36 let, to je dost času na společenské kvašení velmi dobře vypáleného bolehlavu. Socialismus jsme vyměnili za kapitalismus, kapitalismus pak za nějakého podivného režimního zkřížence bezčasí.
Rok 1989 byl jen sled událostí, ke kterým jsme se vlastně náhodně nachomýtli. My, spokojení, kteří ve srovnání s ostatními zeměmi v područí Sovětského svazu žili vlastně svůj malý a nenásilný socialismus s trochu lidskou tváří. Represe? Mírné. „Východoevropští disidenti si v sobě utvrdili pocit, že oni byli ti jediní utlačovaní na celém světě. … Žádní jiní intelektuálové nebyli velmocemi tak podporováni, přestože jejich (disidentů ve východní Evropě) pozice nebyla nijak výjimečná a ani to jejich utrpení nebylo nijak výjimečné. Přesto začali mít pocit, že svým způsobem výjimeční jsou,“ řekl Naom Chomsky. Pěkně to řekl.
Pak se udál 17. listopad. Bez našeho přičinění. Ten den Václav Havel odjel na Hrádeček, disidenti dávali od povolené demonstrace Socialistického svazu mládeže ruce pryč. Neměli páru, že se režim začne hroutit. Předpokládali, i přes zprávy z okolních zemí, kde už socialismus popadal, že ten náš se s námi potáhne dál. Nevyhráli jsme svůj listopad. Není za ním žádný silný příběh hrdinství a dlouhé protikomunistické činnosti, jakou byla od roku 1981 kupříkladu polská Solidarita. V Polsku došlo ke katarzi. Nám se jen udál další z mnoha Mnichovů ve smyslu o nás bez nás, kdy jsme se stali kouskem puzzle, který ovšem do celkové mozaiky obrazu dějin světa mlátí kladivem jiní.
Jsme zakletí v mnichovanství.
I nynější režim je provázaný tímtéž zakletím, kdy jsme vláčeni bez možnosti dosáhnout na řízení.
Mohli jsme po listopadu nastartovat ohromný vývoj, prosperitu, mohli jsme si udržet a rozvíjet nesmírně bohatou kulturu. Jenže jsme zase podlehli, lokajsky podlehli, cizím vlivům, zájmům, penězům, cizí moci.
Volání Dubček na Hrad jsme prohodili za první polistopadovou vpravdě vlivovou akci s názvem – Havel na Hrad. Protože Dubček byl politik bez řízení, Havel byl naopak už přes deset let příjemně vytěžovaný ze zámoří, viz Naom Chomsky, a tedy i snadno řiditelný. Dubček byl s lidmi, Havel o lidech mluvil jako o čecháčcích v těch jejich králíkárnách. Byl to bohém, zpychlý bohém. 17. listopad se odestál zcela bez jeho přičinění a vlastně i vědomí. Chartisté za jedenáct let nebyli schopni probudit společnost k odporu, jako se to povedlo Solidaritě v Polsku. Jejich vliv na pád komunismu byl homeopatický. Jen se po 17. listopadu schopně zvedli od půllitrů a převzali řízení pádu režimu.
K naší škodě, protože pak zemi řídila neschopnost postavit se západním společnostem vlastním znovunalezeným vývojem a sebevědomou svrchovaností. A tak se země propadala, mizely fabriky, mizely příležitosti, zato se začaly přemnožovat montovny a sklady, které zemi nenesly a nenesou žádnou přidanou hodnotu. Stali jsme se, řízením neschopných, dobytou kolonií. Havlovsko-klausovská epocha nás dovedla tam, kde jsme.
Bylo by to s Dubčekem jiné? Mohlo by být. To už nikdy nezjistíme.
Je dnes co slavit? Určitě, země se zbavila socialismu, otupující normalizace, život se rozběhl jako nikdy předtím. Jenže se přehoupla v havlovskou blbou náladu a postupem času přešla až k chronické depresi dneška, kdy naše země není ani pro starý, ale ani pro mladý.
*
Štěpán Cháb, Krajské Listy
Foto z Národní třídy v Praze 17.11.1989 – příslušníci Pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti,. To byli ti, co mlátili studenty, manipulované provokatéry z Albertova pod obušky.
Pane Chábe, ani snad nevíte, jak jste se trefil. V té době jste byl nepochybně ještě dítě, ale já, jako očitý svědek, mohu stoprocentně potvrdit: opravdu to byla v první řadě akce SSM a oni nám to také krátce po 17. dávali – jak se říká – sežrat. V té době jsem byl poměrně důležitým funkcionářem… Číst vice »
Vcelku záživné. Novější termíny a pojmy. A hlavně to charakterizuje pitomce, kteří Placatce zobali z ruky.
Sebestredni lide bez pokory jsou nestesti