Připomeňme nejprve, že šokován byl v podstatě celý zdejší bruselský protičeský tábor skládající se z různých součástí antibabišovské “konspirace”, upírající nyní své mdlé mizející naděje na Babišovu likvidaci už ani ne ke zkorumpovaným soudům, ale – což je vlastně navíc dokonalý výsměch – k “rudé” hradní prezidentské kanceláři.
Nejen volbami zničená válečnická fialová pětikoalice. Ale i korporátní mediální prostor zahrnující tři hlavní televize, vedený politicky tou protičeskou Českou a stejně orientovaným Českým rozhlasem. Patří do něj všechna další miliardářská tištěná a internetová média – ale i mnozí další mocní podnikatelé z různých oborů.
Doufali, že jim to zjednoduší, zpřehlední a v neposlední řadě zlevní politický vliv: Už nebudou muset korumpovat jednotlivé politiky včetně jejich organizačních základen zvaných stále ještě mechanicky strany nebo hnutí, ale dohodnou se o nich mezi sebou s jedním z nich.
Konečně i pro Andreje Babiše bylo právě toto hlavní motivací. Už ho nejen zdržovalo, ale nepochybně i uráželo, když si – zpočátku přímo od něj, později přes prostředníky – odnášeli politici či jejich zprostředkovatelé balíky bankovek v igelitkách. A stejně nakonec většinou splnili buď jen částečně či vůbec, co od nich za to požadoval, protože byli zase svázáni zájmy jiných korumpovaných politiků v prohnilém systému koaličního (ne)vládnutí.
Převrat číslo 2
Vstupem Babiše do politiky se to mělo změnit. Vypadalo to, že konečně i v České republice po patnácti letech od převratu se tím otevřela možnost dotvoření korporativistického státu dle západního – přesněji euro-unijního – modelu. Ostatně nebylo v tom nic originálního. Vytvářený bruselský “superstát” převzal či reinkarnoval koncepci “korporátu” od Benita Mussoliniho.
Fašistický korporátní státní model je základnou (arabsky al-Káida), podstatou Evropské unie od počátku – již od dob, kdy se tak ještě ani nejmenovala. Nikoli model německo-nacistický, jakkoli u jejího vzniku (nejprve Společenství uhlí a oceli, pak Evropské hospodářské společenství) stály mnohé významné postavy Hitlerova zkrachovalého pokusu o nadvládu v Evropě, a poté o světovládu, jíž dnes zamaskovaně říkají globalismus.
Nacismus se nám připletl do slovníku až v souvislosti s kyjevskou popřevratovou juntou, protože tam se hitlerismus skutečně udržel. A válka Západu proti Rusku na Ukrajině mu chtěnechtě dala v EU placet, ačkoli i unijním fašistům je ve skutečnosti tato “konkurence” stejně nepříjemná, jako byl zpočátku Mussolini Hitlerovi. Až válka zájmy těchto odlišných diktatur propojila – právě tak jako nyní.
Nepleťme tedy tyto dva pojmy. Na slovech opravdu záleží. Jasno v tom mají Rusové, kteří nebyli donuceni na historii a poučení z ní “zapomenout”. Proto jsou tak odhodláni provést na Ukrajině důslednou denacifikaci, což jim ostatně právně umožňuje zakládající Charta OSN. Ale správně to odlišují od západního – dnes především euro-unijního – fašismu, proti němuž se vzbouřili po nástupu Vladimíra Putina.
Obyčejný fašismus
Pojmově je tedy dokonce nesprávně přirovnávat projevy bruselského superstátu (byť formálně ještě ne zcela dotvořeného ve federaci) ke státnímu socialismu, který u nás vládl před rokem 1989. Popřevratová havlistická ideologie mu mystifikačně říká “komunismus”. Ten u nás – ale ani v Sovětském svazu – nikdy ovšem nebyl, ani nehrozil.
Pro běžné použití se ale toto srovnání používá, protože je relativně přehledné a mnozí si ještě jeho projevy pamatují. Zvláště pak na Západě je snadnější tím argumentovat, protože tam si zase (stejně tak už ale jen nemnozí) stále ještě pamatují na dobu soupeření obou bloků v poválečné studené válce.
Složitý výklad Mussoliniho korporativistického státního modelu – ve své historické epoše poměrně úspěšného – je pro běžnou argumentaci nepoužitelný. I proto si jen málo lidí uvědomuje, že to, čím po vstupu do EU žijeme, a s čím se nepodvolená část naší veřejnosti v mnoha projevech, variantách a bitvách za svobodnější poměry utkává, je – obyčejný fašismus.
Dividenda
Ten ovšem právě velkým firmám, korporacím a celým průmyslovým a zemědělským odvětvím víc než vyhovuje. Fašistické korporátní uspořádání státu je přímo podmínkou jejich prosperity – a bohatství. Jak jednotlivců – to jsou ti naši úvodem zmínění miliardáři – tak menším “akcionářům”.
Pro ty je “výběr dividendy”, tedy účasti na zisku v mnoha různých podobách – od přímého finančního až po kariérní a existenční ve smyslu vyšší životní úrovně, jíž se odlišují od “nižších tříd” – základním zájmem. To jsou ti, kteří tak aktivně volí Petra Pavla, Petra Fialu a spol., nebo – v mediální a umělecké obci – tvoří “Kavárnu” či chodí na demonstrace “Chvilkařů”.
Ti všichni jsou svými existenčními zájmy – přes korporace – napojeni na fašistické centrum v Berlíně (takzvaně Bruselu). Je jich sice menšina – a shromažďují se především ve velkých městech, kde korporát domácí i zahraniční dominuje a zaměstnává je – ale o to jsou aktivnější.
Zatímco – z větší části stále “mlčící”, tedy volby ignorující – většina není k nějaké společenské aktivitě příliš motivována. Je vcelku logicky ze zkušenosti přesvědčena, že se ze svých neměnných existenčních problémů nevyváže – ať už je u moci jakákoli vláda, takzvaně levicová či takzvaně pravicová.
Chyba
Probudit tyto spoluobčany, takříkajíc je zvednout z gauče, aby šli k volbám, může jen hlubší otřes, který jim vezme i to málo, co ještě mají. Právě proto eurofederalista Miloš Zeman tolik horuje pro povinnou volební účast. Správně kalkuluje, že mlčící většina by převážně volila to, co se vydává za levici, jejíž program je naoko více nakloněn sociální korupci.
Ve skutečnosti je však “zemanovská” levice úplně stejně oddána fašistickému Bruselu jako korporativistická pravice. Ti první proto, že přerozdělování (rozdávání) z většího koláče slibuje více drobků i pro menší celky (už ne státy, ale “regiony”), ti druzí proto, že korporátní moc se tak stává neotřesitelnou, ještě bohatší, s ještě výraznějšími “dividendami”.
Mýlí se však oba směry. Ba, je to horší než zločin, je to chyba. Protože ve chvíli, kdyby fašistické centrum svou moc konsolidovalo, obrátí svůj zájem vně – a začne válku, v níž shoří nakonec všichni. Stav, v němž jsme se ocitli, je toho důkazem. Rusko se ale začalo bránit příliš brzy – unijní stát ještě nebyl dobudován.
Ukazuje se, že chybou byl i covidismus naordinovaný levičáckými neokonzervativci z USA. Pro jejich evropskou kolonii to bylo rovněž příliš brzy. Ještě se zmítala ve vlastních snahách o zničení dosavadních společenských struktur klimatickou lží, LGBT(xzyz) ideologií a nedokončeným importem “běženců” (z válek, které Západ po 11. září 2001 vyvolal, nebo z vydrancovaných kolonií).
A chybou byly i umělé krize – od finanční přes plandemickou po energetickou – jejichž smyslem bylo dostat většinu ovládaných do hluboké existenční deprese, v níž starost o holé živobytí povede k znehybnění jakýchkoli vnitřních pohybů – a k souhlasu s otroctvím výměnou za falešný příslib přežití.
Jenže nezapočítali sílu a moc komunikačních technologií, původně vytvořených jako fašistický mocenský nástroj k manipulaci masami. Následné zavádění cenzury a represe vůči nositelům odporu jsou již jen doznáním bezmoci. Především však: kardinální chyba byla nepochopení “americké revoluce”, která do Bílého domu přivedla Donalda Trumpa na druhé volební období. Teď už se to všechno jenom sype, dohání, hystericky přehání.
Babišův gambit
Pokud někdo dočetl až sem, budiž mu odměnou možné pochopení zdánlivě dramatického obratu na naší politické scéně, jež s tím bezprostředně souvisí. Babišovo odstřižení se od Agrofertu je totiž tím, čemu se v šachu říká gambit: záměrná oběť nějaké figury, při níž soupeř zdánlivě získává materiální převahu, ale ve skutečnosti se dostává do strategické nevýhody, která – má-li dobrý a promyšlený plán – přivede gambitujícího k výhře v celé partii. A Babiš ho má.
Doplňme celkový obraz o to, že shora zmínění “kolegové miliardáři”, kteří Babiše v jeho generálním útoku na politiku nejprve podporovali, brzy zjistili, že se přepočítali. Ukazuje to na jejich mimořádnou tupost – což dále vznáší otazníky nad původem jejich bohatství, které sotva mohlo být důsledkem “ohromujícího nápadu” (typu Petr Kellner) či Babišovy “ohromující” pracovitosti.
Velký Andrej, v okamžiku, kdy prorazil, pochopitelně neviděl žádný důvod pomáhat svou investicí ostatním – ať tak či onak konkurentům. A tehdy – namísto, aby se případně pokusili o něco podobného jeho politickému průlomu – jednali podle českého přísloví “nemusím svou kozu mít, ale ať mu ta jeho chcípne”: Dostalo to nejprve výraz v absurdní nekonečně ohřívané, právně bezpředmětné politické kauze Čapí hnízdo.
Rozuzlení
Jenže Babiš dál vítězil. Zkorumpovaná politická mafie proti němu vytvořila hned několik speciálních zákonů. Jeden mu odebral i mediální zbraň. Donutili ho prodat Mafru. Pak všichni placení ostatními miliardáři se na příkaz spojili do jednotných koalic. Jenže zocelený Babiš už byl v politickém “byznysu”, na rozdíl od tupců, dostatečně zkušený, a tak vítězil dál.
Navzdory tragickému výkonu během “plandémie” odmítl dokonce i Zemanovu pomocnou ruku. Odstřihl se tak od možného největšího spojence – protože pochopil, že už ho nepotřebuje. Ač vyhrál, nechal se nahradit fialovou mafií, a dokázal tak svou politickou dospělost: umět počkat. A nyní, po dalším vítězství, narazil na poslední překážku: instalovaného rozvědčíka na Hradě. Domnělou past, kterou mu společně celá zdejší korporátní elita nastražila, zvládl právě tím zmíněným překvapivým promyšleným gambitem.
Téma střetu zájmů je samozřejmě neuvěřitelně ubohé. Ale mediální síla ho proměnila ve fakt. Přitom všichni politici jsou ve střetu zájmů. Třeba jen ve vztahu ke své rodině. Ale poprat se s tím musel jen Babiš. Řešení, které zvolil, jeho odpůrce šokovalo. Zbytek alespoň překvapilo. Přitom bylo tak logické! Jen jsme ho nemohli přes vytvářené mlhy a blesky zahlédnout.
Babiš pochopil, že celý model korporátního fašistického státu s centrem v Bruselu je u konce. Pokud ne navždy, tak určitě na dobu, která přesahuje jeho pravděpodobné setrvání v tomto pozemském světě. Prostě se toho už nebude muset účastnit. Přitom své celoživotní dílo neprodal, ale zanechá je svým potomkům.
Odměnou mu je exponenciálně zesílená politická moc, kterou teprve teď začne uplatňovat, jako by řídil svou firmu. Být jeho nepřítelem – organizátorem Čapích hnízd a dalších pastí, měl bych o své miliardářské impérium nyní obavy. Právě tak jako o jejich impéria mediální, s těmi tzv. veřejnoprávními hlavními centry na místě prvním. Stejné obavy by měly ovšem zavládnout v Bruselu, neboť na něj fašistická věrchuška ztrácí “agrofertové” páky.
Oběť “figury” si bezpochyby vybere brzy zpátky. A je nekonečně svobodnější při svém dalším rozhodování o tom, kam dále povede jeho cesta. Neztratí nic, získat může všechno.
Odhaduji, že jeho příští zastávkou budou prezidentské volby.
*
Zdroj včetně grafiky: Protiproud
Je vidět,že i někteří pravičáci neskrývají skutečnost,že fašismus je zplozenec parazitického kapitalismu.Aniž by ovšem tento systém jakkoli dehonestovali a nebo dokonce odmítali.
Musím se pochlubit, že už na něho nebudou mít páky mě napadlo také. A doufám, že má pan Hájek pravdu i v ostatním.