Pláč malého gaunera: Kdo chtěl koho přechytračit? Bouře ve sklenici s jedem skončila. Ještě se budou chvilku cukat. Kamarila porodila myš. Kyselé hrozny a cizí moc. Babiš ví. I Macinka a Okamura. Trůny se hroutí. Sledujme stopu peněz. A své zájmy

Máme za sebou další týden organizovaného napětí vyvolávaného opozicí. Ne ve skutečnosti. Jen v médiích a hradním záškodnickém kulometném hnízdě – a to právě v tomto pořadí.

Ukázalo se totiž, že ti, kteří před čtyřmi měsíci prohráli volby, jsou už zcela propadlí do chaosu a beznaděje. Totálně zpackané divadlo s takzvaným “pokusem” vyslovit ve sněmovně nedůvěru Babišově koaliční vládě, která pár týdnů předtím dostala od téže sněmovny důvěru, bylo toho výmluvným zobrazením.

Nezbylo tak, než aby hru na “opoziční běsnění” i nadále režírovala hradní kamarila manipulující tragikomickou postavou Petra Pavla. Počáteční rozhořčení z jeho protiústavních kroků při formování vlády vzešlé z voleb, se měnilo v úšklebky a posměch. “Mužné vzlyky”, když před kamerami demonstroval ukázkový příklad porušení zákona o listovním tajemství, už ovšem byly moc i na některé otrlé propagandisty z hlavních korporátních médií.

A když jej vypískali i horníci, kterým rovněž – jako předtím Chvilkařům – pouze poslal papalášskou “zdravici”, tu již přišla na řadu známá semaforská “hláška” Jiřího Šlitra: “Promiňte, ale tomuhle já už se smát nemůžu. Mně je té slečny líto…”

Tuším, že takové mírné hodnocení protiústavního a protizákonného “výkonu” Kolářovy loutky asi nebude každý sdílet. Minimálně ne většina z těch, kteří svým hlasováním stojí za pádem fialové mafie – a dosud historicky nevídaného pokusu zvrátit zákulisními čachry výsledky voleb. Nezbývá, než se pokusit důvody “lítosti” obhájit.

Nádoba s jedem

Chceme-li porozumět aktuální bouři ve sklenici jedu, musíme se nejprve s malým odstupem podívat, kdo sklenici plnil. Hned vidíme, že “plniči” nejsou všechny ty profláklé, ale ve skutečnosti lidsky i profesně bezvýznamné postavy hlavních mafiánů.

Ti u nás po čtyři roky fakticky “jen” plnili zadání “cizí moci”. Přičemž vrcholem ironie a krásou nechtěného si ještě na samém konci té tragické epizody narychlo schválili zákon o “neoprávněné činnosti pro cizí moc”. A bylo by přímo literární, kdyby se tento gumový obušek nakonec obrátil proti nim. Dělají pro to, co umějí.

Od okamžiku vyhlášení volebních výsledků začala hlavní média do nádoby rozvratu a odmítnutí voličské vůle čepovat jed nenávisti. Nejen Česká televize a rozhlas – jakkoli jsou pro svou neuchopitelnou “veřejnoprávní” vlastnickou podstatu a astronomické příjmy skrze speciální daň z hlavy skutečnou zpravodajskou centrálou “cizí moci”. Ředitel – volený Radou je nepodstatný. Nejen Moravec pracuje pro cizí moc úplně otevřeně. Všechno ovládá tamní “hluboký stát” napojený na Koudelkovu BIS a zájmy nejbohatších v naší zemi.

Ti vlastní média formálně privátní. Typicky miliardáři Ivo Lukačovič (web a televize Seznam, Novinky, Právo a spol.), Zdeněk Bakala (Economia, Hospodářské noviny, Respekt a spol.) a Daniel Křetínský (Info.cz, Reflex a spol.).

Poněkud zvláštní postavení má vůči tomuto trojspolku Karel Pražák majitel Mafry (MF Dnes, Idnes, Lidové noviny a spol.). Koupil totiž vydavatelství od Andreje Babiše spíš jako přílepek k chemičce Syntezia, proto se část jeho médií může chovat vůči hlavní části korporátu relativně nezávisleji.

Tomu ještě sekundují dvě relevantní televize: Nova skupiny PPF, kterou vlastní vdova po pravděpodobně zavražděném Petru Kellnerovi. A Prima (GES) Ivana Zacha. Ve všech případech tedy drží hlavní média klub nejbohatších českých podnikatelů.

Jejich ekonomické zájmy jsou výsostně protičeské. Vpravdě pracují pro “cizí moc” – německou, bruselskou, britskou – respektive americký protitrumpovský Deep state. Proto byl pro ně také Babiš s největší částí svého impéria v ČR a – paradoxně k jeho slovenskému původu – autentickým českým vlastenectvím (jakkoli zemanovsky “europeizovaným”) nepřijatelným konkurentem. Všechno, co směřuje ke skutečné obhajobě naší suverenity a národních zájmů pro ně představuje byznysové nebezpečí.

Kamarila porodila myš

Investice do války Západu proti Rusku na Ukrajině tyto protičeské zájmy ještě mohutně nakoply. Fiala, Rakušan a celá ta pětikoaliční mafie – byli jen výslednicí jejich zájmů. Stát topili v hospodářském úpadku, energetické a inflační chudobě občanů – ale jejich protektoři pohádkově prosperovali. A zdaleka se to netýkalo jen zbrojovek.

Proto zkorumpované hlavní postavy těchto propojených médií okamžitě po volbách usedli (a dodnes se nezvedli) z obrazovek ČT a z produkce všech stanic nesmyslně předimenzovaného ČRo. Co veřejnoprávní moloch vysílá, to dostal od cizí moci za úkol. A to určí jako téma pro celý korporát, z něhož to potom duní čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu ze všech spojených nádob. Také bojují o své nemravné existence v zájmu cizí moci.

Od prvního povolebního dne z nich proto stékaly prameny jedu, zloby a běsnění do oné nádoby, v níž se postupně měnily na výbušnou směs pro bouři. Dost možná doopravdy doufali v nesmysl: Že volební výsledek lze zvrátit nejprve oslabením, a poté zákulisní dohodou s tím, kterého nejvíc nesnášejí, na nějž upekli bezpočet kauz Čapím hnízdem počínaje – Andrejem Babišem.

Teprve tehdy vstupuje do hry hradní kamarila. Slovník cizích slov ji definuje jako “úzkou, neoficiální skupinu dvořanů, rádců či oblíbenců, kteří v monarchiích či autoritativních režimech vykonávají skrytý, ale rozhodující vliv na panovníka nebo vládu mimo oficiální státní struktury. Jde o vlivnou kliku či zákulisní společenství, které prosazuje vlastní zájmy.” Lépe je charakterizovat nelze.

A teprve jako nástroj, páku či katalyzátor výbušné směsi tyto dvě skupiny oživí a využijí na jejich financování závislé specialisty na organizování pouličních vystoupení – typicky po čtyři roky v kómatu chcípající spolek Chvilkařů. To je podstata celé metody, která zde už čtyři měsíce chce zachránit alespoň zbytky čtyřleté byznysové jízdy fialové mafie, které dali její majitelé (přes známé kauzy) občas také “líznout”.

V tomto smyslu se herecky chabý “nosič” Petr Pavel stal nečekaně jejich Achilovou patou – jakkoli, držen mediálními popruhy, vystýlkami a chrániči – vypadal zpočátku jako Golem, do něhož rabín Kolář vložil mocný šém.

Otázka tak důležitá pro budoucnost proto zní: Proč se jim to nepovedlo? Proč celý komplot selhal? Proč se stal jen bouří ve sklenici, na niž přesně sedí latinský bonmot “Hory pracují k porodu – a na svět přijde směšná myš”?

Babiš, Putin a kyselé hrozny

Povšimněme si, jak nyní zní donekonečna opakovaný refrén, nebo spíše prosebná mantra obracená k temnému božstvu všech těch lemurů “knížete tohoto světa”: Prý jakmile dojde k odhlasování Babišova (a Okamurova) nevydání k dokončení politického procesu zkorumpovanou justicí, vše ze změní.

Premiér si uvolní ruce od “zlobivého” Macinky či “nahnědlého národovce” Okamury (případně obou). A v té či oné podobě a konstelaci se spojí s některým pozůstatkem fialové mafie. Nebo vytvoří jednobarevnou menšinovou vládu drženou zmíněnými exponenty miliardářského spolku a jejich mediálního korporátu.

Jsou to jen kyselé hrozny. Nic takového se nestane. Impulz by musel přijít pouze od Motoristů či SPD – a pro ty by to byla smrt v přímém přenosu. Babiš to rozhodně nebude. Nikoli proto, že by měl nějaké morální zábrany. Ale proto, že mu to trvalo sice dlouho, ale nakonec celou hru přece jen pochopil.

Právě tak jako Vladimíru Putinovi nakonec došlo, že se Západoevropany není možné udělat jakýkoli “obchod” . Také mu to trvalo dost dlouho. Kdyby na to – ve složitém prostředí velkých ruských byznysových hráčů – přišel dříve, vůbec se na Ukrajině válčit nemuselo. Místo všech podvodných “Minských dohod” by prostě rychle obsadil popřevratovou Ukrajinu – a Západ by stál před otázkou, kde jinde vyvolat zástupnou válku. A hned tak by na to nepřišel. Pobaltí se k tomu nehodí.

Babiš je na tom – v malém – velmi podobně. Hlavně se však návratem “druhého” Trumpa zásadně změnilo jeviště a kulisy. Do hry vstoupila úplně nová “cizí moc”. A hraje se jiné drama. Jiné obchody. Ty naše mediální miliardáře to rychle může postavit a staví na vedlejší kolej.

Kolář jako vyslanec jejich zájmů neměl jinou možnost, než se pokusit v tísni inscenovat výbuch. Než to k nám došplíchne. Co nejrychleji. Jenže rychle bylo špatně. Demonstrace kvůli esemeskám a ponurá komedie ve sněmovně z téhož důvodu to svlékli donaha.

Pláč malého gaunera

Jediná otevřená otázka: Co nabídl Andrej Babiš hned v prvním jednání těsně po volbách Kolářovu vycpanému Golemovi? Podle našich (nezaručených) informací to byl slib, že nebude kandidovat v prezidentské volbě. Zdá se, že Pávek si natolik oblíbil Hrad a prebendy z toho plynoucí pro něj a jeho politručku, že v tomto případě jedinkrát zahrál samostatnou roli. Pak už jen couval a kroutil se, zatímco Kolář si rval vlasy. Smrtící tah ale nešlo vzít zpátky.

Nakonec Babiše premiérem jmenoval, ačkoli Kolářův scénář byl úplně jiný. To vše co následovalo jsou jen zoufalé pokusy o návrat do hry, kterou už ale hrají jiní. Babiš totiž má jiné “řídící důstojníky”. S místní “opozicí” – v médiích a v byznysu – se už vůbec nemusí zahazovat. Gard se obrátil. A vůbec není od věci předpokládat, že se objeví nějaká jejich – spíše kukaččí než čapí hnízda.

Petr Pavel pláče, protože mu vyčítají, že všechno zkazil. Jenže i Petr Macinka ví, jak jsou rozdané karty – právě tak jako to ví Tomio Okamura. Proto jeden může sundavat ukrajinské vlajky a druhý – méně zkušený – psát otevřené esemesky. A stejně tak otevřeně oznámit, že Pávek už podruhé “zvolen” nebude. To není víra, to je sdělení.

A tak ještě toho malého gaunera narychlo udělali “hlavou neexistující opozice”. Na nic jiného se svým IQ a morální odpudivostí nehodí, než ho v tom ještě nechat vymáchat. Kamarila a byznysoví hráči se budou “za něj” ještě chvíli cukat. A mediální korporát to bude stejně dlouho ještě donekonečna únavně zobrazovat. Kolářova malá česká hra na velký svět je ale u konce s dechem. Jednomu by až mohlo být Pávka líto. Minimálně v křesťanském smyslu Pánovy “maximy” o lásce k nepřátelům.

Co zbývá? Sledovat “stopu peněz”. Celý finanční systém se otřásá a proměňuje. O nic jiného nejde a v nejbližších letech nepůjde. Všechno ostatní jsou pouze projevy změněného “paradigmatu”. Cesta zpátky už není. Babiš se nezbavil Agrofertu na Kolářovu (Pávkovu) “žádost”. Chce si to nyní zjevně aspoň trochu užít. A my to musíme teď o to pozorněji bedlivě sledovat. Protože jeho a naše zájmy rovněž nejsou totožné.

“Byla to jízda!” prohlásil imbecilně o svém vládnutí Petr Fiala. V kriminálním slova smyslu možná. Pro naše “obyčejné” životy však platí:

Bude až teď.

*

Petr Hájek, Protiproud (včetně originální grafiky)

Petr Hájek je šéfredaktor Protiproudu. Spisovatel, publicista. V roce 1990 založil a vedl časopis Reflex. V letech 2003-13 tiskový mluvčí a vicekancléř prezidenta V. Klause. Nikdy nebyl v žádné politické straně.