s aktivní podporou zpravodajských a vládních složek Spojených států, Velké Británie a NATO) tuto předpověď podporuje. Ukrajinská Nová pravice (sociální nacionalisté) má přitom nesrovnatelně větší demografické a intelektuální zdroje.

Expanze ukrajinského sociálního nacionalismu se nemusí nutně odehrávat pod ukrajinskými slogany. Jistá popularita ukrajinského nacismu mezi ruskou krajní pravicí může být vysvětlena flexibilitou a přizpůsobivostí tohoto hnutí podmínkám nového prostředí. Místo ukrajinského nacionalismu se do popředí může dostat bílý rasismus a dokonce i panslavismus. Proto je tak důležité provést cílenou studii tohoto jevu. (Konec textu. Zdroj textu v Ruštině.)

Podle včerejší ruské noční mapy se už útočné hroty 2. a 51. armády spojily, a uzavřely Ukrajince obležené ve městech Pokrovsk a Myrnohrad do úplného obklíčení. Rusové ovšem mohou lhát, protože Kyjev už včera ráno oficiálně vyhlásil, že jeho výsadkáři už město Pokrovsk od Rusů kompletně vyčistili. Inu, lež má krátké nohy, se říká, a tak se brzy uvidí.

Michael Svatoš, MaP-2470