Jeffrey Sachs: Venezuelská  ropa  – gangsterská politika Ameriky

Mnohokrát mne lákalo v poslední době zvednout téma Venezuela po stále dalším a dalším utahován šroubů vůči téhle zemi ze strany Trumpovi administrativy v poslední době. Ale nikdy jsem se k tomu nedonutil. Vždycky se cosi jevilo naléhavějším. Teprve až mi Yan poslal link na americcký web Consortium News, z něhož Kosa v minulosti už přebírala

Venezuelan Oil — American Gangster Politics

podle překladače

Venezuelskáropa– gangsterská politikaAmeriky

Spojené oprášují státy svůj starý plán na změnu režimu ve Venezuele. Ačkoli se slogan změnil z „obnovení demokracie“ na „boj proti narkoteroristům“, cíl zůstává stejný, a to je kontrola nad venezuelskou ropou .

Metody, které USA používají, jsou známé: sankce , které dusí ekonomiku, hrozby silou a odměna 50 milionů dolarů na venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, jako by to byl Divoký západ.

USA jsou závislé na válce. Vzhledem k přejmenování ministerstva války, navrhovanému Pentagonu rozpočtu ve výši 1,01 bilionu dolarů a více než 750 vojenským základnám v přibližně 80 zemích se nejedná o zemi usilující o mír. Venezuela je již dvě desetiletí neustálým cílem změn amerického režimu. Motivem, který jasně nastínil prezident Donald Trump , jsou zhruba 300 miliard barelů ropných zásob pod pásem Orinoka, což jsou největší zásoby ropy na planetě.

V roce 2023 Trump otevřeně prohlásil :

„Když jsem odcházel, Venezuela byla na pokraji kolapsu. Ovládli bychom ji, získali bychom všechnu tu ropu… ale teď kupujeme ropu od Venezuely, takže děláme diktátora velmi bohatým.“

Jeho slova odhalují základní logiku americké zahraniční politiky, která naprosto ignoruje suverenitu a místo toho upřednostňuje zabírání zdrojů jiných zemí.

To, co dnes probíhá, je typická operace na změnu režimu vedená USA, maskovaná pod heslem protidrogového zákazu. USA shromáždily tisíce vojáků , válečných lodí a letadel v Karibském moři a Tichém oceánu. Prezident se chlubí tím, že povolil CIA provádět tajné operace uvnitř Venezuely.

Výzvy americké vlády k eskalaci odrážejí bezohlednou neúctu k venezuelské suverenitě, mezinárodnímu právu a lidským životům.

26. října senátor Lindsey Graham(republikán) v celostátní televizi obhajoval nedávné americké vojenské údery na venezuelské lodě a prohlásil, že pozemní údery ve Venezuele a Kolumbii jsou „reálnou možností“.

Floridský senátor Rick Scott ve stejném zpravodajském cyklu prohlásil, že kdyby byl Nicolásem Madurem, „ by se hned vydal do Ruska nebo Číny “. Tito senátoři se snaží normalizovat myšlenku, že Washington rozhoduje o tom, kdo bude vládnout Venezuele a co se stane s její ropou. Připomeňme si, že Graham podobně prosazuje boj USA proti Rusku na Ukrajině , aby si zajistily nerostné bohatství v hodnotě 10 bilionů dolarů, o kterém Graham bláhově tvrdí, že je k dispozici USA.

[V projevu k Republikánské židovské koalici 1. listopadu Graham řekl: „Trump je můj nejoblíbenější prezident. Došly nám bomby. Nedošly nám bomby za druhé světové války.“]

Trumpovy kroky nejsou ani vůči Venezuele ničím novým. Více než 20 let se po sobě jdoucí americké administrativy snažily podřídit vnitřní politiku Venezuely vůli Washingtonu. V dubnu 2002 byl tehdejší prezident Hugo Chávez krátce po vojenském převratu svržen. CIA znala podrobnosti převratu předem a USA novou vládu okamžitě uznaly. Nakonec se Chávez znovu ujal moci. USA však svou podporu další změně režimu nepřestaly.

V březnu 2015 prezident Barack Obama kodifikoval pozoruhodnou právní fikci. Obama podepsal výkonný příkaz 13692 , kterým prohlásil vnitřní politickou situaci Venezuely za „neobvyklou a mimořádnou hrozbu“ pro národní bezpečnost USA, a spustil tak americké ekonomické sankce. Tento krok připravil půdu pro eskalaci nátlaku ze strany USA.

Bílý dům od té doby trvá na tvrzení o „národní nouzové situaci“ v USA. Trump během svého prvního funkčního období zaváděl stále drakoničtější ekonomické sankce. Je překvapivé, že v lednu 2019 Trump prohlásil Juana Guaidóa, tehdejšího opozičního představitele, za „prozatímního prezidenta“ Venezuely, jako by Trump mohl jednoduše jmenovat nového venezuelského prezidenta.

Tato tragikomedie USA se nakonec rozpadla v roce 2023, kdy USA upustily od tohoto neúspěšného a absurdního triku.

USA nyní zahajují novou kapitolu drancování zdrojů. Trump se již dlouho hlasitě vyjadřuje k „udržení ropy“. V roce 2019, když hovořil o Sýrii , řekl: prezident Trump

„Ropu si necháváme, ropu máme, ropa je v bezpečí, nechali jsme tam vojáky jen kvůli ropě.“

Pro ty, kteří mají pochybnosti, americké jednotky jsou stále na severovýchodě Sýrie a okupují ropná pole. Začátkem roku 2016 ohledně irácké ropy řekl Trump:

„ Říkal jsem to neustále a důsledně každému, kdo by mě poslouchal: ať si ropu nechá, ropu si nechá, ropu si nechá, nenech si jivzít někým jiným .“

Nyní, s novými vojenskými údery na venezuelské lodě a otevřenými diskusemi o pozemních útocích, se administrativa odvolává na narkotika k ospravedlnění změny režimu. Článek 2(4) Charty Organizace spojených národů však výslovně zakazuje…

„hrozbu sílou nebo její použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu.“

Žádná americká teorie „kartelových válek“ ani vzdáleně neospravedlňuje nátlakovou změnu režimu.

Ještě před vojenskými údery fungovaly americké donucovací sankce jako obléhací nástroj. Obama vytvořil rámec sankcí v roce 2015 a Trump jej dále využil jako zbraň, aby svrhl Madura. Tvrdil, že „maximální tlak“ posílí Venezuelany.

V praxi sankce způsobily rozsáhlé utrpení. Jak zjistil ekonom a renomovaný expert na sankce Francisco Rodríguezve své studii „Lidské důsledky ekonomických sankcí“, výsledkem donucovacích opatření USA byl katastrofální pokles životní úrovně ve Venezuele, výrazné zhoršení zdraví a výživy a kruté škody na zranitelném obyvatelstvu.

Chatrnou morální záminkou je dnes boj proti narkotikům, skutečným cílem je však svrhnout suverénní vládu a vedlejší škodou je utrpení venezuelského lidu. Pokud vám to zní povědomě, je to tak proto, že to tak je.

USA opakovaně podnikaly operace na změnu režimů ve snaze získat ropu, uran, banánové plantáže, ropovody a další zdroje: Írán (1953), Guatemala (1954), Kongo (1960), Chile (1973), Irák (2003), Haiti (2004), Sýrie (2011), Libye (2011) a Ukrajina (2014), abychom jmenovali alespoň některé takové případy. Nyní je na řadě Venezuela.

Ve své brilantní knize Covert Regime Change (Tajná změna režimu ) (2017) profesorka Lindsay O’Rourke podrobně popisuje machinace, neúspěchy a katastrofy ne méně než 64 tajných operací USA na změnu režimu v letech 1947-1989! Zaměřila se na toto dřívější období, protože mnoho klíčových dokumentů z této éry bylo již odtajněno. Tragicky, vzorec americké zahraniční politiky založený na tajných (a ne tak tajných) operacích na změnu režimu pokračuje dodnes.

Výzvy americké vlády k eskalaci odrážejí bezohlednou neúctu k venezuelské suverenitě, mezinárodnímu právu a lidským životům. Válka proti Venezuele by byla válkou, kterou Američané nechtějí, válkou proti zemi, která USA neohrožovala ani neútočila, a to z právních důvodů, které by u zkoušky neprošly ani studentovi práv prvního ročníku. Bombardování lodí, přístavů, rafinerií nebo vojáků není demonstrací síly. Je to ztělesnění gangsterství.

*

Jeffrey D. Sachs je univerzitní profesor a ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě, kde v letech 2002 až 2016 řídil Institut Země. Je také prezidentem Sítě OSN pro řešení udržitelného rozvoje a komisařem Komise OSN pro širokopásmové připojení k internetu.

Sybil Fares je specialistkou a poradkyní pro blízkovýchodní politiku a udržitelný rozvoj v SDSN .

***

Co na článek Jeffreyiho Sachse říci? Snad jen, že starého psa novým kouskům nenaučíš.

Ale už nějaký čas opakovaně řeším otázku – je Venezuela součástí americko – ruského ukrajinského dealu nebo není? Tak nějak se to skoro samozřejmě nabízí. Řekl bych, že stačí ještě chvilku počkat a dozvíme se to.

Jestli Trump, zlomí silou Zelenského a evropské válečné štváče, rozhodně to neudělá zadarmo. Jestli nakonec couvne…. tak po té Venezuele může vyrukovat také. Nikdo mu v tom není schopen zabránit.

*

Petr Vlk, Kosa Zostra, pro Kosu objevil Yan, na snímku venezuelská milicionářka s ruskou protiletadlovou Iglou. Takových igel je ve Venezuele k dispozici přes 5000.

***

Poznámka Nové Republiky:

Již několik generací jihoamerické nižší a střední třídy má gangsterské politiky USA vůči zemím tohoto kontinentu silně negativní postoj. Administrativa USA si je vědoma, že pozemní vojenská intervence do Venezuely by narazila na silný odpor, ozbrojený ve Venezuela, politický v celé Jižní Americe i uvnitř Spojených států. Venezuela má početnou a slušně vyzbrojenou armádu, výzbroj a poradce nejen z Kuby a Nikaragui, ale i z Číny a Ruska a tak je docela možné, že po prvotním americkém vojenském úspěchu by následovala vleklá guerillová válka a la Vietnam. A v tu chvíli by bylo jen otázkou času, kdy vyvře odmítavá reakce vlastních občanů USA. Od Vietnamu se toho američtí papaláši obávají nejvíc.To všechno si Trump a lidé kolem něj uvědomují a jsou zjevně v rozpacích. Nechali na válečných lodích v Karibiku nakrmit mužstvo bifteky tak jak v předvečer každého velkého útoku, ale bifteky již byly dávno stráveny a opustily těla mariňáků i pilotů, přesto se útok nekonal. USA totiž stále narážejí na odpor dvou jaderných velmocí, Ruska a Číny, které spolupracují v tandemu. A obě tyto země mají momentálně v oblasti vojenství a špičkových technologií potřebných k válce nad Spojenými státy navrch. Obě země mají zájem na oslabování světového hegemona a navíc, kdyby opustily Venezuelu, těžko by napravovaly reputaci u svých příznivců ve světě a v organizacích BRICS a Šanghajské smlouvy zvlášť. Tak uvidíme. Domnívám se, že sázet jen na vnitřní rozpory ve venezuelské společnosti a na vzpouru venezuelské armády je naivní. A to i v případě, že by různým těm Quaidóům a Machadovým nechali udělit stovky Nobelových cen.

-vd-