Projev Jany Görcöšové k 130. výročí narození armádního generála Ludvíka Svobody

Ludvík Svoboda se setkal s manželkou a dcerou Zoe v jihomoravském Podivíně 8. května 1945. Odtud jeli již společně přes Brno do Třebíče, kde se lidé shromáždili na náměstí a vyžádali si generálovo vystoupení. Byl přece rodákem z jejich kraje, byl jejich.

Žádná tribuna nebyla, když vystoupil z auta, nejblíže stojící občané ho jednoduše vysadili na jeho střechu. Zoe seděla s maminkou v autě a obě napjatě poslouchaly, co Ludvík Svoboda říká.

Neměl dlouhý projev, ale mluvil o tom, o čem lidé doma přemýšleli především a co chtěli slyšet.

Mluvil o tom, že válka skončila a že i naši vojáci se podíleli na porážce nacistů a spolu s partyzány a bojovníky na domácí frontě dokázali, že my, Čechoslováci, jsme v boji proti nelidskému nepříteli obstáli a nečekali jsme, až nás osvobodí jiní. Mluvil o strádání civilního obyvatelstva, ale i o tom, že kolaboranti a zrádci národa budou spravedlivě potrestáni.

Zmínil se i o věrolomném německém obyvatelstvu v pohraničí, neboť tehdejší naše veřejnost byla přesvědčena, že bude správné vysídlit je do Německa. Umožnit jim odejít „domů do Říše“, jak po tom sami volali – Heim ins Reich! – když žádali v osmatřicátém odtržení pohraničí a jeho připojení k Německu.

Lidé byli všeobecně přesvědčeni, že s většinou příslušníků německé menšiny není společné soužití možné, hlavně po tom všem, čeho se během druhé světové války němečtí nacisté na našem národě dopustili. Vysídlení neviděli jako odplatu, ale jako jistotu míru v budoucnosti. Viděli to jako jedinou možnost, že se již nic takového jako Mnichov nebude opakovat. Kolaborující německé obyvatelstvo se jednoznačně „zasloužilo“ o likvidaci Československé republiky, podílelo se na vyhánění českého obyvatelstva z pohraničí a záboru území v roce 1938. Sudetští Němci sehráli v těchto událostech úlohu páté kolony a v nenávisti, krutosti a nadřazenosti vůči svým slovanským sousedům si nezadali s těmi, kteří přišli v roce 1939.

Na Postupimské konferenci v srpnu 1945 bylo velmocemi rozhodnuto o odsunu Němců z Polska, Československa, Maďarska, Nizozemska, Belgie a Francie. Byli odsunuti ti, kteří se hrdě hlásili k říšskoněmeckému státnímu občanství již od roku 1938. Odsun se uskutečnil pod dozorem Spojenecké kontrolní rady a jeho zpochybňování směřuje k zpochybňování výsledků druhé světové války. Přitom země, jež jsou dnes členy EU, na rozdíl od ČR, dostaly velké válečné reparace, my jsme nedostali nic.

V té době nikoho nenapadlo, že by to mohl někdo v budoucnosti zpochybňovat. S výjimkou prezidenta Beneše, který jasnozřivě ve svých projevech varoval, že přijde doba, kdy tuto otázku někdo z německé strany nastolí a nabádal protifašistické bojovníky, aby řádně zdokumentovali všechny zločiny, jež Němci v Československu napáchali.

Máme rok 2025, je 80 let po válce a prapotomci sudeťáků se cpou do Brna. Hodlají tam uspořádat v příštím roce svůj provokativní sněm, v Bavorsku je pro ně asi málo místa. Opět vylézají různí čeští kolaboranti – pithartové, kalouskové, padevětové – aby vnutili těm, pro něž je druhá světová válka dávnou minulostí, novodobé výplody chorých mozků o jejím začátku i průběhu. Pravdu dobře znají, ale zamlčují ji – z různých důvodů, politických i zištných zároveň. Pláčou krokodýlí slzy nad trampotami a utrpením vysídlených Němců, utrpení československé válečné generace a miliony mrtvých po celém světě však nejsou pro ně důležité a do jejich výkladů nezapadají.

Tato země je naše! Připomínejme to i našim voleným zástupcům. Mnozí se domnívají, že mandát poslance jim poskytuje bezbřehou anarchii ve výkonu jejich funkce. Kontrolujme je, žeňme je k zodpovědnosti, protože jste to vy, obyčejní pracující lidé, kteří financují jejich žlaby plné zrní. Jsou povinni vykonávat své funkce tak, aby lidu této země neškodili.

Velmi si vážíme německých antifašistů. Nemáme však právo zapomenout, proč bylo zavražděno přes tři sta tisíc československých občanů. Oběti nelze oživit, ty hrůzy se staly. Vraždění, týrání, mučení lidí se vrahům nepromíjí.

To měl na mysli generál Svoboda při projevu v Třebíči v roce 1945. Mějme to na mysli i my, kteří tu teď stojíme a svou účastí na pietním aktu vyjadřujeme svůj občanský postoj k hodnotám, za něž bojoval on i jeho vojáci – svobodovci.

*

PhDr. Jana Görčöšová

Autorka je překladatelka