Pokřivené zrcadlo Epic Fury. Co pohání znepřátelené strany na Blízkém východě

V pátek 27. března 2026 může válka Spojených států a Izraele proti Íránu postoupit na další stupeň eskalace s novou silou. Skončí pětidenní oddech, který USA poskytly sobě i protivníkovi, pod rouškou ultimáta, jež sloužilo jako fíkový list pro zakrytí lživého mírového úmyslu.

Jednalo se o 5 dní bez útoků na Írán, aby ten sám zastavil palbu na americké základny v regionu. Nejednalo se o nějaký mírový záměr, cílem bylo připravit se. To znamená – přesunout do regionu dostatečný počet svých vojsk (82. elitní výsadkovou divizí počínaje a nejrůznějšími jednotkami mariňáků konče), pokusit se vyřešit íránský problém a dokončit operaci „Epic Fury“ pozemním vpádem.

Ať už na ostrov Charg nebo na území poblíž Hormuzského průlivu. Co se týká ostrova – tam je alespoň vše jasné: jedná se o hlavní ropný uzel Íránu, který zpracovává až 90–95 % veškerého íránského vývozu surové ropy. Denně přes něj procházelo asi 1,7 milionu barelů, ročně pak 950 milionů barelů.

Na Chargu, kam pod vodou proudí většina íránské ropy ze tří největších mořských ložisek – Abúzar, Fóruzan a Dórúd – a také z pevninských polí, včetně Achváz, Marún a Gasčarán, se nacházejí skladovací terminály s celkovou kapacitou přibližně 28–30 milionů barelů. Kromě toho jsou tam i nakládací terminály a složitá síť potrubí, jež zajišťuje propustnost terminálu 7 milionů barelů denně pro 8 tankerů zakotvených současně.

Zkrátka, ropy je tam spousta. Jedná se o výbušnou ohnivou sílu, která, pokud vzplane, nezanechá po vyloděných útočnících ani popel. A Íránci, kteří po obsazení nebudou mít co ztratit, mohou klidně postupovat podle principu „když ne my, tak nikdo“.

Naprosto stejně by mohl postupovat i americký prezident Donald Trump, jenž poté, co unikl bdělému oku psychiatra, již prohlásil, že porazil Írán dvanáctkrát, a bude ho chtít porazit ještě ksakru dvanáctkrát.

Naděje spočívá pouze v tom, že ačkoli tento člověk již na první pohled připomíná blázna, je přece jen chamtivý a pragmatický. Nikdy neskrýval, že smyslem jeho života je ropa, kontrola nad jejími zásobami a dodavatelskými trasami. Pokud se mu tedy podaří získat takovou hromadu cizích uhlovodíků, alespoň se zdrží toho, aby ji hloupě spálil podle výše uvedeného principu. Bude ji chtít prodat a vydělat na tom.

Je docela možné, že Trump zaútočí i na Hormuzský průliv, který chce dostat pod svou kontrolu. Průliv sice potřebuje jako zajíc stopku, protože tudy prochází jen 1 % nákladů důležitých pro Spojené státy, ale když půjde o vyjednávání – třeba s Íránem – může se hodit všechno, tedy i tato dopravní a logistická tepna.

Podle názoru mnoha odborníků je však nápad s invazí extrémně špatný: Spojené státy americké nemají tolik volných vojsk, aby si poradily s 600tisícovou íránskou armádou (běžné armádní jednotky + Korpus strážců islámské revoluce – IRGC) s několika miliony dobrovolníků z různých částí íránské polovojenské milice v rámci IRGC – Saléman-e Basídž-e Mostaz´áfin (také jen Basídž) připravených k boji.

Organizovat jakousi islámskou, omluvte ten nemístný výraz, křížovou výpravu proti Íránu – to je věc cti. Kromě toho se Spojeným státům naskýtá možnost podrobit si celý antiíránský arabský svět a sjednotit ho v požadovaném směru.

Již 27. března, jak píše The Wall Street Journal (WSJ) s odvoláním na zdroje, by mohl korunní princ Saúdské Arábie Muhammad bin Salmán společně s USA rozhodnout o zapojení země do amerických úderů proti Íránu. A to i přesto, že před třemi lety, v roce 2023, se Írán a Saúdská Arábie za zprostředkování Číny dohodly na obnovení diplomatických vztahů přerušených v roce 2016 a na otevření velvyslanectví.

Na Blízkém východě se na tuto zprávu čekalo několik let. Na vztazích mezi největšími mocnostmi v regionu závisí celková atmosféra v této části světa, objevily se možnosti a šance na urovnání konfliktu v Jemenu a na vyřešení řady vnitřních rozporů v Sýrii a Libanonu.

Z toho vyplývá, že příčinou války s Íránem nebyl pouze boj o ropu, její zdroje a logistiku jejího dodávání na světové trhy. Je to sice jedna z hlavních příčin, ale bohužel důležité jsou i jiné motivy a spouštěče války.

Například boj o geopolitický vliv v této oblasti, v níž se USA snaží obnovit svůj vliv tím, že štvou arabské země proti sobě navzájem a všechny proti Íránu, a tím chrání svého hlavního spojence v regionu – Izrael. Ale i samotní Arabové z monarchií Perského zálivu chtějí vyřešit situaci s Íránem, protože v něm vidí jak obchodního a ekonomického konkurenta, tak geopolitického soupeře a náboženského protivníka (Íránci jsou šíité, Arabové převážně sunnité).

Írán také porušil dosavadní dohody se Saúdskou Arábií. Před vypuknutím války saúdské orgány moci odmítaly povolit využití svého území a vzdušného prostoru k útokům na Írán. Po útocích Izraele a USA na Írán však Íránci odpověděli údery jak na samotnou Zemi zaslíbenou, tak – jelikož neměli možnost zasáhnout USA – na americké základny v sousedních arabských zemích. Včetně Saúdské Arábie. Podle slov íránského ministra zahraničí Abbáse Arakčího nemůže Írán zasáhnout území USA, proto bude útočit na americké základny v regionu. Arakčí však prohlásil, že Teherán nemá v úmyslu útočit na země Perského zálivu: „Neútočíme na naše bratry v Perském zálivu, neútočíme na naše sousedy. Budeme útočit – samozřejmě – na americké cíle.“

Rijád tomu však příliš nevěřil a udělil americké armádě povolení k využívání letecké základny krále Fahda na západě země. A ministr zahraničí Saúdské Arábie Fajsal bin Farhan bin Abdalláh al-Saúd  před několika dny prohlásil: „Saúdská Arábie nebude snášet íránské útoky navždy.“ Podle jeho slov je mylné předpokládat, že státy Perského zálivu nejsou schopny přijmout odvetná opatření, a to i proti Íránu.

Když 21. března tohoto roku Írán použil novou zbraň a zasáhl balistickými raketami americko-britskou základnu na ostrově Diego Garcia, několik tisíc kilometrů od Blízkého východu, všem bylo okamžitě jasné, že se, podle slov norského experta Glena Diesena, „i Evropa nachází v dosahu“ Íránu. Saúdové se vyděsili ještě víc. A nyní, jak píše The Wall Street Journal (WSJ), je vstup jejich království do války pouze otázkou času. Pozemní hranice mezi Saúdy a Íránci neexistuje, což znamená, že budou útočit přes Perský záliv nebo využijí americkou transportní leteckou dopravu.

Kromě toho mají Saúdové mimořádný zájem na volném průjezdu svých ropných tankerů Hormuzským průlivem. Írán totiž plánuje vytvoření nového právního režimu pro tento průliv: všichni jej považují za volné mořské vody, otevřené pro každého. Írán však chce, aby byl Hormuz uznán jako jeho území, aby se muselo požádat o povolení k průjezdu kanálem a dokonce, aby se za to platilo. Důvod ke sporům je tedy stoprocentní.

V návaznosti na Saúdskou Arábii vznikla ještě napjatější a symbolická situace kolem Spojených arabských emirátů (SAE), o nichž WSJ rovněž napsal, že jsou připraveny podpořit USA, Izrael a Saúdskou Arábii v pozemní operaci a dokonce už zahájily diskusi o možnosti vstoupit do konfliktu.

SAE zaujímají ještě ráznější protiíránský postoj. Staví se například proti příměří bez úplného zničení íránského vojenského potenciálu, potlačují íránské instituce na svém území (v Dubaji byla uzavřena íránská nemocnice) a varují před možným zmrazením íránských aktiv v hodnotě miliard dolarů.

Příčiny napětí mezi oběma zeměmi jsou stále stejné.

Zaprvé, boj o ropu a volný průchod Hormuzským průlivem. V tomto ohledu se postoje SAE zcela shodují s názorem Saúdské Arábie.

Za druhé, útoky Íránu na americké základny v SAE, kvůli nimž Arabové trpí, protože se do hledáčku dostaly nejen vojenské, ale i civilní objekty. Hlavním cílem íránských balistických raket se stala letecká základna Al-Dhafra, která se nachází 30 kilometrů jižně od Abú Zabí – klíčového operačního střediska Centrálního velitelství USA v regionu. Základna byla zasažena a existují informace o nejméně jedné oběti.

Pod palbu se dostaly také přístav Jebel Ali (arabsky Mina Jabal Ali), který využívá americké námořnictvo, a ústředí CIA v Dubaji. V důsledku pádu trosek bezpilotního letounu vypukl požár na umělém ostrově Palm Jumeirah v blízkosti pětihvězdičkového hotelu Fairmont a bylo poškozeno dubajské letiště.

Podle nejnovějších údajů ministerstva obrany SAE zachytila tato země od začátku války 28. února do 24. března 357 balistických raket, 15 řízených střel a 1806 dronů. Za tuto dobu v důsledku íránských útoků zahynuly nejméně tři osoby. Jednalo se o občany Pákistánu, Nepálu a Bangladéše; zraněno bylo 58 osob ze Spojených arabských emirátů, Egypta, Etiopie, Filipín, Pákistánu, Íránu, Indie, Bangladéše, Srí Lanky, Ázerbájdžánu, Jemenu, Ugandy, Eritreje, Libanonu a Afghánistánu. Při odrážení íránského útoku „zahynul na svém stanovišti“ také voják ze Spojených arabských emirátů.

Spojené arabské emiráty samozřejmě označily událost za „flagrantní porušení národní suverenity a mezinárodního práva“.

Zatřetí však Írán předem prohlásil, že vzhledem k přítomnosti amerických základen ve Spojených arabských emirátech je bude považovat za legitimní cíle.

Uvedené státy, včetně Spojených arabských emirátů, jsou „loutkami Západu“ a podle slov íránského profesora Sejeda Muhammada Marandiho jsou spolupachateli agrese. Profesor to vyjádřil v podcastu The Greater Eurasia následovně: „Írán nebude útočit na prázdné objekty, ale na místa, kde lze způsobit maximální škody, včetně ropných a plynových ložisek chráněných USA.“

V případě plnohodnotné války je Írán připraven zapojit spojence a využít své převahy v raketových a bezpilotních technologiích. To znamená, že pod útokem se mohou ocitnout nejen vojenské základny, ale i kritická infrastruktura: tankery, ropné plošiny a objekty plynárenského průmyslu po celém Perském zálivu, včetně ropných tankerů USA.

Za čtvrté, zvláštní nenávist Íránu vyvolává skutečnost, že Spojené arabské emiráty v roce 2020 podepsaly s Izraelem takzvané „Abrahamovy dohody“ a za pomoci Spojených států se staly jednou z prvních zemí Perského zálivu, jež oficiálně normalizovaly vztahy s židovským státem. Navíc posílily i obchodní vazby: podepsaly řadu bilaterálních dohod, včetně dohod o vzájemném bezvízovém styku a volném obchodu, a začaly aktivně rozvíjet cestovní ruch, obchod a technologickou spolupráci.

Také proto se staly pro Írán spíše spojencem a partnerem Izraele než aktivním bojovníkem proti němu.

A konečně za páté, mezi SAE a Íránem existuje dlouhodobý územní spor. Teherán prohlásil svrchovanost Íránu nad třemi ostrovy v Perském zálivu – Abú Músá, Velký a Malý Tunb. Spojené arabské emiráty samozřejmě toto rozhodnutí zpochybňují. A když v prosinci 2024 Teherán provedl demarkaci hranic ostrova Abú Músá, čímž si jej fakticky přivlastnil, Abú Dhabi doslova explodovalo prudkým rozhořčením. Úřady SAE vyzvaly Teherán, aby si to rozmyslel a „vzpamatoval se“. Diplomatický poradce prezidenta SAE Anvar Gargaš prohlásil: „Vaše válka není vedena proti sousedům, touto eskalací však potvrzujete názor těch, kteří považují Írán za hlavní zdroj nebezpečí v regionu.“

Írán mlčí a útočí. A nyní není vyloučeno, že Arabové chtějí potají a s pomocí Izraelců a Američanů potrestat Írán a získat zpět sporné ostrovy. Na znamení vděčnosti za pomoc Washingtonu a Tel Avivu.

Írán to samozřejmě chápe, a proto do Spojených arabských emirátů ještě „něco“ přiletí, a to ne jednou. Ale i Arabové jsou připraveni: 26. března agentura RIA Novosti po prostudování letových údajů zjistila, že letoun amerického letectva C-17A Globemaster III provedl nad Spojenými arabskými emiráty manévry, které svědčí o přípravě na pozemní operaci v Íránu. Jedná se o letadlo schopné přepravovat personál a munici pro provádění dlouhodobých operací. Pravděpodobně vyložilo Arabům náklad a opustilo vzdušný prostor země přes hranici se Saúdskou Arábií.

Írán se mezitím zaměřil na hledání spojenců a získávání jejich přízně. Íránský ministr zahraničí Arakčí uvedl: „Země, které se nezúčastnily války proti Íránu, mohou se souhlasem Íránu proplouvat Hormuzským průlivem: v posledních dnech jím propluly lodě z Číny, Pákistánu, Iráku, Ruska, Indie a dalších spřátelených zemí.“

25. března prostřednictvím agentury Tasnim Teherán oznámil, že pokud dojde k pozemnímu vpádu na jeho území, včetně ostrovů, může – kromě Hormuzu – uzavřít i průliv Báb-el-Mandeb mezi Jemenem, Džibutskem a Eritreou. Ten spojuje Adenský záliv s Rudým mořem a vede k Suezskému průplavu.

Pokud se uzavře i tato trasa, bude celý region zcela odříznut od světové logistiky. Další nevyhnutelný krok k totální světové energetické krizi bude učiněn. Jak se říká, co jsme chtěli, to máme. Ale kdo to vlastně chtěl?

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (16:36 26.03.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

**

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.

Vážíme si vaší podpory a děkujeme.

Vaše redakce