Na přelomu let 2000 a 2001 se kolem České televize odehrávaly události, které završily zhruba dvouleté období první vážné politické krize nové České republiky. Naplno nastoupily síly, které od té doby stupňují svůj tlak na získání absolutní moci.
Právě tehdy začalo mnohým z nás politicky svítat a začali jsme si uvědomovat, oč jde na naší politické scéně v první řadě. Naproti tomu jsme možná ještě nedoceňovali míru vlivu zahraničních politických a hospodářských kruhů.
Standardní politici versus ideologičtí fanatici
Kolem poloviny 90. let nastoupila nová politická garnitura do čela hlavních atlantických mocností, USA a Velké Británie: prezident Clinton a premiér Blair. Ačkoliv formálně zastupovali levicové strany, byli fakticky představiteli agresivní plutokracie. Společně podněcovali rozvrat v Jugoslávii a oslabovali Rusko svou podporou zkorumpovaného prezidenta Jelcina. Zdálo se, že cesta k světovládě je pro ně a pro jejich ekonomické nadřízené reprezentované Mezinárodním měnovým fondem prakticky otevřená. Na ní je ovšem třeba podrobit si každý sebemenší stát. U nás měli oporu v prezidentu Havlovi a jeho lidech. Na některé z nich otevřeně ukázal; byli to právě ti, kteří se roku 1997 pokusili o státní převrat.
Po volbách na jaře 1996 se ujala úřadu menšinová druhá Klausova vláda jen díky tomu, že se sociální demokraté v čele s Milošem Zemanem nezúčastnili hlasování o důvěře. To bylo jakýmsi předznamenáním pozdější opoziční smlouvy, která silně znepokojila skupinu kolem Havla. Jistý významný politik té doby se v soukromí vyjádřil o Václavu Klausovi jako o českém Jörgu Haiderovi, kterého je třeba se zbavit.
Ukázalo se, že zásadní politický příkop nerozděluje levici a pravici, nýbrž standardní politiky a ideologické fanatiky. V obou nejsilnějších politických stranách se začal chystat puč. Blair si vzal pod ochranná křídla slaboučké představitele protizemanovské opozice v ČSSD, zatímco silnější opozici v ODS dirigoval přímo Václav Havel. V tu chvíli se do převratu zapojili žurnalisté. Vyvolali různé aféry, především finanční, aby podkopali vedení obou stran. Opozice v ODS se zákeřně vrhla na Václava Klause, když prodléval na návštěvě v Sarajevu.
Boj o éter a havlističtí politici ve velíně ČT
Vláda sice padla, ale svrhnout Klause se na kongresu ODS nepodařilo, a tak havlistická opozice vytvořila Unii svobody. Nahradit ODS sice nedokázala, zato několik let usilovala o prosazení své protinárodní politiky. Výsledkem bylo vítězství ČSSD v roce 1998 a uzavření tzv. opoziční smlouvy, jejímž cílem bylo zabránit dalším politickým čachrům Václava Havla, Josefa Luxe, Jana Rumla apod.
12. března 1999 vstoupila naše republika do NATO. Brzy se ukázalo, k čemu to bylo. Pouhých 12 dní poté rozpoutala Aliance válečné běsnění proti Jugoslávii. Česká veřejnost ovšem tehdy ještě nebyla podle představ prezidenta a jeho party dostatečně zmanipulovaná a povolná, jak ukázaly volby. Bylo třeba přitvrdit.
Záminku poskytl zcela zákonný postup Rady České televize. Odvolala dosavadního ředitele a sedm z devíti členů zvolilo 20. prosince 2000 ředitelem ČT Jiřího Hodače. Měl za sebou funkci šéfredaktora českého vysílání BBC, ale ani to mu nebylo nic platné.
Z části zaměstnanců televize v čele s pracovníky televizního zpravodajství byl vytvořen Krizový výbor zaměstnanců ČT, který odmítal uznat jak nového ředitele, tak jím jmenovanou ředitelku zpravodajství Janu Bobošíkovou. Následoval technický souboj o éter, v němž se utkala legální zpravodajská redakce Jany Bobošíkové se zpravodajskými vzbouřenci, kteří sice dostali výpověď, avšak odmítali ji přijmout a pracoviště opustit.
Pro diváky to bylo zpestření vánočního a zejména silvestrovského programu. K němu patřily návštěvy Havlových politiků Rumla, Pilipa, Kroupy, Buzkové a dalších u „vzbouřenců“; všichni dohromady ze sebe dělali hrdiny a mnohé prosté občany opravdu dojímali.
Uštvaný médii
1. ledna byla v televizi vyhlášena stávka. Výše jmenovaní politici se jí demonstrativně zúčastnili a přespávali na Kavčích horách ve spacácích. 3. ledna se konaly po republice demonstrace proti vedení ČT. Vznikly také iniciativy stojící na straně Hodačova vedení a před budovou ČT se konala demonstrace na jeho podporu. O tom se už dnes nedočtete; jakákoliv připomínka těch akcí byla potlačena.
Jiří Hodač se zdravotně zhroutil a byl odvezen do nemocnice. Přesto byl nadále terčem hyenistických útoků. Snaha ODS o důstojné vyřešení situace ztroskotala na postoji vládní ČSSD. Již tehdy se projevila její obojakost, která ji nakonec přivedla prakticky k zániku. K „blairovským“ členům jejího vedení se v kritickém okamžiku připojil ministr kultury Dostál. V Poslanecké sněmovně PČR tak získali převahu poslanci, kteří byli ochotni ustoupit tlaku organizované ulice a pracovníků sdělovacích prostředků, jimž na „sesterskou“ pomoc přikvačili jejich druzi ze Slovenska a z Německa.
Konec byl smutný. Nemocný Jiří Hodač 11. ledna 2000 na svou funkci rezignoval a sněmovna 13. ledna k ránu odvolala Radu ČT a změnila zákon o České televizi. Nového ředitele výjimečně nevolila rada, nýbrž sněmovna. 10. února zaměstnanci televize ukončili stávku.
To byl začátek
I ten, kdo před čtvrt stoletím nebyl přímým svědkem těchto událostí nebo si jich tehdy nevšímal, jistě dnes může vidět spojitosti mezi nimi a dnešní situací. Vyjmenujme hlavní společné rysy a prvky tehdejšího a dnešního dění. Neustálé zasahování, ať přímé nebo zprostředkované, ze západního zahraničí. První útok na nepohodlného politika vedou média pomocí uměle vyvolaných afér.
Vytváření vnitrostranických opozičních skupin věrných establishmentu. Pokud nějaký politik nechce direktivy přijmout, rozjedou se mediální lynče, které někdy končí jeho psychickým zhroucením. Jestliže odolává celá strana, pak se vytvoří taková nová strana, jež by mohla mít stejný elektorát. Překrucování smyslu veřejných a legitimních politických dohod a prohlášení. Manipulace veřejným míněním.
Destruktivní politická činnost mimoústavních politických formací, tehdy vytvořených ad hoc, dnes již většinou jako stálých „neziskovek“. Organizování pouličních demonstrací na podporu těchto organizací. V lidech je vyvoláván pocit, že jde o odvážnou a spontánní „revoluci“ a statečné „rebely“, zatímco ta domnělá revoluce je jen chytře manipulovaným převratem a vzbouřenci jsou skvěle placenými slouhy manipulátorů.
Již čtvrt století žijeme v takto poznamenané atmosféře. Pro většinu mladších generací i pro mnohé starší občany se stala politickým vzduchem, který dýchají tak samozřejmě, že všechny právě vyjmenované otravné látky považují za normální součást života, ba dokonce za něco, co je správné.
A to je to nejhorší, co do české politiky vnesly „sarajevský atentát“ a „spacáková revoluce“.
*
Václav Hejlek, Protiproud
