Petr Hájek: Dělá vláda co slíbila?

Petr Hájek si klade otázku, jež zjevně zmítá myslí mnoha „zklamaných“ nepodvolených, kteří očekávali, že po odstranění fialových mafiánů začne rychlý pochod za přece jen lepšími zítřky – a teď jim připadá, že jsou zrazeni

Kritizovat, nebo nekritizovat? Toť otázka pro mnohé téměř hamletovská. V redakční poště i v diskusích napřímo se opakuje v různých podobách. Jen trochu zjednodušeně takto:

Vláda je u kormidla pár týdnů a už se do ní opíráme, jako by za tu dobu mohla změnit něco podstatného v té beznaději, kterou tady zanechala fialová mafie. Ta má navíc v rukou stále všechna hlavní média a celý hluboký stát, který tu za čtyři roky brutálně instalovala. A neziskovky financované Bruselem. A my svou kritikou a nedočkavostí do toho jejich sabotážního ohně jenom přiléváme olej.

Nechme Babišovu vládu aspoň my, kteří jsme ji volili, trochu dýchat. A trochu aktivněji ji podporujme. Stojí proti ní hradní soldateska reprezentovaná nemravným rozvědčíkem. V ulicích si už trénují kavárenský a ukrajinský batalion pro případ majdanu. Tohle přece není běžná situace po volbách, kdy se vystřídají vlády. Tady jde pořád o život. Proto teď platí:

Podporujme svého šerifa!

Převrat nanečisto

V tom názoru či varování je nepochybně velký díl pravdy. Už sama počáteční zkušenost s obtížným vznikem koaliční vlády ANO, SPD a Motoristů mu dává jasný kredit. Stalo se jakoby samozřejmým, že Hrad převzal roli vůdce poražené opozice – a přesně v jejím duchu i praxi okamžitě opustil rámec zákonnosti a ústavních mantinelů. A téměř celá jeho mediální, politická a „kulturně-neziskovková“ smečka ohrožená vyhladověním k tomu buď mlčí, nebo přímo nadšeně aplauduje.

Už jen ponižující způsob dosud nevídaného nátlaku, kterým Hrad donutil Andreje Babiše svlékat se před veřejností při „vypořádání“ domnělého střetu zájmů, než jej Pávek jmenoval premiérem. To bylo za hranou všeho, co si mohli pamatovat lidé schopní vnímat realitu po listopadovém „sametovém“ převratu.

Ti, kteří přišli na svět v posledních zhruba čtyřiceti letech, o pokusu o skutečnou demokracii či svobodu z první poloviny let devadesátých nevědí v podstatě nic. Ve většině případů jsou totiž už od počátku „vymytí“ europeistickou „liberální“ propagandou ve školách – zvláště ve velkých městech. Pokud si uvědomíme, že mnozí z nich už mají své děti, jež jsou jedem zničujícího „progresivismu“ odkojené rovnou z domova, nelze se jejich slepotě divit.

Když k tomu přičteme mediálně nezměnitelně zafixovanou falešnou „mentální výbavu“ řady dospělých – mezi nimi i mnohých dnes nepodvolených – o devadesátkách jako doby „rozkradení republiky“, stojíme před vážným problémem. Skupina, která si právě v ulicích zkouší připravovat armády při tréninku na převrat „nanečisto“, bude mít ve všech těchto zmanipulovaných své potenciální vojsko.

Podezření

Jenže je tady i další důležitá část „účastníků odboje“. To zdaleka nejsou jen ti, kteří chodili na masové demonstrace proti „fialovému hnusu“, jenž chtěl republiku zatáhnout do války Západu proti Rusku na Ukrajině. Ožebračoval nás uměle astronomicky zvýšenými cenami energií – a vlastně všeho. Drtil více než třicetiprocentní inflací, která vysála běžným občanům z kapes poslední zbytky ušetřených peněz. A chystala ještě větší úder skrze bruselské „povolenky na totální chudobu“ – o všech genderových a grýndýlových zvěrstvech ani nemluvě.

Je to celá ta většina ze všech částí naší země, která účastí ve volbách porazila kampeličkovou, bitcoinovou, dozimetrovou a zbrojní mafii podporovanou tajnými službami a Bruselem. Ta většina, jež skrze hlasovací lístky předala největší díl moci justicí pronásledovanému Andreji Babišovi a menší díly Filipu Turkovi (Petru Macinkovi) a Tomiu Okamurovi spojeném s Jindřichem Rajchlem, Zuzanou Majerovou a Liborem Vondráčkem.

Zázrak, že to početně vyšlo na stoosmičkovou většinu ve sněmovně! Navzdory tomu, že ambiciózní STAČILO! Kateřiny Konečné (KSČM) a Daniela Sterzika (Vidlák) z velké části vlastní těsně předvolební „neohrabaností“ zůstalo těsně před branami, takže další statisíce protestních hlasů opět propadly. Jen jich – především díky Okamurově politické zkušenosti a velkorysosti – nebylo tolik jako v předcházejících volbách. Manipulace ústavního soudu volebním systémem na to tentokrát už nestačila.

Tohle je stav, v němž se ocitáme. Takto je nutno podívat se na většinu podporující současnou vládní koalici. Ta samozřejmě není zcela jednotná – ta voličská většina, nikoli koalice, jež zatím jednotu naštěstí demonstruje. Opak by po pár měsících byl samozřejmě absurdní. A nahrával by snění mnohých „novinářů“ shromážděných od voleb především v České televizi a rozhlase, že „se to rozpadne“, Babiš vytvoří vládu s některou částí fialovců – a pofrčí se dál kočárem černým podél bílých skal.

Tady vzniká ono podezření: Dělá koaliční vláda dost? Plní sliby, které vedly voličské ruce, aby jí za plentou nalily benzín nutný k porážce fialového zmaru?

Dilema

A jsme opět u té otázky téměř hamletovské: Má tato vláda, pokud možná zdaleka nenaplňuje přání a představy mnoha voličů, kteří ji zrodili „být, či nebýt?“ Možná se někomu zdá takto formulované dilema nesmyslně ostré, ale v podstatě vykukuje za těmi různě formulovanými výhradami zmíněnými úvodem: Kritizovat, či raději nechat být a nepřilévat palivo do nastartovaných hradně-mediálně-opozičních kampaní, na něž je viditelně stále dost spiklenců, peněz i odhodlání?

Vždyť opravdu: Andrej Babiš a jeho (velmi pevné a jednotné) okolí ANO ani zdaleka nepostupuje tak, jak by si přál volič SPD a spojených sil. V Bruselu sice odmítne ručit za devadesátimiliardový úvěr pro Kyjev, ale jinak na něj kývne. Což fakticky znamená, že to platíme i my, protože ručení se týká pouze situace, kdy Zelenského režim nebude moci půjčku splácet. To je sice pravděpodobnost blížící se jistotě – ale až v budoucnu. Zatím – skrze platby do Bruselu – cálujeme i my.

Totéž muniční iniciativa: Už na ni nepřispíváme, ale dále ji organizujeme, takže na seznamu „nepřátel“ Ruské federace dále figurujeme. A pro případ, že Berlín s Paříží a Londýnem nakonec Rusko napadnou, bude spolu s nimi cílem první odvety také Praha.

Obdobné je to s kdečím. „Bílé armádě“ velí „covidista“ Adam Vojtěch. A tak zatímco v USA Trumpův ministr zdravotnictví Robert Kennedy zahájil vyšetřování zločinů covidismu a vakcinací obecně, a alespoň snižuje počet nebezpečných povinných vpichů jedů do dětí, u nás naplno jedeme ve „fialových“ kolejích. A Vojtěch chystá kampaň pro ještě větší očkování všech proti všemu. Je v tom tedy nějaký rozdíl?

Nebo na jedné straně chce vláda v Bruselu odmítnout významnou část grýndýlu (povolenky ETS 1 a 2), ale současně pokračuje – i když (zatím) jen omezeně – s přípravou výstavby nesmyslných obřích větrníků. V sobotu jsme o tom vysílali pořad: Jsou škodlivé pro krajinu i lidské zdraví, energeticky nepotřebné, budou nás stát stamiliardy využitelné jinak třeba pro stavbu jaderek. Zničující fialový byznys tedy také v tomto případě jede dál. V čem je tedy rozdíl?

Hrr na ně?

Takových věcí jsou spousty. A to už ani nemluvíme o občasných „lapsech“ v menších koaličních stranách. Jako když ministr obrany Zůna (SPD) „vypadl z role“ a souhlasil s nesmyslně předraženým a pro nás nepotřebným americkým (ne)létajícím šrotem F-35.

Otázka, zda neměl Okamura do ministerských funkcí nominovat zkušené politiky – například skvěle disponovaného Jindřicha Rajchla – tak visí stále ve vzduchu. Tím spíš, že mezi poslanci jich má mnohem víc.

Naproti tomu některé podivné výroky Libora Vondráčka (Svobodní) by jeden také přičítal spíše babišovcům než SPD. A ani Zuzana Majerová (Trikolóra) není zatím příliš viditelná – ač program její sympatické strany pokud jde o „návrat normálního světa“ k tomu dává spoustu příležitostí.

Motoristé po boji o Turka vzali zpátečku a „ukázněně“ darovali Hradu protiprávní a protiústavní vítězství. O ignorování Pávka už nemluví. Vlajku zato nečekaně zvedl – a drží dosti vysoko – alespoň Petr Macinka, čímž „ztrátu Turka“ bezpochyby kompenzoval.

Po souboji v Mnichově a následné v podstatě triumfální návštěvě Washingtonu s „pochvalou“ od Trumpa udělal pro viditelnost České republiky během pár dnů víc než Fialův Lipánek za čtyři roky „ukázněného“ přitakávání všem bruselským zvěrstvům. Macinka tak zakryl svou zoufalou návštěvu Kyjeva, jejíž rétorika by se spíše hodila na Pávkovy demonstrace kavárny a ukrajinské diaspory na Staromáku.

Kritizovat, nebo nechat být? A počkat, až se „trojbarevná“ vláda více sytěji a zřetelněji vybarví? Co když ale mezitím provede nevratné kroky v řadě oblastí, které její voliči doufali za změněné? V tom je ovšem ten problém. Nejsou zde žádní voliči vlády, ale vládních stran, které přes blízkost v některých základních odhodláních rozhodně nejsou identické. Jde o známý problém koaličního vládnutí.

Krok

Co z toho plyne? Kritizovat určitě. Bez obav a hlasitě. Při plném vědomí, že v koalici jsou potřeba kompromisy, které se ale nesmějí stát alibi. Například příslib, že institut referenda se stane v našem právním řádu do konce roku skutečností, je významné vítězství okamurovců. Navzdory tomu, že v něm určitě nebude možnost hlasování o vystoupení z EU, protože ANO je nejsilnější vládní stranou a její voliči to nepožadují.

Je to ale krok. Z hlediska voličů SPD asi malý, ale velký z hlediska celé ČR, které referendum jako princip fialoví Bruselané zakázali. V podstatě jen tak lze nahlížet na všechny ostatní „drobné kroky“ Babišovy koalice. A hlasitou kritikou činit všechno pro to, aby se délka těch krůčků protahovala.

Ale současně stát za svým „šerifem“. A nebát se, že kritikou ho oslabujeme a nahráváme pavlovcům. Přesně to dělala po čtyři roky druhá strana a její mocná korporátní média. Buď mlčely, nebo chválily. Kdo se odvážil i při nejhorších prasárnách zvednout kritický hlas, byl agentem Kremlu. A skončily v „propadlišti“ (dějin by asi bylo ještě příliš odvážné).

Vždyť jsme teprve na začátku. Celé roky této vlády, která svrhla fialovou mafii, jsou před námi. A několikero voleb, v nichž jenom spolupráce vládních stran může přece jen měnící se atmosféru v zemi pevněji zafixovat: senátní a prezidentské na místě prvním.

Střetů bude ještě spousta. Ale někde v dálce již světélko na konci tunelu přece jen nadějeplně problikává. Každý malý krůček je přibližuje. Nemlčet a nebát se.

Je to doba pro odvážné.

*

Petr Hájek, ZDROJ