Ostudná role médií v české společnosti

Po tom, co se objevila možnost zrušení televizních a rozhlasových poplatků a placení televize a rozhlasu ze státního rozpočtu, spustila se masová mediální kampaň proti této variantě. V námitkách se objevuje ohrožení apolitičnosti, nezávislosti a objektivity v rozhlasovém a televizním vysílání. Tato tvrzení, jak je již v našem veřejném a mediálním  prostoru normou, jsou výronem drzosti a arogance. Obávat se, že naše veřejnoprávní média přijdou o objektivnost, apolitičnost a nezávislost je jako obávat se o panenství prostitutky. Publicistika a zpravodajství těchto médií se již dávno stalo pouze pokleslou propagandou.

Média a politické neziskové organizace se staly nevolenými politickými subjekty, které nahlodávají a rozrušují politický systém vzešlý z voleb. K tomu uvedu dva příklady. Jedná se o předání letounů L159 Ukrajině, o kterém mluvil Petr Pavel při návštěvě Ukrajiny. Ministr obrany pronesl jasné stanovisko, že armáda si tato letadlo ponechá. V normálním světě by touto informací měla kauza končit. Ovšem ne v českém mediálním prostoru. Nastoupila mainstreamová média a začala dělat politiku. Kauzu neustále vrací do mediálního prostoru. Vládním politikům po páté, po desáté, po dvacáté klade nesmyslně stejnou otázku a usiluje z reálné banality prostřednictvím médií udělat závažnou reálnou kauzu. Je s podivem, že vládní politici se tak degradují a na tuto hru jim přistupují a do pořadů charakterizovaných arogancí a nekompetencí moderátorek či moderátorů stále chodí.

Druhý případ se týká permanentní dehonestace Filipa Turka. Média mu neustále vytýkají nedoložené, údajné projevy nacizmu. Proč však jejich bdělost vůči nacizmu se objevila až nyní. Proč celé volební období Fialovy vlády média ignorovala inklinaci této vlády k nacizmu? Na rozdíl od polských představitelů se ztotožňovala s banderovským nacizmem na Ukrajině, s jeho genocidou za 2. světové války, která měla statisícové oběti Poláků, Židů, volyňských Čechů, Rusínů, Rusů a dalších národností. Jejich vraždění mělo tu nejzrůdnější podobu, včetně přibíjení dětí za živa na vrata, či párání břicha těhotných žen. Politikům pětikoalice nevadila ani současná adorace nejhorších válečných nacistických zločinců Stepana Bandery a Roaman Suchvyče v podobě pomníků a pojmenovaných ulic a náměstí. Neměli zábrany ani při oficiálních situacích zdravit nacistickým banderovským pozdravem. Členové vlády Petra Fialy se dokonce zúčastňovali sjezdů sudetoněmeckého landsmanšaftu. Konec konců na počátku kariéry Petra Fialy je tentýž sudetoněmecký landsmanšaft a B. Posselt. Není proto náhodná snaha uspořádat sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu ve Fialově Brně.

Souputník Fialovy vlády prezident Petr Pavel jde dokonce ve stopách Hitlera. Jako Hitler podepsal zákon proti komunistickým symbolům, jako Hitler chtěl zlikvidovat podřadnou rasu Slovanů a zvláště Rusy, také P. Pavel běsní vůči Rusům a chce je zlikvidovat. Na rozdíl od Hitlera, který uskutečnil genocidu Židů, P. Pavel je pouze tolerantní až vstřícný ke genocidě Palestinců.

Při hodnocení médií se setkáváme se srovnáváním s dobou před listopadem 1989. Někdo tvrdí, že máme svobodu slova, někdo říká, že jsme na tom se svobodou slova stejně. Situace je však kvalitativně odlišná existencí digitálních technologií a z nich odvozených médií. Zatímco před listopadem 1989 bylo snadné mít tištěná a elektronická média pod kontrolou, v současnosti se digitální média kontrole vymykají, i když zvláště bruselská totalita dělá vše pro to, aby je podrobila kontrole. Americká administrativa oprávněně kritizuje cenzuru a potlačování svobody slova v Evropě, avšak vůči svým kritikům se chová stejně. Pokud bychom si odmysleli digitální alternativní média, situace by byla víceméně shodná se situací před listopadem 1989, v něčem horší. Většinu svého života jsem poslouchal rušený Hlas Ameriky. V osmdesátých letech bylo rušení zrušeno. V posledních letech bylo nejen v Česku zrušeno vysílání ruských médií a situace se blíží poměrům v protektorátu, kdy poslouchání zahraničního vysílání bylo trestné. Svým slovníkem o ruské propagandě a ruských trollech politici dokladují, že netuší, co je demokracie. Stát má lidem a společnosti sloužit a v žádném případě nemá určovat co si mají lidé myslet. Avšak současní politici se považují za vrchnost, která za pomoci svých mediálních pohůnků a sluhů určuje lidem co si mají myslet, a ještě lépe nemyslet vůbec a jen papouškovat řeči vrchnosti.

V současném systému kontroly veřejného a mediálního prostoru hraje extrémní úlohu autocenzura. Můžete si všimnout, že čím má tzv. expert vyšší pozici, vyšší funkci, tím jsou jeho projevy hloupější, servilnější, tím silněji vyjadřují zájmy vrchnosti. To se týká i akademiků. Také můžeme sledovat soutěž o nejbizarnější a nejhloupější názory prezentované v České televizi. Pokud se objeví „expert“ s ještě primitivnějšími názory, než jsou doposud prezentované, začne být zván preferenčně před experty s méně bizarními názory.

Ve skupině nejservilnějších jsou silně zastoupeni komunističtí antikomunisté (Šabata, Mitrofanov) a mladá generace. Na žebříčku funkcí stoupají díky osvědčené servilitě. Toto chování je důsledkem hodnotové orientace, kdy dominantní jsou peníze a kariéra a servilita k moci je nejistějším způsobem, jak těchto hodnot dosáhnout. Mravnost a usilování o pravdu je jistý způsob, jak si zničit kariéru, a to nejen v médiích. Z prostředí justice unikly informace, že kauzu Dozimetr se soudci báli soudit.

Tak jako v minulé době i v současnosti existují lidé, kteří nesmí do vysílání. Červenou kartu dostal Jan Schneider a do vysílání např. nesmí špičky politologie PhDr. Zdeněk Zbořil, zakladatel politologie v devadesátých letech a prof. PhDr. Oskar Krejčí, CSc.

Určitá pozitiva však také existují. To je pluralita médií a pluralita vlastníků, a tak Prima, která potřebuje k zajištění existence sledovanost, si dovoluje jako koření občas přizvat kompetentní a slušné hosty docenta Lukáše Valeše, Ph.D. a Thomase Kulidakise, i když je pozorovatelné skřípění zubů moderátorky a úporná snaha je zmanipulovat do požadovaného názoru.

Cenzuru a potlačování svobody slova za minulé vlády kritizuje současná vláda Andreje Babiše a slibuje v tomto směru nápravu. Avšak stále existuje cenzurní úřad na ministerstvu vnitra, stále existuje zmatečný zákon o trestném činu neoprávněné činnosti pro cizí moc, stále existuje zákon o zákazu komunistických symbolů.

Každý, kdo má něco společného s veřejnoprávními médii, je nepochybujícím stoupencem tržní ekonomiky, neoliberalizmu a „liberální demokracie“. Jedna věc je adorace ideologie, druhá věc je dané principy naplňovat ve svém jednání. Jak jsou v tomto smyslu na tom česká veřejnoprávní média?

Poměry ve veřejnoprávních médiích byly nastaveny televizní stávkou, v jejímž rámci od kovaného kapitalisty Karla Schwarzenberga zaznělo komunistické heslo „Televize patří těm, kdo v ní pracují“. Tedy ne občanům, plátcům televizních poplatků, kteří zaměstnávají zaměstnance televize a rozhlasu. Od té doby česká veřejnoprávní média se propadají níže a níže. Divák si často řekne „už jsou na dně, níže to nejde“, ale pak se ukáže, že jde.

Je třeba se podívat na kvalifikaci moderátorů a moderátorek, která vysoká škola je vybavila pro práci v médiích, a položit otázku, k čemu je vysoká škola, která produkuje mediální pracovníky na tak otřesné úrovni? Proč ji nezrušit? Tím spíše, když tam dokonce vyučuje tak problematická postava veřejnoprávních médií jako je Václav Moravec, jehož pořady velká část diváků z důvodů mentální hygieny ani nemůže sledovat. Stále se vrací otázka, proč žádný z ředitelů nedokázal ČT od V. Moravce očistit. Je snad nějakým maskotem, na kterého se nesmí sáhnout?

Kauza českých veřejnoprávních médií a jejich placení je neuvěřitelná ve své teoretické rovině. Každý moderátor, redaktor má absolutní svobodu prezentovat své názory, byť jsou sebebizarnější, sebeprolhánější či zcela vymyšlené, ovšem pouze v rámci určité ideologie a politického směřování. Zaměstnanci televize se chovají podle nejliberálnějších principů bez jakéhokoliv omezování a regulace. Chování k pozvaným hostům nesplňuje ani nejprimitivnější normy společenského chování.

A co diváci, posluchači? Také mají možnosti liberální demokracie? Ani náhodou! Chování diváků při jejich financování médií je tvrdě zakotveno v totalitě, včetně hrozby soudy a exekucí. Diváci a posluchači nemohou užívat výhod liberalizmu a tržní ekonomiky a podle principu trhu média financovat. Tato asymetrie, médií fungujících v absolutním liberalizmu a diváků sevřených totalitním vynucováním poplatků, představuje nepředstavitelný průnik dvou společenských systémů, liberálního a totalitního. Je to jako by se po Václavském náměstí procházel dinosaurus.

Pro překonání tohoto paradoxu mám řešení, které vyloučí námitky vzhledem k apolitičnosti, nezávislosti a objektivitě. Převeďme i diváky a posluchače do říše liberalizmu. Tak jako mají svobodu redaktoři, tak budou mít svobodu i diváci a posluchači v placení poplatků. Naplní se tak i princip trhu. Podle hodnocení kvality vysílání a spokojenosti budou diváci platit či neplatit poplatky. Možná, že by redaktoři dokonce konečně získali motivaci k apolitičnosti, nezávislosti a objektivitě ve vysílání. Někdo namítne: to by se ale média změnila. Ano, změnila a jak všichni víme, trh vše vyřeší a vyřešil by i česká média, která by se modifikovala do podoby, podle toho, jakou by měla v české společnosti pozici a prestiž. Rozhodně jsem však proti zrušení veřejnoprávních médií, protože společnost je potřebuje. Ne však v současné podobě.

*

Petr Sak, autor je sociolog a vysokokškolský pedagog, redakčně upraveno.

Na snímku areál televizního molocha ČT na Kavčích Horách. Hnzdo lhářů a manipulátorů -Zpravodajství je na druhé straně areálu.

Upozorňuji na mou nově vydanou knihu Sak, P. Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita v 21. století (ZDE)