Neboj se, buď šťastný. Všichni, kdo se báli dystopické budoucnosti, se mýlili.

Zkuste si představit tuto naprosto nesnesitelnou, dystopickou budoucnost:

1. Dostáváme se do bodu, kdy korporace rostou tak velké a pohádkově bohaté, že si politici už nemohou dovolit je narušovat legislativou, která by omezila jejich moc. Korporace jsou prostě příliš velké na to, aby zkrachovaly.

2. Politici ve skutečnosti pouze předstírají, že mají na starosti politiku. Stejně jako ostatní sektory společnosti, i jejich služby jsou fakticky kupovány korporacemi. Politici tajně upřednostňují zájmy těchto korporací a miliardářů, kteří za nimi stojí, před zájmy veřejnosti, kterou mají zastupovat. Demokracie slouží jako fasáda, za níž vládne kleptokratická třída.

3. Korporace využívají svou moc k prosazování legislativy, která jim umožňuje ještě více koncentrovat jejich bohatství. Monopolizují obrovské části ekonomiky jako parazit živící se krví svého hostitele. Když tyto monopoly katastrofálně špatně řídí, což se jim občas stává, spoléhají se na politickou třídu – své služebníky – aby je zachránila z veřejných prostředků.

4. Největší zisky plynou z války, která je všudypřítomná. Korporace využívají své politické sluhy k výrobě nepřátel, před nimiž je třeba veřejnost bránit. To se ukazuje jako velký úspěch. Ve společnosti poháněné strachem je veřejnost ochotnější tolerovat úsporná opatření – postupné rušení veřejných služeb, které pak korporace mohou převzít a provozovat jako podniky generující zisk.

Veřejnost je přesvědčena, že tok peněz z jejích vlastních kapes do korporátních pokladen – do rozšiřování válečného stroje – je nezbytný pro národní bezpečnost. Říká se jí, že je třeba obětovat nejcennější svobody veřejnosti, aby se zabránilo oslabení a zranitelnosti společnosti. A korporace hanobí každého, kdo zpochybňuje jejich moc, jako vnitřního nepřítele, spojence s vnějším nepřítelem.

6. Jak se vláda korporací stále katastrofálněji pokazí – zdroje potřebné pro nekonečný růst docházejí; externalizované náklady na ničení planety korporacemi vytvářejí stále více toxických odpadních produktů a narušují křehkou rovnováhu klimatu – role médií roste.

Jeho úkolem je rozptylovat veřejnost nekonečnou směsicí menších krizí, které lze svalit na „nepřátele“, přírodu nebo náhodu, ale nikdy ne na samotné korporace. Veřejná energie je investována do obav – a hádek – o hrozbě z Eurasie a Eastasie, nebezpečí terorismu, hrozbě, kterou představují imigranti, epidemii narkotik, nouzové zdravotní situace, neočekávané „počasí“, apokalypsu umělé inteligence, nebezpečí svobody projevu a tak dále.

A zatímco se veřejnost těmito věcmi obává, korporace vysávají z ekonomiky další peníze a tvrdí, že je to nutné k ochraně všech z Eastasie dnes a Eurasie zítra. Že je nutné vyvinout nové technologie k vymýcení terorismu a zastavení lodí. Že se doma i v zahraničí vede sofistikovaná válka proti drogovým baronům. Že se připravuje statečný nový svět lékařských průlomů. Že se investuje do životně důležitých „zelených“ technologií a ty zachrání situaci. Že se vytvářejí ochranná opatření s využitím umělé inteligence. Že se vymýšlejí zodpovědnější způsoby kontroly projevu.

To vše je temná vize jedné potenciální budoucnosti. S největší pravděpodobností se tak nestane. Naše společnosti jsou příliš robustní, naše svobody příliš bezpečné a korporace příliš uzavřené na to, aby se tento bezútěšný svět vůbec mohl objevit.

Dodatek:

Neuvědomil jsem si, že budu muset vysvětlovat, co tento text říká. Není to popis možné budoucnosti, jak si někteří zřejmě myslí. Je to čistě popis naší současnosti. Nic jsem si nepředstavoval. Čerpal jsem výhradně z věcí, které bychom všichni měli vidět kolem sebe. Pokud nezměníme naši současnou trajektorii, budoucnost bude pravděpodobně mnohem temnější než cokoli, co jsem zde nastínil.

*

Jonathan Cook