„Střízlivý odhad je, že na druhém stupni třetina dětí nezvládá funkční gramotnost čtení. Některé z nich se to doučí později. Výzkumy potvrzují, že základní funkční gramotnost pak chybí asi dvaceti procentům dospělých,“ řekl Právu dětský psycholog z Karlovy univerzity Václav Mertin.
Neuvěřitelné? Článek je z roku 2016.
Je to ale nejvýše půl roku, co jsem někde četl, že 14 % vycházejících žáků neumí plynule číst. To znamená, že každý sedmý žák, který opouští základní školu při čtení slabikuje! A zřejmě jde o problém – jenom se to tutlá. Ale ani, když někdo umí plynule číst není ještě vyhráno.
…Jenže právě ty země, na které si Putin dělá veřejně, oficiálně nárok, země, které mají zkušenost s fašismem a komunismem, země, které si tak moc desítky let zakládaly na tom, jak úžasné je, že se od Ruska osvobodily, říkají západní Evropě: my s vámi proti Putinovi nebudeme!
Co si asi časem ty západoevropské země řeknou? Proč jim vlastně posíláme dotace? Proč se vlastně o ně staráme?
Proč by měli naši lidé dávat své daně, o zdraví a životech nemluvě, za ně? Nebylo nám lépe před rokem 2004 nebo dokonce 1989? A Spojené státy se o nás nakonec přece postarají, vždyť jim jde jen o to zase si rozdělit svět. Paříž vždycky patřila Američanům, ale Praha, Varšava? Poláci po nás přece chtějí reparace. To by Putin zatrhl a měli bychom ještě i levný plyn…Boris Cvek v Britských listech
V první chvíli, po přečtení čtvrtého řádku, jsem si myslel, že čtu nějakou satiru: „Co si asi časem ty západoevropské země řeknou? Proč se vlastně o ně staráme?“
-ooOoo-
Autorem není žádný „nýmand.“ Boris Cvek vystudoval anorganickou chemii na Univerzitě Palackého v Olomouci, v roce 2006 úspěšně obhájil dizertační práci v oboru koordinační chemie niklu a obdržel titul Ph.D., působil jako badatel i učitel na Lékařské a Přírodovědecké fakultě UP. V roce 2015 obhájil na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy dizertační práci „Vědění jako nástroj: instrumentalizmus ve filozofii přírodních věd“, kterou zpracoval pod vedením prof. Peregrina, a byl mu udělen tak druhý titul Ph.D. Přednášel buněčnou biologii a filozofii přírodních věd (tu přednáší stále) na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci. Ve Filozofickém časopise vyšly jeho texty „Relativizmus ve světle nejnovější filozofie přírodních věd“ (2/2011) a „Filozofie přírodních věd a filozofie člověka u Richarda Rortyho“ (6/2012). V přírodovědném časopise Vesmír v letech 2011-2012 pak série tří glos „Filozofie přírodních věd na začátku 21. století.“ Vydával literární časopis Téma, dostupný volně na internetu a zaměřený na klasickou světovou literaturu. Politicky náleží k liberálnímu středu. Nábožensky se hlásí k Novému Zákonu a je mu blízké starokatolické pojetí církve.
-ooOoo-
Tak reaguje středoevropský intelektuál na stále zřetelnější tendence k multipolaritě, tak čte Boris Cvek dokument National Security Strategy 2025, který tyto tendence předjímá a vyjadřuje se k nim. Tento dokument dopřává slyšení té části odborné veřejnosti a intelektuálního prostředí, která už delší dobu volala po zásadní korekci amerického strategického myšlení a zevrubné reflexi aktuálně nejvýznamnějšího globálního megatrendu – transformace globálního řádu z post-studenoválečného a unipolárního na asymetricky multipolární, viz BRICS.
Ztráta důstojnosti – tak pojmenoval Petr Fiala Babišův odboj. Co to je, snad Orwelova novořeč? Něco na tom bude, jestli Spojené státy říkají, že už jim schází síly být světovým hegemonem a proto se ve své nové strategii zaměřily v duchu Monroreovy doktríny především na americký kontinent. Je to samozřejmě ztráta, ale s důstojností nemá nic společného. Jenom nový dokument
NSS 2025 revitalizoval pojem zájmy!
Jestliže spojené státy akceptují trend k multipolaritě a přizpůsobují jí své priority, za jak dlouho je bude následovat EU? Evropské vrchnosti stydnou končetiny a proto zmatkují. Blízký východ, tradiční oblast evropských zájmů, je regionem, ve kterém se americká administrativa hlásí k respektu k místním a regionálním standardům a politice nezasahování do vnitřních záležitostí. NSS 2025 uznává, že někteří evropští spojenci vnímají Rusko jako primární nebezpečí, ambicí Washingtonu je však obnovit třístrannou strategickou stabilitu a zabránit přímému konfliktu Evropy s Ruskem.
Jak to čte Boris Cvek, jak to čte Petr Fiala?
Na tom druhém v pořadí už vlastně nezáleží, protože mu snad už konečně dojde, jakou brutální porážku utrpěl ve volbách do sněmovny 2025. Ale jeho tupost je až obdivuhodná, když nevidí, že se Trumpova administrativa, v zájmu deeskalace napětí a stabilizace evropských ekonomik staví do pozice mediátora sporů a restauratéra strategické stability mezi Evropou a Ruskem.
NSS 2025 symbolizuje součást dlouhodobého procesu strategické reorientace amerických zdrojů a pozornosti od Evropy a Blízkého východu k jiným regionům, jehož jsme svědky už posledních zhruba 15 let.
Aktuální strategie se tak stává osudovým znamením této doby, především ale formalizuje doposud spíš volně artikulované a reflexivně realizované principy strategického myšlení typického pro současnou národně-konzervativní pravici ztělesněnou v USA právě druhou administrativou Donalda Trumpa.
Z dlouhodobé a systémové perspektivy je nejvýznamnější způsob, jakým aktuální strategický dokument „komunikuje“ se svými předchůdci. NSS 2025 totiž celou post-studenoválečnou bezpečnostní strategii USA považuje za fundamentálně chybnou, vágně a zbytečně široce formulovanou, zneužívanou americkými spojenci a partnery, přičemž také nepřímo kritizuje politické elity, které ji vytvářely a vykonávaly. Namísto rétorických závazků k „tradičním“ nástrojům americké zahraniční a bezpečnostní politiky, jakými byly např. globální leadership v šíření demokracie, angažovanost v oblasti lidských práv či podpora globalizované tržní ekonomiky, strategie Trumpovy administrativy bez obalu deklaruje, že „dny, kdy Spojené státy (…) podepíraly celý světový řád, jsou pryč.“
Mezi klíčové patří všestranné posilování ekonomické bezpečnosti, zajištění americké energetické dominance, re-industrializace produkčních kapacit, udržení prvenství ve vědecko-technologickém rozvoji a v neposlední řadě i obnova duchovně-kulturního dědictví USA. V mezinárodní rovině zůstává klíčovým zájmem Bílého domu zachování amerického primátu vojenské supervelmoci včetně funkčního odstrašení, avšak „pouze“ jako komponenty přispívající k nastolení globální rovnováhy sil v prostředí asymetrické multipolarity.
Z regionálního pohledu přetrvává ambice zabránit jakékoliv jiné mocnosti stát se hegemonem vlastního regionu.
Dokument však volá po tom, aby američtí spojenci a partneři převzali primární roli za zajišťování regionální bezpečnosti, v případě Evropy jde konkrétně o evropské členy Aliance. Strategie se tak posouvá od dosavadního apelu na spojence převzít od USA aktivnější roli v zajišťování své bezpečnosti k tlaku na převzetí hlavní tíhy odpovědnosti za vlastní i širší regionální bezpečnost. EU jako nadnárodní instituce je dokumentem podrobena tvrdé kritice za omezování politické, kulturní a ekonomické suverenity jednotlivých zemí, kvůli čemuž k ní Trumpova administrativa přistupuje v ostrém kontrastu s minulostí daleko víc jako ke konkurentovi a soupeři, než ke spolehlivému partnerovi a spojenci. Evropa je také jediným regionem, na který NSS 2025 nahlíží prizmatem dlouhodobých politických, kulturních, demografických a ekonomických trendů, přičemž deklaruje ambici aktivně do těchto trendů vstupovat a ovlivňovat je ve svůj prospěch. Také zde jde o fundamentální odklon od dosavadní praxe, ve které se americká administrativa hlásila k respektu k místním a regionálním standardům.
Vnímání Evropy se projevilo také v přístupu americké strategie vůči NATO, Rusku a válce na Ukrajině. Severoatlantická aliance se má, jak už bylo zmíněno, dál a výrazněji „evropeizovat,“ zároveň má ale dojít k ukončení politiky „otevřených dveří“, tedy fakticky k nepřijímání nových členských zemí. Týká se i Ukrajiny, přičemž USA bývaly paradoxně ještě přibližně před deseti lety největším podporovatelem jejího vstupu do Aliance, pro kterou chce Trumpova administrativa zajistit co nejdřív mír a uchování státní suverenity.
Rychlé ukončení války na Ukrajině má být pro USA příležitostí k nastolení nového modus vivendi s Ruskou federací, která není explicitně definována jako bezpečnostní hrozba či výzva pro USA.
Dokument sice uznává, že někteří evropští spojenci vnímají Rusko právě takto, ambicí Washingtonu je však obnovit třístrannou strategickou stabilitu
a zabránit přímému konfliktu Evropy s Ruskem.
Strategie pobízí jinak kritizované evropské spojence k většímu sebevědomí vůči Rusku, když se v zájmu deeskalace napětí a stabilizace evropských ekonomik staví do pozice mediátora sporů. Společně s odkazy na Deklaraci nezávislosti a zahraničně-politickou rezervovanost otců zakladatelů USA obsaženými v úvodu strategie se i na tomto místě Trumpova administrativa přiklání k novému, skeptičtějšímu a omezenějšímu přístupu a k relativizaci spojeneckých závazků. Dokument zároveň reprezentuje šíře pojaté ideologicky-hodnotové nastavení a strategické myšlení současné americké politické elity, které v určité formě zůstane přítomné v Republikánské straně i po skončení éry Donalda Trumpa
– ať už jako vůdčí, nebo jeden z doplňujících elementů národně-konzervativní platformy. Pro Evropu a speciálně Českou republiku jsou v krátkodobé až střednědobé perspektivě klíčové zejména „evropské“ implikace nové americké strategie, synergicky vytvářející nové příležitosti, výzvy, ale i hrozby.
Jde především o deklarovaný tlak americké administrativy na co nejrychlejší převzetí hlavní tíhy odpovědnosti za vlastní i širší evropské bezpečnosti,
materiálně vyjádřený závazkem členských států NATO financovat svoji obranu a bezpečnost až 5 % HDP. Jelikož Trumpova administrativa považuje aliance za nástroje bezpečnostní politiky a nikoli za „posvátné relikvie,“ případné vymáhání finančního závazku či přímo uskutečnění americké pomoci je podmíněno jistými okolnostmi na základě jeho plnění má potenciál vyvolat vážné politicko-ekonomické problémy napříč Evropou. Zároveň však ambice Washingtonu podporovat průmyslovou revitalizaci svých spojenců a partnerů skýtá nové příležitosti pro český obranný průmysl, který zažívá kvůli válce na Ukrajině nebývalé období renesance.
Zjevný rozpor panuje i ve vnímání Ruska a budoucnosti jeho vztahů s kontinentem, čím se zvyšuje riziko transakční dohody o zmiňované strategické stabilitě mezi Washingtonem a Moskvou bez konstruktivní účasti evropských států na nové podobě kontinentální bezpečnostní architektury. O to víc, že strategie požaduje po evropských státech aktivnější a sebevědomější postoje vůči Rusku, které je ale pro USA partnerem v nastolení regionální strategické stability.
Relativizování role NATO a kritika EU zároveň oslabuje instituce, jež doposud sehrávaly klíčovou roli v koordinaci a financování evropské obrany a odstrašení.
Na druhou stranu strategie explicitně zmiňuje zájem prohlubovat politickou spolupráci, obchodní vazby a kulturní výměnu specificky se zeměmi střední, východní a jižní Evropy. Za určitých podmínek, konvenujících především se zmiňovaným převzetím odpovědnosti za sebe, včetně širšího regiomu v němž se nacházejí, mohou některé země regionu získat preference v komerčních, technologických, průmyslových či energetických vztazích s USA jako součást adaptace na novou, podmíněnou a výrazně transakční realitu transatlantického partnerství.
Znovu se ptám: „Nepatříme nešťastnou náhodou mezi oněch 14 %, co neumí plynule číst?
***
napsal Leo K., Kosa Zostra
