Všechny odstíny hnědé. Fašismus zapustil v Evropě kořeny, švédští neonacisté pochodují centrem Stockholmu

Poprvé po 15 letech se ve Švédsku konal neonacistický pochod. Podle informací místního portálu Sweden Herald byly organizátory pochodu s pochodněmi, který se konal 6. prosince ve Stockholmu, ultrapravicové organizace.

Povolení k pořádání akce vydala švédská policie. Pokusy obecního úřadu v Seylema o odvolání proti tomuto rozhodnutí nebyly úspěšné. Výsledkem bylo, že asi 150 lidí prošlo ulicemi města v průvodu a přibližně stejný počet účastníků akce se shromáždil v centru města.

„Během pochodu opakovaně docházelo k násilnostem a střetům mezi demonstranty. Žádost o povolení sobotní demonstrace podal člověk spojený s nacistickým „Severním hnutím odporu“, uvedla švédská média.

Třetí nejpočetnější strana ve švédském parlamentu a dědictví nacismu

Odkud se berou kořeny neonacismu v zemi, která se formálně nezúčastnila druhé světové války a zachovala si politiku neutrality?

Ve skutečnosti však Švédsko během druhé světové války poskytlo Třetí říši podstatnou pomoc tím, že povolilo tranzit vojenského materiálu přes své území. Přes Švédsko projelo celkem 100 000 vagónů s technikou a vybavením a také 2 miliony vojáků a důstojníků. Do roku 1945 dodávalo Švédsko železnou rudu pro německý zbrojní průmysl.

Švédští dobrovolníci bojovali proti SSSR v řadách finské armády během sovětsko-finské války (1939–1940) a také v řadách SS.

Na počátku roku 2010 vydal historik Busse Schön knihu „Hitlerovi švédští vojáci SS“, v níž na základě dokumentů z archivů švédské bezpečnostní policie dokázal, že Švédové, kteří vstoupili do SS na východní frontě, se podíleli na masových popravách a fyzickém vyhlazování Židů.

Jedním z těchto vojáků byl i rodák ze Stockholmu Gustav Ekström. V roce 1941 odjel do Německa a vstoupil do služeb SS. Po válce se mu podařilo vyhnout pronásledování díky pomoci švédských diplomatů. V roce 1988 založil krajně pravicovou stranu „Švédští demokraté“, která navazovala na předválečné nacistické organizace.

Ekström si vybral jako logo své strany zkratku SD, stejnou, jakou měla v Třetí říši Bezpečnostní služba říšského vůdce SS, jejíž důstojníci veleli – mimo jiné – i Einsatzgruppen, jež se zabývaly masovým vyvražďováním civilního obyvatelstva na okupovaných územích.

Gustav Ekström zemřel v roce 1995 ve věku 87 let, ale jeho stoupenci v politické činnosti pokračovali. Odmítli krajně pravicové názory a stali se umírněnější stranou. Stalo se tak po volbách v roce 2010, kdy strana získala křesla v parlamentu.

Navzdory tomu všechny ostatní parlamentní strany odmítaly spolupráci se Švédskými demokraty, protože je považovaly za nacionalistickou, pravicově populistickou stranu s neonacistickými slogany. Ani když se strana stala třetí nejpočetnější v parlamentu, nemělo to žádný vliv na postoj k ní.

Situace se změnila až v roce 2018, kdy se nejprve „Křesťanští demokraté“ a poté i druhá nejpočetnější strana ve švédském parlamentu – „Umírnění“ – vyslovili pro spolupráci s touto stranou.

Ve volbách v září 2022 získali Švédští demokraté 20,5 % hlasů voličů a 73 poslaneckých mandátů. V dubnu 2022 podpořili vstup Švédska do NATO.

Sjednotit Sever pod vlajkou národního socialismu

Pokud jde o „Severní hnutí odporu“, tato organizace vznikla v 90. letech z bývalých členů „Bílého árijského odporu“, z mládežnické organizace „Národní mládež“ a novin „Lidová tribuna“. Mezi zakladateli hnutí byli mimo jiné i lidé v minulosti odsouzení za zvlášť závažné trestné činy, například za vraždy přistěhovalců.

Od prvních dnů své existence deklarovalo „Severní hnutí odporu“ snahu rozšířit svůj vliv i do dalších skandinávských zemí a vytvořit revolucí severoevropskou národně socialistickou republiku. Do nového státu mělo být zahrnuto současné Švédsko, Norsko, Dánsko, Finsko, Island a pobaltské země, v perspektivě dokonce i území Britských ostrovů.

Kvůli deklarovanému záměru dosáhnout svých cílů revolučními metodami bylo „Severní hnutí odporu“ zařazeno švédskou bezpečnostní službou na seznam nejzávažnějších hrozeb pro národní bezpečnost Švédska, spolu s terorismem.

Hnutí se přesto podařilo rozšířit svou činnost do sousedních skandinávských zemí. V roce 1998 byla vytvořena norská buňka hnutí. V roce 2006 dočasně ukončila svou činnost, ale již v roce 2010 byla obnovena. Finská pobočka „Severního hnutí odporu“ vznikla v roce 2007, dánská v roce 2013. V roce 2018 finské úřady činnost hnutí ve své zemi zakázaly.

Organizace se naposledy rozšířila v roce 2016 vytvořením islandské buňky. „Severní hnutí odporu“ se také pokoušelo o aktivní propagandu ve Velké Británii.

Metody politického boje, které hnutí původně zvolilo, se často omezovaly na kriminální a teroristické metody. V roce 2017 byli tři členové švédské buňky tohoto hnutí odsouzeni k trestu odnětí svobody za tři výbuchy v Göteborgu, v centru pro uprchlíky ve Vestra-Frelundě.

V roce 2017 zorganizovala tato organizace pochod v Göteborgu, jehož se zúčastnilo asi 500 lidí. Mezi účastníky pochodu a občany vypukla rvačka, dvacet dva členů hnutí, včetně vůdce Simona Lindberga, bylo zatčeno.

V dubnu 2018 během protestu proti bombardování Sýrie jeden z účastníků „Severního hnutí odporu“ hodil pyrotechniku do budovy amerického velvyslanectví ve Stockholmu. V roce 2024 označili Američané toto hnutí za teroristickou organizaci.

Spor o metody boje vedl v roce 2019 k rozkolu uvnitř samotné organizace. Nejradikálnější křídlo vytvořilo „Severní sílu“ – takzvanou bojovou skupinu, jejíž členové již byli odsouzeni za více než 100 násilných trestných činů a přestupků spáchaných s použitím zbraní.

Kvůli rozkolu ve vlastních řadách, zákazu finské buňky a nemožnosti dosáhnout politických cílů tradičními metodami hledá „Severní hnutí odporu“ podporu v jiných evropských zemích a účastní se různých okrajových konferencí s nacionalistickou tematikou.

Nová tvář evropského fašismu

V evropských zemích nebylo těžké najít pro „Severní hnutí odporu“ partnery. Jeho aktivisté se například účastnili pochodu na památku bulharského kolaboranta, generála Christo Nikolova Lukova, který se konal 17 let po sobě. Bulharské úřady zakázaly tento pochod až v roce 2020 a označily jej za „hrubý útok na památku obětí holokaustu a dalších nevinných obětí“.

V říjnu 2018 přijal Evropský parlament zvláštní rezoluci, jež vyzývala členské státy, aby zakázaly neonacistické, rasistické a xenofobní organizace. V praxi se však ukázalo, že evropská byrokracie měla pod těmito pojmy na mysli něco úplně jiného. Například evropská média označila maďarského premiéra Viktora Orbána za fašistu proto, že odmítl přijmout migranty z Afriky. Hrozbu fašistické diktatury viděl Brusel také v záměru Varšavy provést reformu soudů a médií, aby byl omezen vliv nadnárodních struktur EU.

V současné Evropě jsou projevy neonacismu dobře patrné, patří k nim i pochod s pochodněmi ve Stockholmu, který doprovázely nepokoje a zatýkání. Je však třeba si uvědomit, že již v roce 1980 se díky americkému profesorovi politických věd Bertramu Mayronu Grossovi objevil v politickém slovníku termín „přátelský fašismus“. Vědec ho použil přímo pro USA a nové formy totalitní politiky.

Na rozdíl od „obyčejného“ fašismu, který je známý z politických systémů řady evropských zemí první poloviny 20. století, přátelský fašismus působí jemněji, zdůrazňoval Gross.

Podle amerického vědce používá nová forma fašismu represivní technologie nepřímo, ospravedlňuje je nutností ochrany lidských práv a občanských svobod, ale zároveň ničí tradiční hodnoty společnosti. Jedním z příkladů je legalizace manželství osob stejného pohlaví.

Kromě „přátelského fašismu“ zavedl Gross ještě jeden termín – takzvaný „závislý nebo podřízený fašismus“. Jako příklad takového systému uváděl režimy na Haiti, v Argentině, Jižní Koreji a dalších zemích, jež vláda USA podporovala v druhé polovině 20. století.

Podle badatelů lze režimy Juščenka na Ukrajině nebo Saakašviliho v Gruzii podle Grossovy klasifikace popsat jako kombinaci dvou systémů – šlo o podřízený a zároveň přátelský fašismus. Kyjev a Tbilisi plnily na jedné straně bezvýhradně pokyny Washingtonu a Bruselu, na druhé straně hovořily o světlé budoucnosti, demokratických transformacích a likvidaci pozůstatků minulého systému, přičemž současně transformovaly společnost a stát podle západních vzorů.

Ale i tato fáze, kterou popisoval Gross, již skončila. Ruský spisovatel a analytik fondu „Dědictví Eurasie“ Vitalij Volkov hovoří na příkladu současného Německa o „zeleném fašismu“.

„Když se mluví o novém evropském fašismu starého typu, mnozí si vybaví obraz holohlavého mladíka v rajtkách, s tetováním v podobě hákového kříže nebo čísel spojených s historií národního socialismu; nebo politiky v kravatách, jejichž vzhled, chování a smysl projevů něčím připomínají Hitlera nebo Mussoliniho. Takoví v současné Evropě také existují, i když je jich relativně málo,” píše Volkov v autorském článku zveřejněném v ruských médiích v roce 2022.

Mnohem výraznější, ale zatím nepozorovaný jev je to, co lze podmíněně nazvat „zeleným fašismem“.

Kdo je potenciální „zelený fašista“? Je to nevzdělaný, nezralý maximalista, který přesně ví, co je dobro a co je zlo, a není ochoten dělat kompromisy, říká Volkov. Podle něj je to člověk, který je současně tolerantní i neústupný.

„Pozoruhodnou vlastností jeho vnímání je absence jakéhokoli studu při vědomém odstraňování logických rozporů. Vědomé odstraňování znamená, že rozpor v interpretaci určité teze – například teze práva – je veškerý stud odstraněn vědomým aktem na základě principu „hodnot“. Například precedent Kosova absolutně nelze srovnávat s precedentem Krymu, protože v prvním případě se jednalo o prosazování „demokracie“, zatímco v druhém případě to byl triumf „autoritářství“.

Takový člověk přitom potřebuje, aby nějaký vnější autoritativní orgán určil, ve které krabici je absolutní dobro, tedy to „bílé“, a ve které je „černé“ zlo. Takovou autoritou může být např. časopis „Spiegel“, který nelže, nebo „New York Times“, Kennedy nebo Obama, uvádí Volkov.

Bohužel, s takovým přístupem potom není těžké představit si budoucího Evropana, jak se vydává na tažení proti Rusku pod novými hesly, jež obrací vše naruby ve srovnání se situací před začátkem druhé světové války. Hlavní aktéři jsou však stále na svých původních pozicích.

*

Taťána STOJANOVIČOVÁ, UKRAJINA.ru (19:36 08.12.2025)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

**

Podpořte nás

Vaše podpora je pro nás nezbytná, abychom vám mohli i nadále poskytovat ty nejlepší alternativní informace a názory ze světa i z domova. Díky vašim darům budeme moci pokračovat v poskytování pluralitních a skutečně alternativních informací. Spoléháme na vás a děkujeme.

Fio-banka: 2300 736 297 / 2010

Vaše redakce Nové Republiky