Největší soudní proces v dějinách, který doufal, že je koncem německé rozpínavosti

Zastřelit, či soudit?

V Norimberku tak byl do určité míry de facto obžalován zločinný mocensko-politický systém, jenž uvrhl svět do války a dosud nepoznané masové brutality. Šlo o soudní proces vedený vítěznými válečnými Spojenci – Spojenými státy americkými, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií – proti hlavním politickým a vojenským pohlavárům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku.

Tento proces, probíhající v norimberském Justičním paláci, soudil dvacet čtyři klíčových představitelů nacistického Německa. Nikoli všechny jeho klíčové představitele a zločince – někteří z nich ještě před koncem války (popř. před zahájením Norimberského procesu) spáchali sebevraždu (Adolf Hitler, Heinrich Himmler, Joseph Goebbels), jiní, o kterých ještě bude řeč, před spravedlností unikli.

Norimberský proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Jeho Mezinárodní vojenský tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi Spojenci. Dle dnes dostupných historických dokumentů je patrné, že britská vláda se myšlenkou, jak potrestat vedoucí německé nacistické funkcionáře, zabývala již od prosince roku 1942.

S tím, že britský premiér Winston Churchill prosazoval, aby tyto osoby byly bez jakéhokoli soudu po dopadení a zajetí zastřeleny. Postupem času však byl od tohoto názoru na nátlak USA nucen ustoupit. Josef Stalin zase na spojenecké konferenci v Teheránu (v roce 1943) navrhoval popravu 50 až 100 tisíc hlavních německých štábních důstojníků. Proti tomu zase protestoval právě Winston Churchill řka, že by šlo o „chladnokrevnou popravu vojáků bojujících za svou vlast“.

Právní základ

Později přišel americký ministr války Henry L. Stimson s myšlenkou „Soudu evropských válečných zločinců“. Poté, co americký prezident F.D. Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, dostalo se tomuto plánu plné podpory nového amerického prezidenta Harry S. Trumana. Po řadě konzultací mezi Spojenými státy, Spojeným královstvím, Sovětským svazem a Francií byly upřesněny podrobnosti tohoto soudního procesu, jehož začátek byl naplánován na 20. listopadu 1945 do Norimberku.

Právním základem Norimberského procesu i dalších obdobných plánovaných procesů se stala tzv. Londýnská charta vydaná 8. srpna 1945, která vymezila působnost speciálních soudů na „potrestání hlavních válečných zločinců ze zemí evropské části Osy“. Právní podklad pro soudní pravomoci tribunálu byl definován v dokumentu o kapitulaci Německa. Státní pravomoci Německa byly převedeny na spojeneckou kontrolní radu, která měla suverénní moc nad Německem, a tím také mohla trestat porušení mezinárodního a válečného práva.

Protože ale působnost soudu byla omezena pouze na trestání válečných zločinů, neměl soud oprávnění zabývat se zločiny spáchanými před vypuknutím války na evropském kontinentě 1. září 1939. Jako sídlo předpokládaného hlavního tribunálu byla nejprve uvažována města Lipsko, Mnichov či Lucemburk. Sovětský svaz preferoval Berlín. Ale nakonec byl zvolen Norimberk, a to ze dvou hlavních důvodů: Velmi prostorný a nepoškozený Justiční palác. Norimberk byl kultovním místem vzniku nacistické strany (NSDASP) a tradičních masových nacistických sjezdů a pochodů.

Obvinění

Každá ze čtyř vítězných velmocí poskytla do tribunálu jednoho soudce, jednoho zastupujícího soudce a prokurátory.

Soudci byli:

• Plukovník Geoffrey Lawrence (britský hlavní soudce a předseda)
• Sir Norman Birkett (britský zastupující soudce)
• Francis Biddle (americký hlavní soudce)
• John Parker (americký zastupující soudce)
• Profesor Henri Donnedieu de Vabres (francouzský hlavní soudce)
• Robert Falco (francouzský zastupující soudce)
• Generálmajor Iona Nikitčenko (sovětský hlavní soudce)
• Podplukovník Alexander Volčkov (sovětský zastupující soudce)

Generálními žalobci byli:

• Robert H. Jackson za Spojené státy
• Sir Hartley Shawcross za Velkou Británii
• Roman Ruděnko za Sovětský svaz
• François de Menthon za Francii

Většinu obhájců tvořili němečtí právníci.

Každá ze čtyř vítězných mocností, Británie, Francie, Spojené státy a Sovětský svaz, měla svůj vlastní seznam německých zločinců. Po obtížných jednáních se jejich zástupci usnesli na 24 mužích, jejichž provinění byla považována za nejzávažnější a kteří měli být souzeni takříkajíc “v první vlně”.

V soudních lavicích však fakticky nakonec zasedlo jen 21 obviněných, protože třem z nich se podařilo světské spravedlnosti ještě před procesem uniknout: Robert Ley spáchal ještě před začátkem procesu ve vězení sebevraždu, Martin Bormann nebyl nikdy nalezen a Gustav Krupp von Bohlen und Halbach nakonec nebyl vůbec souzen, protože ještě před procesem onemocněl pokročilou demencí a nebyl schopen vnímat soudní jednání.

Prokuratura tedy nejprve představila obžalobu proti 24 válečným zločincům a 6 zločinným organizacím NSDAP, SS, SD, gestapo, SA a generální štáb německé armády (OKW).

Šlo o obvinění zejména z těchto trestných činů: Účast na spiknutí, Plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru, Válečné zločiny a Zločiny proti lidskosti.

Zločin a trest

Trest smrti byl v Norimberku vynesen nad těmito německými pohlaváry:

• Martin Bormann – Hitlerův hlavní tajemník a výkonný šéf NSDAP (odsouzen v nepřítomnosti)
• Hermann Wilhelm Göring – říšský maršál a velitel letectva (spáchal sebevraždu ve vězení 15. října 1946)
• Joachim von Ribbentrop – říšský ministr zahraničních věcí (popraven 16. října 1946)
• Wilhelm Keitel – polní maršál a náčelník štábu Vrchního velitelství ozbrojených sil, (popraven 16. října 1946)
• Ernst Kaltenbrunner – velitel Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, (popraven 16. října 1946)
• Alfred Rosenberg – ministr pro okupovaná východní území, hlavní ideolog NSDAP (popraven 16. října 1946)
• Hans Frank – guvernér okupovaného Polska (popraven 16. října 1946)
• Julius Streicher – majitel a vydavatel listu Der Stürmer (popraven 16. října 1946)
• Fritz Sauckel – generální zmocněnec pro distribuci pracovních sil, (popraven 16. října 1946)
• Alfred Jodl – náčelník štábu Vrchního velitelství ozbrojených sil (popraven 16. října 1946)
• Wilhelm Frick – ministr vnitra a poslední říšský protektor v Čechách a na Moravě (popraven 16. října 1946)
• Arthur Seyss-Inquart – říšský místodržící Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko (popraven 16. října 1946)

Trest doživotí dostali

• Rudolf Hess – Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP (zemřel za nevysvětlených okolností v berlínském vězení Spandau 17. srpna 1987 ve věku 93 let)
• Walther Funk – ministr hospodářství (propuštěn 16. května 1957, zemřel 31. května 1960)
• Erich Raeder – velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (propuštěn 26. září 1955, zemřel 6. listopadu 1960)

Trest odnětí svobody na 20 let

• Baldur von Schirach – vůdce sdružení nacistické mládeže Hitlerjugend (po odpykání trestu 30. září 1966 propuštěn, zemřel 8. srpna 1974)
• Albert Speer – Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby (po odpykání trestu v září 1966 propuštěn, zemřel 1. září 1981)

• Trest odnětí svobody na 15 let
• Konstantin von Neurath – první říšský protektor Čech a Moravy (v listopadu 1955 propuštěn, zemřel 14. srpna 1956)

Trest odnětí svobody na 10 let

• Karl Dönitz – admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu (propuštěn 1. října 1956, zemřel 24. prosince 1980)

Stíhání zastaveno

• Robert Ley –⁠ říšský vůdce Německé pracovní fronty (spáchal sebevraždu 25. října 1945 – ještě před začátkem hlavního přelíčení)
• Gustav Krupp von Bohlen und Halbach –⁠ ředitel koncernu Krupp, stíhání zastaveno pro vysoký věk a špatný zdravotní stav, zemřel 16. ledna 1950

Osvobozeni

• Hjalmar Schacht – prezident Říšské banky, ministr hospodářství
• Hans Fritzsche – vedoucí Říšského rozhlasu
• Franz von Papen – německý kancléř před Hitlerem, velvyslanec v Rakousku a v Turecku

Norimberský proces mj. významně ovlivnil mezinárodní trestní právo tím, že přispěl k jeho kodifikaci a jeho existence též dala podnět k myšlence vytvoření samostatného stálého mezinárodního soudu. Německý nacistický režim způsobil za svého dvanáct let svého trvání utrpení a smrt desítkám milionů lidí. Díky existenci a činnosti Norimberského tribunálu se světová veřejnost de facto poprvé dozvěděla o obludných rozměrech jeho zvěrstev.

Několik desítek tisíc svědectví

Před Norimberským tribunálem bylo totiž předneseno několik desítek tisíc svědectví, včetně výpovědí svědků Němci způsobených hrůz. V soudní síni byly promítnuty i záběry natočené spojeneckými vojáky při osvobozování koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Kromě vynesení individuálních trestů byly za zločinecké byly vyhlášeny čtyři organizace: řídící grémium politických vůdců NSDAP, SS, gestapo a SD (bezpečnostní a zpravodajská služba SS). V letech 1946 až 1949 poté následovalo po onom „hlavním procesu“ dvanáct menších norimberských procesů s vedoucími německými armádními představiteli, lékaři či průmyslníky.

Norimberský proces rovněž ovlivnil podobu mezinárodního trestního práva. Jeho závěry přispěly mimo jiné k vytvoření a přijetí mezinárodní konvence o genocidě (1948), Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968) či čtyř Ženevských úmluv na ochranu obětí války (1949).

Hlavní soudní síň v norimberském Justičním paláci měla číslo 600 a byla pro účely tribunálu speciálně upravená – vězni vyjížděli výtahem do sálu přímo ze svých cel, sál byl také vybavený na svou dobu nejmodernější technikou. Aby se proces urychlil, byl tlumočen simultánně do čtyř jednacích jazyků – angličtiny, ruštiny, francouzštiny a němčiny.

Obvinění se k odpovědnosti za své zločiny v Norimberku bez výjimky neznali, což dokázaly i jejich závěrečné řeči z 31. srpna 1946. Například Hermann Göring kategoricky popřel, že by měl cokoli společného s jakoukoli vraždou, Rudolf Hess tvrdil, že vždy jednal “z horlivé lásky k lidu” a Artur Seyss-Inquart se ve svém závěrečném slově vyznal ze své věrnosti Adolfu Hitlerovi.

Mnozí unikli

Poprava odsouzených představovala problém. Američané ji chtěli původně provést v Berlíně, ale transport tolika nacistických pohlavárů představoval silní bezpečnostní riziko. Všichni se také shodovali na tom, že je nutné, aby se těla popravených nestala později předmětem kultu.

Nakonec proto bylo rozhodnuto, že k exekuci dojde přímo v Norimberku, a to ve věznici, v níž byli obvinění během procesu drženi. Jako vhodné místo byla zvolena vězeňská tělocvična. Popravčími byli americký seržant John C. Woods a jeho asistent, vojenský policista Joseph Malta. Později se objevily zprávy, že někteří odsouzení se škrtili v popravčí smyčce 14 až 28 minut, ale americká armáda tato tvrzení vždy odmítala a trvala na tom, že všichni odsouzení zemřeli okamžitě na následek zlomení vazu při otevření propadla pod jejich nohama.

Těla popravených byla následně spálena v mnichovském krematoriu a jejich popel byl rozptýlen do řeky Isar, aby po nich nezůstala žádná stopa. Mnoha vysokým zločincům z druhé světové války se se však podařilo spravedlnosti uniknout. A to nejen těm německým. Například Alois Brunner, blízký spolupracovník Adolfa Eichmanna, který za války poslal do plynových komor nejméně 140 000 Židů, zemřel v poklidu až v roce 2010 v syrském Damašku, kde se dlouhá léta skrýval.

Anebo Aribert Heim, známý jako „Doktor Smrt“ příp. Řezník z Mauthausenu, zemřel nepotrestán v roce 1992 v Káhiře. Tato zrůda si svou kancelář zdobila částmi těl svých obětí, lebku jedné z nich používal jako těžítko. Podle svědectví vězňů, kteří přežili, testoval práh bolesti svých obětí operacemi bez narkózy nebo jim přímo do srdce vpichoval injekce benzínu, jedu a dalších tekutin.

A kdo jsou další nepotrestaní váleční zločinci podle legendárního vídeňského Centra Simona Wiesenthala?

• Vladimir Katriuk, Ukrajinec obviněn z účasti na masových krutostech spáchaných na civilistech v letech 1942 až 1944 v Bělorusku. Po válce pobýval ve Francii, pak emigroval do Kanady. Dodnes žije v Québeku.
• Sören Kam, někdejší velitel dánské divize SS Viking.
• Michail Gorškov, Estonec, překladatel Gestapa v Bělorusku, který je zodpovědný za masové vyvražďování Židů v běloruském Slutsku.
• Algimantas Dailide, důstojník Litevské bezpečnostní policie zodpovědný za zatýkání a popravy litevských Židů.
• Sándor Kepiro, maďarský policejní důstojník zodpovědný za masakru 1200 civilistů v srbském Novém Sadu v roce 1942.
• Samuel Kunz, Němec obviněný z účasti na vyvražďování Židů ve vyhlazovacím táboře Belzec.
• Klaas Carl Faber, Němec zodpovědný za masakry vězňů ve vězení v nizozemském Groningenu.
• Peter Egner, bývalý člen Němci řízené policie v okupovaném Bělehradě zodpovědný za podíl na smrti 17 000 srbských Židů, Romů a Sintů. Etnický Němec, který žije ve Spojených státech. Srbsko se léta marně snaží o jeho vydání.

Množství nacistických zločinců se po válce rozprchlo všude po světě. Existovaly sítě kontaktů, díky kterým se dostávali do zemí, které pro ně byly bezpečné. Jednou z nejoblíbenějších byla Argentina, kde žilo už dříve mnoho německých emigrantů, díky čemuž bylo pro nové příchozí snazší se v této zemi usadit. Navíc tehdejší autoritářský prezident Juan Perón s nacismem sympatizoval a imigrantům z Třetí říše se nebránil.

Znovu v akci

Spousta nacistických zločinců ovšem nemusela ani nikam utíkat, protože v klidu dožili své dny přímo doma, resp. v tzv. Spolkové republice Německo (v poválečném „Západním Německu). Není divu – více než polovinu vedení ministerstva spravedlnosti „Západního Německa“ v bezprostředně poválečném období tvořili bývalí členové nacistické NSDAP, kteří hlavně v 50. a 60. letech 20. století bránili potrestání válečných zločinců. Vyplývá to mj. z rozsáhlé studie, kterou nedávno zveřejnilo berlínské ministerstvo spravedlnosti současného „demokratického“ Německa.

Podle této zprávy ze 170 vedoucích pracovníků, kteří na západoněmeckém ministerstvu spravedlnosti pracovali od roku 1949 (vznik západoněmeckého státu) do počátku 70. let 20. století a zároveň se narodili před rokem 1927, jich 90 (nadpoloviční většina) bylo členy Hitlerovy národně socialistické strany až do května roku 1945. 34 z nich bylo dokonce členy nacistických ozbrojených milicí SA.

V roce 1957 bylo dokonce v 77 % pracovníků vedení ministerstva spravedlnosti Západního Německa bývalými členy NSDAP. Přičemž většina z nich se před rokem 1945 na různých vysokých postech přímo a aktivně podílela na realizaci nacistické politiky. „Ukázalo se, že počet nacistů na ministerstvu spravedlnosti byl zdaleka nejvyšší ze všech ministerstev v Bonnu,” uvedl spoluautor této studie, historik Christoph Safferling.

V této souvislosti asi neuškodí připomenout si jednu nadčasovou větu, která rovněž v průběhu Norimberského procesu zazněla. Je velice aktuální – zejména v kontextu toho, co se nyní v Evropě, i v naší blízkosti, děje. Ta věta zní: “Věci, které se zde snažíme odsoudit a potrestat, byly tak vypočítavé, tak zhoubné a zničující, že civilizace nemůže tolerovat jejich ignorování, protože by nepřežila jejich opakování.”

*

Tomáš Doležal, Ztráty a Nálezy