Vidlák zůstane Vidlákem…

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Chce mu usnadnit život, zařídit, aby nepoznalo to, co musel poznat on sám, prožívá se svými syny i dcerami jejich bolesti i radosti, drží nad nimi ruku, shromažďuje vzpomínky na ty nejhezčí chvíle, protože v tom je pokračování lidského rodu, v tom je pokračování jeho samotného, jeho myšlenek i jeho práce. Ve svých dětech se vidíte, protože mají vaše rysy ve tvářích i v povaze, jsou vaším pokračováním a není náhoda, že biblické hodnocení dobrého života spočívá v tom, že vám bylo dáno mít děti a vidět děti svých dětí.

Málokomu pak říkáte o svých úzkostech. Nemluvíte o tom, kolikrát jste se o své děti báli, kolikrát jste polkli křivdu, když dospívaly, stavěly se na vlastní nohy, věděly všechno nejlépe a řekly vám něco, co jste si za svou péči nezasloužili. Nemluvíte o tom, kolikrát jste v jejich prospěch „vytunelovali“ sami sebe a kolikrát jste se upozadili, aby ony měly volnou cestu. Rodiče to tak prostě mají. Když máte děti, neděláte už to, co je výhodné pro vás, ale co je výhodné pro ně.

Proč to všechno píšu…

Víte, v uplynulých třech letech jsem si ke svým pěti dětem a schovance pořídil ještě jedno další dítě. Hnutí Stačilo! Pomáhal jsem mu na svět, měl jsem ho v náručí, když začínalo, chodil jsem vedle něj na první procházky, žárlivě jsem ho střežil, protěžoval ho, piplal, bil se za něj, protože jsem právě tuto cestu považoval za tu nejsprávnější pro naši zemi i národ. Hnutí spokojenosti v podzámčí, hnutí marginalizovaných, pomlouvaných a odmítaných. Hnutí pro obyčejného člověka.

Byl jsem u všeho. Každé rozhodnutí se dělalo za mé přítomnosti, prožíval jsem s ním každou nejistotu, každý triumf i každou překážku. Říkal jsem, že je to moje hnutí, ne proto, že by mi patřilo (politika je vždycky kolektivní záležitost), ale protože jsem si ho zamiloval jako svoji vlastní rodinu.

Volební výsledek byl nedostatečný. Do Poslanecké sněmovny jsme se nedostali. O příčinách neúspěchu jsem už psal a ještě mnohokrát budu psát, ale od prvního povolebního článku platí, že jsem za to byl odpovědný já, protože jsem předseda. A jako předseda musím jít také příkladem v odstraňování chyb a musím pro Stačilo! udělat všechno, co je v mých silách, bez ohledu na mě osobně. Rodič se prostě vždycky musí upozadit ve prospěch svého dítěte.

Jednou z příčin našeho neúspěchu bylo to, že jsem byl zároveň předseda hnutí a zároveň bloger Vidlák. Zdálo se to přirozené, ale praxe ukázala, že se to obrací proti nám. Bloger Vidlák nemůže mluvit jako předseda hnutí. Musí být kousavý, sarkastický, musí mít proříznutá ústa přesně tak, jak jsem to dělal po celou dobu své existence, ale předseda hnutí takový být nemůže. Ten se musí vyjadřovat „mediálně,“ jinak mu to mééédia okamžitě otlučou o hlavu. Moji čtenáři vědí a poznají, kdy mluvím jako Vidlák a kdy jako předseda, ale pravdomluvní intervjuci cokoliv, co řeknu, použijí proti nám.

Tuto příčinu neúspěch mohu vyřešit sám.

Mohu být předseda, vést politické hnutí, ucházet se o politické funkce a mluvit uhlazeně dle politické strategie a taktiky. Nebo mohu být Vidlák, mluvit, jak mi zobák narostl, pojmenovávat problémy, být táborovým řečníkem a lidovým vypravěčem. Nemohu být obojí zároveň.

Všechno, co jsem pro Stačilo! udělal, bylo z pozice blogera Vidláka. Nejlepších výsledků Stačilo! dosáhlo v eurovolbách, kdy jsem jeho kampaň podporoval jako bloger Vidlák, zkrátka, nejlepší práci jsem udělal bez osobních politických ambicí. Netajil jsem se tím, že nechci být Georgem Washingtonem, ale Benjaminem Franklinem. Jsem prostě více Chelčický než Žižka.

A také nemohu vás, moje čtenáře, prostě jen tak odstavit, říct, že odteď jsem politik, který se vyjadřuje politicky, děkuji vám za podporu, ale končím s blogováním a odteď budu profesionální předseda, který se vyjadřuje v souladu s mediálními a marketingovými poučkami.

Když nedojdete do cíle, nejlepší je, vrátit se kus nazpět a vyzkoušet jinou cestu. Proto se na lednovém sněmu hnutí Stačilo! nebudu ucházet o znovuzvolení a budu znovu výhradně blogerem Vidlákem.

Neměním své názory, neměním se politické přesvědčení, neměním své postoje a moje věrnost není na prodej. Stačilo! bude navždy moje dítě, ale právě proto musím být první, kdo upozadí sám sebe v jeho prospěch. Nadále ho budu podporovat, chvět se o jeho osud, bdít s ním v hořkých nocích, ale pokud chci, aby se příště do Sněmovny dostalo a odvedlo svůj kus práce pro národ a Vlast, musím ho podporovat, ale ne vést.

Stačilo! za své Vidlácké puberty vyrostlo z mínus třiceti milionů do plus dvaceti. Vyrostlo z nuly na několik set pomocníků a podporovatelů. Teď je ale zapotřebí, aby odložilo tátův klobouk a vidle, obléklo si sako, poučilo se z prožitého a zužitkovalo to ku prospěchu všech.

„Jak vám máme věřit, pane Vidláku,“ zeptala se mě v jednom rozhovoru veřejnoprávní intervjučka. Odpověděl jsem jí, že svá slova musím dokázat činy. Jiná cesta není. Jestliže říkám, že to nedělám pro peníze a pro chuť moci, ale z přesvědčení, mohu to dokázat jedině takhle.

Vidlák zůstane Vidlákem.

*

Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate