Nic dobrého

Ráno vstanete, když máte štěstí, jdete do práce. Možná jedete MHD, jiný volí osobní dopravu. V zaměstnání se dělí lidé na užitečné, vezoucí se a pouze zaměstnané. Nevíme, kam patříte, ale těch produktivních je stále méně a paradoxně jsou to především ti, kteří nesedí u počítačů, ale mají na sobě montérky. Je jich stále méně, zdaleka ne všichni umí česky.

Ceny všeho letí už mnoho let nahoru. Luxusem už je řada kdysi úplně běžných věcí, o vlastním bydlení pro většinu mladých a všech z nižší a střední vrstvy ani nemluvě. Největší zájem o 1+kk je toho důkazem a rodina našlapaná v 2+kk se stala tragickým obrázkem doby. Stavební pozemky jsou nedostupné, chaty předražené a rodinné domy blízkou rozbuškou připravenou Evropskou unií. Založit rodinu, pořídit si děti je ekonomicky neúnosné, žít single pro společnost nepřínosné a vedoucí k chmurné budoucnosti. Národy, které počet dětí neřeší, protože jim přijde přirozené se množit bez ohledu na dřinu s výchovou, jednou převezmou svět, který dříve patřil nám. Tedy těm, kteří nebyli schopni vzepřít se nastaveným nesmyslným pravidlům a místo svých dětí živili ty cizí. Bez ohledu na odlišnost jak kulturní, tak i náboženskou.

Pamatujete si na romány popisující doby minulé? Rodiče v nich bydleli po dosažení věku seniorů na tzv. vejminku. Nechali velkou část domu dětem a samotní se spokojili s jistým ústraním, které jim přinášelo klid. Děti jim za to věnovali péči a lásku. Žádné domy pro důchodce nebyly třeba, rodiny spolu drželi až do konce a cyklus se opakoval. Nyní je tomu jinak a staří lidé jsou často opouštěni a označováni za přítěž. Není nic tragičtějšího, než když jsou jejich celoživotní pracovní výkony, zásluhy, zkušenosti a věnovaná láska zapomenuty, a ještě jsou bráni jako odčerpávači bohatství mladým. I to je důkaz degradace společnosti.

Budoucnost je nejistá. Politici se mezi sebou hašteří o moc se záměrem zbohatnout bez ohledu na stav společnosti. K moci jsou dosazování ti nejhloupější a nejsnáze vydíratelní, jen úzký okruh elit určuje další běh světa. Jestliže se střední vrstva ještě tak nějak pokouší o návrat prosperity, dolní se často buď veze, nebo doplácí na amorální dobu. Naopak ta horní jde tvrdě za svým a neskutečně „ždímá“ všechny ostatní a nastavuje systémy tak, aby sama byla nedotknutelná. Třídění lidstva na chudě, přežívající a různě bohaté, u špiček extrémně, začíná být evidentní. Chamtivost nejbohatších vede k válkám, jejichž důsledky drtí snahu střední vrstvy zlepšit svět a nejtvrději dopadá na chudé.

Netušíme, jak se vám v tomto světě žije. Radost a úsměv se stává nedostatkovou komoditou, poctivost historickou vzpomínkou, naděje polomrtvou myšlenkou. Plno lidem vůbec nedochází, že svou leností, pohodlností a naivností slouží zájmům mocných. Často si ještě utrhnou od vlastních úst, aby navýšili bohatství největších grázlů. Přitom vzestup nahoru už dávno není o schopnostech, ale často o pokřivených charakterech, morálce a bezpáteřnosti. Nelze se spoléhat na spravedlnost, pomoc, solidaritu. Žijeme v době největšího úpadku a ti, kteří jsou na světě už dlouho, mohou to potvrdit. Šťastným je jen ten, kdo to nevnímá. Blaze bývá nevědomým. A netvrďte, že snaživost a pracovitost je cestou k úspěchu. To bychom museli polemizovat o tom, co úspěch je. Mít svoje vysněné bydlení, auto, šťastnou rodinu schopnou postarat se o prarodiče, zaplatit hezkou dovolenou, dětem kroužky a poskytnout vzdělání by mělo být standardem. Kolik z vás vnímá, že tomu tak je?

*

Jindřich Kulhavý