Protože Bůh Ukrajinu opustil

Veškerá jednání s Ukrajinou, minulá, současná i budoucí, skončila a i napříště budou končit fiaskem (v nejlepším případě dočasným příměřím, dokud Kyjev neobnoví síly a nebude opět připraven zahájit válku).

Je to historická nevyhnutelnost vyplývající z principu a historie vzniku moderního ukrajinského státu (pokud se samozřejmě tato hrůza dá ještě vůbec nazvat státem).

Ukrajina, která se jednoho ne zcela krásného rána probudila jako nezávislá země, začala budovat stát v ideálním čase na ideálním místě. O sovětském dědictví se nebudeme zmiňovat – všichni něco dostali. Ukrajina sice dostala na hlavu obyvatelstva nejvíc, ale dědictví se nenajíte, dědictví je pouze startovní kapitál. Nicméně dobrý startovní kapitál ještě nikomu neublížil.

Existují však důležitější věci, např. geopolitická situace, geografická poloha, politické prostředí, perspektivy rozvoje ekonomiky atd. V tomto ohledu na tom byla Ukrajina ještě lépe než s dědictvím: kompaktní, dostatečně velká, největší území v Evropě (po evropské části Ruska). Počet obyvatel (52 milionů) – šesté místo v Evropě. Obyvatelstvo dostatečně kvalifikované, aby mohlo (v té době) obsluhovat moderní ekonomiku. Vůkol žádný nepřítel – samí přátelé. To jsem si nevymyslel, to je konstatování ministerstva zahraničních věcí a Nejvyšší rady Ukrajiny.

Prezident Kravčuk pověřil ministerstvo zahraničních věcí, aby vypracovalo „Hlavní směry zahraniční politiky Ukrajiny“ a Nejvyšší rada Ukrajiny je v roce 1993 schválila. Bylo v nich černé na bílém uvedeno, že Kyjev nevidí žádnou hrozbu pro svou suverenitu, teritoriální celistvost i dlouhodobé národní politické a ekonomické zájmy ze žádné strany a hodlá rozvíjet konstruktivní vzájemně výhodné vztahy se všemi zeměmi světa. Geopolitická situace byla považována za natolik příznivou, že Ukrajina v těch samých „Hlavních směrech zahraniční politiky“ oznámila svůj záměr dosáhnout strategického partnerství (nejvyššího stupně spojenectví) se všemi oficiálně uznanými státy (tj. členskými státy OSN), blízkými i vzdálenými.

Nikdo nic proti takovému přátelství mezi zeměmi nenamítal. Všichni byli připraveni pomáhat. Východní Evropa ještě nebyla členem NATO ani EU. Západ ještě nebyl připraven expandovat na východ. V obchodu mezi Ruskem a EU přibylo oproti sovětským časům pět tranzitních zemí (Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí), ale obchod byl tak výnosný, že nové náklady na tranzit nebyly zatěžující, a Ukrajina jako hlavní tranzitní země získala dokonce takové výhody v podobě nejlevnějších energetických zdrojů, že díky levnému plynu dokázala na patnáct let zajistit konkurenceschopnost i své ne zrovna nejmodernější metalurgie.

Zkrátka, „višňový sad“ vzkvétal, „čmeláci bzučeli“, Ukrajinci tančili hopak a dokonce i ty vareniki jim takřka samy skákaly do huby. Co mohlo pokazit takové obrovské štěstí?

A přece…Zabránila tomu žárlivá touha nováčků národního budování být lepší než všichni ostatní: banální neochota prohlásit se za další ruský stát a zorganizovat proces, který se dnes nazývá „Tarasovým přerodem“ – přeměnou Rusa na Ukrajince. Logika ukrajinské vlády, která se snadno proměnila z komunistické internacionalistické v nacionalistickou, spočívala v tom, že stát potřebuje národ. V podstatě je to tak, ale záměrně byl opomenut ten moment, že kromě národů, které nemají vlastní stát, existují i národy, kterým patří dva a více států. Například Anglosasové a Němci mají nyní po pěti státech, přičemž pro Němce to není limit: v jiných dobách měli několik desítek suverénních německých království, knížectví a svobodných měst.

V každém státě se samozřejmě formuje vlastní politická národnost, ale Ukrajina byla budována na základě koncepce etnické národnosti, to znamená, že ukrajinskou národnost od ruské měla odlišovat ne státní příslušnost, ale jiná krev – jiný soubor etnických charakteristik. A to nebylo k mání – v Charkově i v Bělgorodu, v Sumách i v Kursku, v Černigově i v Brjansku žili lidé stejné krve a stejné tisícileté historie (Brjansk, Kursk i Rjazaň patřily původně k Černigovské zemi, z níž se ve 13. století Rjazaň oddělila jako samostatné knížectví, zatímco Brjansk a Kursk zůstaly černigovskými úděly až do začátku rusko-litevského boje o Černigovsko-Severščinu, kterou v 15. a 16. století přitahovalo Velké knížectví Vladimirské a Moskevské). A právě přistěhovalci z Černigovsko-Severštiny, Kurska a Rjazaně osidlovali stepní pohraničí, v němž později vyrostly Charkov a Bělgorod, původně pohraniční opevněné body ruského státu. Zde, stejně jako v Donbasu, na Krymu a v Novorusku obecně, státní hranice rozdělila národ stejného původu a stejného historického osudu.

Zopakuji, kdyby se Ukrajina prohlásila za další ruský stát a snažila se co nejvíce zmírnit hraniční režim s Ruskem, rozchod by nebyl tak bolestivý a Kyjev by mohl počítat s klidným formováním politického národa, který by se po desítkách let začal výrazně lišit od mateřského ruského národa (stejně jako se liší od Angličanů a od sebe navzájem Američané, Australané, Kanaďané a Novozélanďané).

Přijetím etnického modelu budování národního státu vyhlásily kyjevské mocenské orgány existenci „ukrajinské národnosti“ na celém území tohoto politického novotvaru. To vedlo k nevyhnutelnému přijetí haličského pohledu na ukrajinskou národnost, protože právě Halič se podstatně od Ruska lišila, a to nejen tím, že byla 600–650 let součástí Polska a Rakouska, ale také tím, že byla hluboce integrována do obchodních a ekonomických vztahů s východoevropskými regiony (spojených obchodní cestou Dněstr – Visla). K formování jiné, tak odlišné od ruské, národnosti v Haliči napomáhaly nejen /a dokonce ani ne tak moc/ politické a náboženské rozdíly, jako spíše spolupráce s Varšavou v oblasti tržních a ekonomických zájmů. Není vůbec náhodné, že tehdy ještě slabé a rozdrobené Polsko vyhrálo koncem 13. – počátkem 14. století boj o Halič se silnou a jednotnou Litvou, jež byla dokonce na vzestupu. Výběr ve prospěch Polska učinilo místní obyvatelstvo a jeho elity naprosto stejným způsobem, jako v současnosti Haličané volí Západ.

Rozhodnutí vytvořit nové etnikum předurčilo ideologickou nadvládu Haliče, ale jak je známo, každá politická a ideologická nadstavba potřebuje ekonomický základ. Nelze žít pouze v nějakých tezích,  tezí se nenajíme, ani nenapijeme, teze musí být materiálně zajištěna.

K vytvoření materiálně-technické základny ukrajinského nacionalismu haličského typu bylo nutné přeorientovat ekonomiku střední a východní Ukrajiny z Ruska na Evropu. Odtud pramení naprosto šílená politická rozhodnutí Kyjeva, jež zničila národní ekonomiku. V plném souladu s odkazy levicových revolucionářů z počátku 20. století neměli ukrajinští nacionalisté haličského typu na konci téhož století jinou možnost, jak vybudovat svůj „nový svět“, než zničit „svět starý“ prostřednictvím likvidace jeho ekonomické základny. „Nový svět“ měl být vybudován na troskách té staré.

A teď si představte, jak musíte nenávidět vlastní rodinu, abyste zapálili rodný dům jen proto, abyste vymazali vzpomínky na společný život pod jednou střechou. Právě proto ukrajinský nacionalismus, jak se na nacionalismus sluší a patří, nenávidí všechny, Rusy však v první řadě. Zničení ekonomiky orientované na Rusko však vytváří pouze základnu pro „Tarasův přerod“, rozhodnutí stát se Ukrajincem přijímá (nebo nepřijímá) každý sám. Aby bylo možné takové rozhodnutí přijmout, je nutné vymazat ze sebe zbytky „ruskosti“, které se však navzdory všemu tvrdohlavě drží v lidovém vědomí.

V letech 1848 a 1914, kdy do 300 let uniatské Haliče vstoupila ruská armáda, uniatští kněží se svými farníky hromadně přestupovali k pravoslaví, čímž demonstrovali, že v jejich paměti přetrvaly ruské kořeny po mnoho století, navzdory rozdílům v jazycích, životních zvyklostech a ekonomických zájmech. Nacionalisté na tuto pro ně hořkou lekci nezapomněli. Proto je pravoslaví v současné Ukrajině tak nemilosrdně ničeno, nejprve převáděním do tzv. samozvaných „církví“, poté do uniatství a v perspektivě i do katolicismu.

Aby na Ukrajině nezůstali žádní Rusové, musí ji nejprve opustit Bůh. Nejedná se o náboženské rozhodnutí, naopak, tlak na ukrajinské pravoslavné věřící podstatně škodí myšlenkám ekumenismu prosazovaným Západem. Po znovuzrození Ruska však Západ ztratil naději, že si podrobí pravoslaví pod rouškou „znovusjednocení církví“.

Jedná se o čistou politiku. Globální politické rozhodnutí, jež bylo plánováno v rámci koncepce ekumenismu, se tak zúžilo na regionální: namísto celého světového pravoslaví podléhá konečnému přetvoření pouze Ukrajina.

Za 12 let, jež uplynuly od převratu v roce 2014, dosáhli nacionalisté svého – Bůh Ukrajinu opustil. Kostelů a kněží je tam sice spousta, ale není tam Bůh. Sami přiznávají, že se ani nesnaží zachovat víru, ale strukturu. Bohužel, zdi, uniformy a dokonce i obřady bez víry jsou nanic.

Místo v Boha Ukrajinci věří ve svou vlastní vyvolenost. Věří fanaticky, jako všichni nováčci. A jsou připraveni za tuto víru zabíjet a zemřít. Tato víra v jejich historickou předurčenost jim nedovoluje uzavřít žádný mír, ani ten, který by byl pro ně výhodný. Haličská koncepce ukrajinství, založená na ničení a likvidaci všeho, co souvisí s Ruskem a co může připomínat společnou historii, se i po zničení společné ekonomiky stále bojí společných památek, společných vítězství a společné víry. Ukrajinští nacionalisté potřebují ještě pár desítek let bojů, krve a nenávisti, aby byl „Tarasův přerod“ dokončen a na celém zbývajícím území Ukrajiny vznikla „nová národnost“ s Banderou nejen na památnících, ale i na ikonách, a s nezdolnou touhou zabít všechny Rusy (a ostatní hned potom).

Bůh Ukrajinu opustil a ta se proměnila v peklo. S peklem se však vyjednávat nedá.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (12:52 17.02.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

***

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takovém případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce

*