Nekonečný ukrajinský vír nenávisti

Dnes je čtvrté výročí vypuknutí nejhloupější války v lidských dějinách – války na Ukrajině. A nepochybně budete/budeme zasypáni megatunami mediálníhího propagandistického blábolení a myšlenkového odpadu od těch vždycky a jedině správných, pro které dějiny Ukrajiny začínají právě dnem 24.2.2022. Ani o fous dříve. Něčeho takového vás rozhodně ušetříme. Naopak přicházíme se zcela jedinečným, objevným a osvětlujícím textem, protože se shodou okolností na UKRAJINSKÉM WEBU Strana.ua objevil naprosto špičkový, ba přelomový materiál popisující a dokumentující, kdy nastal zlomový okamžik, který Ukrajinu, Rusko a svět k téhle válce nevratně nasměroval. Popisuje události nikoli ze 24.2.2022, nýbrž z 21.2.2014. Protože tehdy poprvé se na scéně ukrajinských a světových dějin objevilo to, čemu autor textu říká –

VIR UKRAJINSKÉ NENÁVISTI!

Žádné jiné nešlo tak snadno a lehce předejít, jako právě téhle. Kdyby k tomu ti, co mohli  měli vliv ukázali alespoň za nehet dobré vůle.

„Стамбул-2014“. Почему 12 лет назад сорвались договоренности Януковича с оппозицией и к чему это привело

podle překladače

„Istanbul 2014“: Proč Janukovyčovy dohody s opozicí před 12 lety zkrachovaly a jaké to mělo důsledky?

Včera se objevilo mnoho zpráv týkajících se výročí masové smrti lidí na Majdanu 20. února 2014.

Toto se děje každý rok již 12 let. 20. února je na Ukrajině oficiálním pamětním dnem („Den hrdinů Nebeské setniny“).

Ale mnohem méně lidí si rok co rok pamatuje, co se stalo následující den – 21. února 2014.

V tento den, přesně před 12 lety, bylo dosaženo dohody mezi bývalým prezidentem Viktorem Janukovyčem a opozicí o mírovém řešení konfliktu na Ukrajině.

Připomínáme, že počítaly s návratem k Ústavě z roku 2004 s omezenými prezidentskými pravomocemi do 48 hodin, sestavením nové koalice a vlády v parlamentu, následnou ústavní reformou a konáním prezidentských voleb na Ukrajině nejpozději do konce roku 2014.

Dějiny neznají konjunktiv. Je však možné, že kdyby byly tyto dohody splněny, nedošlo by k anexi Krymu, k válce na Donbasu ani k současné totální válce. A situace by byla vyřešena politicky.

Podobně nyní mnozí vnímají Istanbulské dohody z března 2022 jako promarněnou šanci na rychlé zastavení války.

Dohody z 21. února však nikdy nebyly realizovány.

Vyvolaly na Majdanu rozsáhlou nespokojenost, kde se široce šířily požadavky na okamžitou rezignaci Janukovyče. Sám Janukovyč s jejich realizací váhal a následující den je zcela zrušila Nejvyšší rada, která pod vedením a z iniciativy nového předsedy Oleksandra Turčynova hlasovala pro odvolání Janukovyče z prezidentského úřadu (tedy před uplynutím 48 hodin, které měl na podepsání ústavních dodatků).

Jelikož toto rozhodnutí bylo učiněno v jasném rozporu se Základním zákonem (nestanovovalo o odvolání hlavy státu z moci formulací „o samoodvolání z výkonu ústavních pravomocí“), dalo to Rusku a jeho příznivcům důvod označit incident za „státní převrat“.

V mnoha ohledech byl tento vývoj předurčen samotnou dohodou z 21. února, která stanovila, že se vládní vojska stáhnou z Kyjeva (což se také stalo), zatímco Majdan (kde se tehdy objevilo mnoho ozbrojených demonstrantů) zůstane stát. Dohoda však také stanovila, že budou odevzdány „nelegální zbraně“, administrativní budovy obsazené protestujícími budou vyklizeny a náměstí a ulice budou odblokovány.

Je ale jasné, že v takové situaci nikdo nemohl donutit protestující na Majdanu, aby odevzdali zbraně nebo opustili ulice a náměstí.

Tak byla do večera 21. února kontrola nad hlavním městem fakticky předána opozici a poté se vše odehrálo podle principu formulovaného Mao Ce-tungem: „puška rodí moc“.

Opozice využila situace k převzetí kontroly nad Radou a sesazení Janukovyče z výkonné moci.

Pokud se však podíváme na události tak, jak se vyvíjely, je zřejmé, že klíčovým, základním důvodem, který vedl k rozpadu dohod, byl masakr na Majdanu 20. února 2014.

Nejprve retrospektiva událostí.

18. února, poté, co se stoupenci Majdanu pokusili prorazit k Radě, vypukly střety, při nichž Berkut a Vnitřní ochranné jednotky vytlačily protestující z vládní čtvrti. Bezpečnostní síly se poté pokusily vyčistit samotný Majdan, ale do časných ranních hodin 19. února úsilí selhalo.

Ráno 19. února proto vypukla patová situace bez jakýchkoli aktivních akcí. Večer téhož dne bylo oficiálně oznámeno, že mezi vládou a opozicí bylo dosaženo příměří.

Ministři zahraničí Francie, Německa a Polska měli 20. února dorazit do Kyjeva, aby projednali mírový plán. SBU navíc večer 19. února popřela dřívější zprávy o zahájení „protiteroristické operace“ v Kyjevě.

To znamená, že podle všeho byly úřady k ránu 20. února odhodlány alespoň si dát pauzu, dokud nedorazí zástupci evropských zemí (k nimž se později přidal i zástupce Vladimira Putina Vladimir Lukin), a nepodnikat žádné nové pokusy o vyčištění Majdanu.

Ráno 20. února však na Majdanu začala střelba, při níž byly zabity a zraněny desítky protestujících a mnoho policistů.

Setkání mezi opozicí a Janukovyčem, spolu s Evropany, se i tak uskutečnilo. A výše popsané kompromisní dohody byly dosaženy. Kontext hrůzného masakru však situaci dramaticky změnil.

Na jedné straně byla vláda demoralizována obviněními z masových vražd. Vypukla v ní nejednota a nestabilita.

Nejdůležitější je, že se provládní většina v parlamentu zhroutila. Část příslušníků Strany regionů, kteří se snažili distancovat od Janukovyče, se rychle začala přiklánět k táboru Majdanistů. To následně umožnilo opozici převzít kontrolu nad Radou a poté „zapomenout“ na dohody z 21. února.

Na druhou stranu, a co je důležitější, po monohočetných vraždách nebyl Majdan ochoten ke kompromisu s Janukovyčem. Rozzlobeně odmítl jakoukoli dohodu, která by ukrajinskému prezidentovi umožnila zůstat u moci.

Ani napomenutí tehdejšího (a současného) polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, který se jednání účastnil a podle Victorie Sjumarové varoval demonstranty na Majdanu: „Pokud dohodu nepodpoříte, bude válka,“ nepomohla.

„Rada na Majdanu, které se zúčastnili ministři Sikorski a Frank-Walter Steinmeier, mi řekla, abych uvedl svůj postoj k tomu, proč Ukrajina nepřijme dohodu s Janukovyčem a prosincové volby, jak byly dohodnuty s Rusy. Sikorski těmto argumentům naslouchal bez valného nadšení a ostře reagoval: ‚Vy ničemu nerozumíte. Tuto dohodu nemůžete ignorovat, protože bude válka a nikdo z vás tu už nebude.‘ Museli jsme to vzdát a říct, že dohoda po střelbě na Majdanu prostě nebude fungovat,“ vzpomínala Sjumarová v roce 2014.

Jinými slovy, po šoku z mrtvých po palbě už nebyly žádné argumenty vnímány. A realizace dosažených dohod byla prakticky nemožná.

Lze tedy říci, že to byla střelba na Majdanu 20. února, která spustila řetězec všech následných událostí, včetně anexe Krymu, války na Donbasu a totální ruské invaze. A v tomto ohledu je klíčová otázka: kdo zahájil masakr ráno 20. února? Generální prokuratura Ukrajiny na tuto otázku dala velmi jasnou odpověď ještě za prezidentství Petra Porošenka.

V té době vyšetřovala nejen vraždy demonstrantů z 20. února, ale také vraždy policistů, k nimž v ten den došlo.

A během tohoto vyšetřování, jak Strana dříve informovala, bylo zjištěno, že aktivisté Majdanu byli první, kdo ráno 20. února zahájili palbu: takzvaná „Parasjukova skupina“ (kterou tvořil budoucí poslanec Volodymyr Parasjuk a jeho otec) zahájila palbu na vnitřní bezpečnostní jednotky. Mezi nimi byli zabiti a zraněni.

Bezpečnostní složky proto spěšně opustily své pozice na Majdanu a stáhly se do vládní čtvrti.

Co se stalo potom, je dobře známo: síly Majdanu je pronásledovaly v útoku, ale byly zastaveny palbou. Podle oficiální verze generální prokuratury zahájili palbu příslušníci Berkutu.

Podle právníků důstojníků Berkutu střelbu spustili „gruzínští odstřelovači“ z hotelu „Ukrajina“.

Ale v každém případě, na základě vyšetřovacích materiálů, to byli demonstranti z Majdanu, kdo zahájil palbu jako první. Navzdory tomu v tomto okamžiku nedošlo k žádné eskalaci násilí ze strany ukrajinských bezpečnostních složek.

Což, opakujeme, bylo jasně uvedeno v materiálech generální prokuratury po vítězství Majdanu.

Zejména to bylo zaznamenáno v textu oznámení o podezření pro jednoho z členů „Parasjukovy skupiny“, Ivana Bubenčika, který byl zadržen v dubnu 2018 (byl obviněn z pokusu o vraždu policistů – článek 348 trestního zákoníku, z vraždy s úmyslem – článek 115 trestního zákoníku, z nedovoleného nakládání se zbraněmi – článek 263 trestního zákoníku).

Navíc tam bylo také uvedeno, že tyto činy byly spáchány s cílem narušit dohodu mezi vládou a opozicí.

„Bubenčik poté, co prokázal, že policisté a demonstranti neprováděli aktivní kroky v souvislosti s příměřím mezi současnou vládou a vůdci opozice, s úmyslem bez rozdílu použít smrtící sílu, se dopustil úmyslných, protiprávních činů, jednal ve shodě s ostatními s cílem destabilizovat dočasné příměří, za neexistence okolností nutné sebeobrany nebo jednání ve stavu krajní nouze,“ citoval Bubenčikovo oznámení o podezření z roku 2018 právník Vitalij Tityč.

Totéž se píše v návrhu oznámení o podezření proti dalšímu členovi „Parasjukovy skupiny“ Nazaru Juskevičovi, který dříve zveřejnil deník „Strana“.

„Přibližně v polovině února 2014, kdy probíhala aktivní jednání mezi tehdejší vládou a vůdci tehdejší opozice o ukončení patové situace, se v centrální části Kyjeva skupina osob – obyvatel Lvovské oblasti, kteří nepochopili cíle protestů… rozhodla tato jednání a dosažené dohody narušit útokem na životy policistů střelnými zbraněmi, což by nevyhnutelně vedlo k eskalaci patové situace.“

V návrhu oznámení se také uvádí, že ráno 20. února byli policisté seřazeni od Majdanu k Institutské ulici, neměli střelné zbraně a nepodnikli žádné aktivní kroky proti protestujícím.

Dále se v něm uvádí, že přibližně v 8 hodin ráno Nazar Juskevič vypálil nejméně deset ran na řadu vojáků vnitřní služby.

Zároveň zahájili palbu další členové skupiny.

V důsledku toho byli zabiti dva příslušníci vnitřních jednotek a dalších 28 bylo zraněno. Po tomto útoku se policie začala stahovat po Institutské ulici.

Vyšetřování vražd policistů na Majdanu probíhalo v letech 2016 až 2018. Bubenčikovi bylo doručeno oznámení o podezření ztrestné činnosti a Juskevičovi bylo vypracováno oznámení o podezření.

Ale pak, z velké části kvůli pobouření aktivistů Majdanu, byl proces pozastaven.

Juskevičovi nikdy nebylo doručeno oznámení o podezření a Bubenčikův případ byl ututlán. Přestože jak sám Bubenčik (již v roce 2016), tak později Parasjuk potvrdili, že ráno 20. února stříleli na bezpečnostní složky.

Závěry vyšetřování Generální prokuratury Ukrajiny jsou nicméně jasné a opakujeme, že aktivisté „Majdanu“ ze „skupiny Parasjuk“ byli první, kdo 20. února zahájil palbu, načež začal masakr.

Podle vyšetřovatelů jednala tato skupina z vlastní iniciativy.

Zda tomu tak skutečně je, nebo zda existovala nějaká „velící a řídící síla“, která dala rozkaz zahájit palbu, narušit potenciální dohodu a spustit následné procesy, je jednou z hlavních záhad moderních ukrajinských dějin.

Opakovaně konstatujeme, že od Majdanu se mnohokrát stalo, že kdykoliv se situace obrací mírovým směrem – ke kompromisu a urovnání, pokaždé se stalo něco, co dohody narušilo.

A situace z 20. až 22. února 2014 není v tomto ohledu ojedinělá. Podobných situací bylo mnoho, včetně již zmíněných Istanbulských dohod ( o kterých jsme podrobně psali v samostatném článku ).

Bylo to, jako by ruka neviditelného režiséra opakovaně řídila události na cestě vedoucí od masakru na Majdanu k gigantickému masakru, který na Ukrajině probíhá již čtyři roky.

I když možná žádný režisér neexistuje. Existuje prostě vír nenávisti, do kterého je po prolité krvi vtahováno stále více lidí, což znásobuje smrt a utrpení. Existuje „logika války“ všech zúčastněných stran („ve válce se s nepřítelem nevyjednává, ale zničí se“), znásobená osobními ambicemi a komplexy politických vůdců.

Ale tak či onak, to, co se stalo před 12 lety, se stalo jedním z nejdůležitějších spouštěčů následných tragických událostí.

A hlavní otázkou je, jak se vymanit z nekonečné smyčky války, krve a slz. Šance existují, ale zatím vždy narazili na velmi silný odpor, který dotlačí všechny zúčastněné pokračovat po stejné tragické cestě.

*

Tak tohle prosím píše UKRAJINSKÝ WEB! Opakuji – ukrajinský. Nikoliv ruský! Nehraje roli, že jde o portál opoziční. Rozhodující je, že v něm tepe velké žlutomodré srdce. Které ovšem ví, že lež a podvod jsou cestou do pekel.

Nic z toho, co jste právě dočetli, se v ČT, Seznamu, iDnes, iHned, Aktuálně a dalších tzv. mediích nedozvíte. A nejspíš  ani nikde jinde v mainstreamu kolektivního Západu. Proč také? Když bychom museli, při hledání viníků ukázat na sama sebe. Na všechny ty Nulandové, Schwarzenbergy a další a další, co jezdili majdanské podporovat. Na všechny ty Sikorské a Steinmeiery, co podepsali a garantovali dohody mezi Janukovyčem a Majdanem, kteří ovšem od nich dali ruce pryč a následně vítali vykročení Ukrajiny na cestě k demokracii a prosperitě.

Zajímalo by mne, co si myslí po čtyřech létech války Nulandová. Co si myslí Sikorski. Současný německý prezidnet Steinmeier. A další tehdejší velcí hybatelé….. Že odvedli dobrou a především správnou práci? Nebo je aspoň sem tam pronásledují noční běsy? Protože jde nejspíš o věřící, jestlipak je občas dožene strach, že až opustí pozemské bytí, skončí někde v nejhlubším pekle za to, co rozpoutali? Nikdy se to nedozvím – ale ty noční běsy a to nejhlubší peklo bych jim přál! Za všechny ty statisíce a dnes nejspíš miliony mrtvých a zmrzačených v ukrajinské válce, kterou vyvolali, když je samé už během Majdanu infikoval onen zmíněný vir ukrajinské nenávisti! Respektive vír, který oni uvolnili do atmosféry!

A ještě něco by mne zajímalo – co si o Majdanu myslí dnes ti, co se jej tenkrát přímo účastnili. Na straně protestujících. Pokud dosud žijí. Položil bych jim jednu jedinou otázku – kdybyste tenkrát věděli, co z toho všeho bude, šli byste znovu, respektive – jednali byste znovu tak jako tenkrát???  Jenže to by mi museli odpovědět tak, jak by odpověděli jen sami sobě, aby je nikdo neslyšel!

*

Petr Vlk, Kosa Zostra