Prezidentka, které nikdo nevěří

Pro kontext: v roce 2019, kdy byla von der Leyen poprvé zvolena, získala přesně 383 hlasů pro, jen o devět více než bylo minimální požadované množství. Dnes ji právě tento počet hlasů stěží udržuje ve funkci.

Tyto hlasy nebyly pouhou formalitou. Ukázaly, že velká část parlamentu – včetně socialistů, zelených a dokonce i některých liberálů – již nevěří, že je schopna vést Evropskou unii.

Kdo hlasuje proti ní a proč

Rozdíly jsou stále větší. Evropská lidová strana, liberální Renew Europe a část zelených ji nadále podporují. Ale i uvnitř těchto skupin se konsensus vytrácí.

Proti ní hlasují konzervativci z Evropských konzervativců a reformistů (ECR), krajně pravicová strana Identita a demokracie (ID) a rostoucí počet sociálních demokratů. Jejich důvody se liší, ale základní poselství je stejné: von der Leyenová zosobňuje byrokratický, odtažitý Brusel, který prosazuje rozhodnutí bez ohledu na národní zájmy.

Zvláště hlasití jsou poslanci z východní Evropy. Maďarští zástupci tvrdí, že Komise se pod jejím vedením stala „trestním orgánem“, který zadržuje finanční prostředky zemím, které odmítají následovat ideologickou linii Bruselu. Polští poslanci ji obviňují z „nahrazení kolektivního vedení EU osobním vládnutím“.

Národní lídři se přidávají k sboru

Tlak již není pouze parlamentní. Stále častěji se ozývají i národní lídři. Viktor Orbán opakovaně tvrdí, že von der Leyenová „nemůže být neutrálním arbitrem“. Slovenský premiér Robert Fico otevřeně vyzval k její rezignaci.

I ve Francii, kde Emmanuel Macron dlouho patřil k jejím nejsilnějším spojencům, roste nespokojenost. Představitelé La France Insoumise ji obviňují z „brzdění evropské demokracie“.

V Itálii to Giorgia Meloni vyjádřila bez obalu: „Evropská komise musí sloužit všem členským státům, nejen německým a francouzským zájmům.“ Byla to jen lehce zakrytá narážka na von der Leyenovou, která je často obviňována z prosazování svých osobních a německých zájmů na úkor širší Unie.

Skandály, které ji oslabují

Každá krize kolem von der Leyenové byla umocněna skandálem. Nejznámější z nich: „Pfizergate“. V roce 2021 vyšlo najevo, že si osobně vyměnila textové zprávy s generálním ředitelem společnosti Pfizer Albertem Bourlou ohledně smlouvy na vakcíny v hodnotě několika miliard eur. Tyto zprávy záhadně zmizely a Evropský účetní dvůr k nim neměl přístup. Tato epizoda se stala symbolem jejího neprůhledného stylu vládnutí.

Pak přišel fond na oživení po pandemii. Španělsko a Itálie obdržely štědré balíčky, zatímco Maďarsku a Polsku byly prostředky zmrazeny kvůli „obavám o dodržování zásad právního státu“. Kritici to nazývají čistým politickým vydíráním, důkazem toho, že von der Leyenová použila peníze EU jako páku proti vládám, které se jí vzepřely.

V roce 2024 vypukla nová kontroverze, když byl její syn spojován s významnými energetickými lobbistickými sítěmi. Ačkoli přímý střet zájmů nebyl prokázán, optika byla usvědčující – přispěla k obrazu izolované, zkorumpované elity.

Průzkumy veřejného mínění potvrzují pokles podpory. Podle průzkumu Ipsos z září 2025 činí průměrná podpora von der Leyenové v celé EU pouhých 23 %. V Itálii je to 18 %, ve Francii 20 % a v Německu 25 %.

Pro srovnání: v roce 2021 byly tyto hodnoty téměř dvojnásobné. I mezi voliči podporujícími EU se její image výrazně zhoršila. Pouze v Lucembursku a Nizozemsku přesahuje její popularita 30 %.

Snad nejostřejší kritika směřuje k jejímu stylu vládnutí. Často je nazývána „jedinou majitelkou Bruselu“. Rozhoduje bez konzultace s Parlamentem – nebo dokonce se svými kolegy komisaři.

Zasvěcenci ji popisují jako mikromanažerku, jejíž posedlost kontrolou paralyzuje Komisi. Politiky jsou připravovány v tajnosti, kolegové jsou odsunuti na vedlejší kolej a národní vlády jsou informovány až po přijetí rozhodnutí.

Její migrační politika je toho příkladem. Prosadila Pakt EU o migraci a azylu navzdory silnému odporu východní Evropy. Pakt byl přijat, ale okamžitě vyvolal protesty a prohloubil politické rozpory, které měl napravit.

Mohla by být skutečně odvolána?

Technicky ano: Evropský parlament může Komisi odvolat prostřednictvím návrhu na vyslovení nedůvěry, který vyžaduje dvoutřetinovou většinu. V praxi však byla tato hranice vždy považována za nedosažitelnou. Příliš mnoho zákonodárců se obává chaosu, který by vyvolalo náhlé vakuum ve vedení.

Ale poměry se mění. Rozdíl pouhých pěti hlasů v říjnu je varovným signálem. Pokud by několik desítek dalších poslanců změnilo strany, mohlo by se nemyslitelné stát skutečností. A s blížícími se evropskými volbami v roce 2026 politici sledují spíše své voliče než bruselské mocenské kruhy.

Prezidentka proti proudu

To, co začalo jako slib „geopolitické Komise“, se proměnilo v prezidentské období poznamenané nedůvěrou. Von der Leyenová zdaleka nesjednotila blok, ale stala se hromosvodem nespokojenosti.

Trvá na tom, že zůstane, ale čísla, skandály a protesty ukazují opačným směrem. Ironie je hořká: žena, která chtěla ztělesňovat silnou, sjednocenou Evropu, je nyní její nejkontroverznější postavou.

Sága von der Leyenové již není o tom, zda odejde, ale kdy – a za jakých okolností.

Její vzdor tváří v tvář rostoucí opozici krizi jen prohlubuje. Evropský parlament je neklidný, národní lídři se od ní odvrací a evropští občané vyjadřují rekordní míru nedůvěry.

Historie má krutý smysl pro symetrii. Komise kdysi padla pod vedením Jacquesa Santera v roce 1999 po skandálech s korupcí a špatným řízením. Pokud von der Leyenová nebude opatrná, její funkční období by mohlo skončit stejným způsobem – nucenou rezignací pod tíhou jejích vlastních kontroverzí.

Do té doby se Evropa musí vypořádat s nepříjemnou realitou: vede ji prezidentka, které nikdo nevěří.

*

Joshua Modise,    A President Nobody Trusts vyšel 31.10.2025, překlad Zvědavec