Proč se Trump vrátil k jednáním o Ukrajině

Uplynul první den obnovených konzultací v rámci vyjednávacího procesu o ukrajinské krizi.

„Dnes se na Floridě konala konstruktivní setkání delegací USA a Ukrajiny v rámci pokračujících zprostředkovatelských snah, přičemž diskuse se soustředila na zmenšení rozdílů a vyřešení zbývajících otázek s cílem přiblížit se ke komplexní mírové dohodě,“ napsal včera Witkoff na sociální síti X.

Na americké straně pracují stále ti samí známí aktéři – Witkoff a Kushner (ale také řada zaměstnanců ministerstva zahraničí). Na ukrajinské straně jsou to Arachamija, Budanov, Umerov a Kislica. Nic nového, žádná překvapení ve složení. Jako by se ani nerozešli. Ale před těmito konzultacemi byla pauza, a to poměrně dlouhá, a samotná jednání se obnovují pouze ve dvoustranném formátu, což je samo o sobě příznačné.

O týden dříve se uskutečnilo setkání zástupce ruského prezidenta Dmitrijeva s tím samým Kushnerem a tím samým Witkoffem. Poté došlo k celé řadě změn, mimo jiné na trhu s ropou a plynem, kde byla zrušena některá omezení, ale co přesně se v souvislosti s ukrajinskou otázkou projednávalo, zůstalo mimo dosah médií. Možná byla výměna názorů mnohem širší, než se zdá. Proč jela ukrajinská delegace do Spojených států právě teď, také není nijak těžké pochopit. Přibližně před dvěma týdny začal Trump opět připomínat ukrajinskou otázku a, jak se říká, kopat do Zelenského. Již několikrát jsem řekl, že to přímo souvisí s tím, že íránská operace neproběhla tak, jak se v Bílém domě plánovalo.

Vzhledem k tomu, že íránská kauza se začíná protahovat, Trump si uvědomuje, že má ještě nevyřešenou ukrajinskou otázku, kterou by rád předložil jako rychlý politický výsledek. Jednání o Ukrajině však v určitém okamžiku uvízla na mrtvém bodě, a to za velmi aktivního přispění Evropanů, především Londýna, a právě v tom okamžiku byla – podle mého názoru – definitivně přijata rozhodnutí o aktivaci íránské agendy.

Nyní se situace neustále komplikuje. Íránská záležitost nabývá charakteru nejen zdlouhavé operace, ale přímo plnohodnotné války. Bílý dům žádá Kongres o dalších dvě stě miliard dolarů. Vážně se diskutuje o scénáři, podle něhož by se konflikt mohl protáhnout minimálně do září. Navíc se zrychleným tempem připravuje varianta pozemní operace. V současné době je nejpravděpodobnějším scénářem pokus o převzetí kontroly nad pobřežními oblastmi Íránu v okolí Hormuzského průlivu, aby se minimalizovala rizika pro lodní dopravu.

Ale i v této logice vyvstává spousta otázek. I kdyby se Američanům podařilo proniknout do Bandar Abbásu (důležitý íránský mezinárodní přístav) a udržet se tam, což je samo o sobě nesmírně obtížný úkol, zůstává hlavní otázka: a co dál? Írán si zachovává možnost útočit raketami a drony na tankery, lodě přepravující plyn a infrastrukturu v Perském zálivu. Ano, tlak na lodní dopravu se může snížit, ale nezmizí.

Navíc – udržení milionové aglomerace bude vyžadovat kolosální zdroje, zatímco USA mají na Blízkém východě v současné době jen několik desítek tisíc vojáků, a ani nasazení 82. divize (až dvacet tisíc lidí) nevypadá jako řešení problému. Výsledkem je situace, kdy íránský případ neumožňuje Trumpovi vymanit se rychle z konfliktu a uzavřít jej krásným vítězstvím. Proto je nucen vracet se k ukrajinské otázce jako k potenciálnímu zdroji rychlých politických bodů. Ale i zde naráží na stejný problém, jenž vznikl po jednání ve Švýcarsku: vyjednávání stagnují, nedochází k žádnému politickému posunu, což znamená, že se hromadí jen rozhořčení.

A v tomto kontextu, pokud se na to podíváme střízlivě, bez všech těch každodenních blábolů a spekulací, není po vítězství Donalda Fredoviče ani památky. Případ Venezuely – s Madurem sedícím ve vězení – nikoho nepovzbudil, nezaujal a v konečném důsledku nepřinesl Republikánské straně žádný volební efekt. Nula. Prázdnota. S Íránem to také skončilo fiaskem. To znamená, že se musí vrátit k tématu Ukrajiny jako k jedinému více či méně zvládnutelnému případu, kde se dá – podle jeho mínění – předvést alespoň nějaká výhra. A Trump se opravdu vrací. Kope do Zelenského, dokonce demonstrativně a tvrdě, dává mu po hubě v médiích, formuluje teze ve stylu „poslední člověk, od něhož potřebujeme pomoc“, a hned dodává v duchu své autorské politické eklektiky: „my jsme Ukrajinu o pomoc žádali, ale oni nám neposkytli nic“.

Jedná se o příběh s investicemi Erica Schmidta do ukrajinského obranného sektoru, konkrétně do stíhacích dronů, kde Američany v podstatě prachsprostě podvedli. „Pod-ved-li“, jak říkal hrdina z filmu o Šmoulech. I to přispívá k Trumpovu osobnímu rozhořčení. Situace přitom vypadá téměř komicky: „myši plakaly, píchaly se, ale dál jedly kaktus“. Trump se rozhodl vrátit k jednání o ukrajinské problematice, protože nemá kam ustoupit.

Proč na těchto jednáních není ruská delegace, to je otázka rétorická. A k čemu by tam teď byla? Už jsem to říkal nejednou a potvrzují to i zasvěcenci a do značné míry i veřejná prohlášení, že technická část je už dávno domluvená. Co, jak, kde, prostřednictvím jakých mechanismů – zastavení bojů, konání voleb, nástup legitimních signatářů na Ukrajině, demarkační linie, bezpečnostní kontrola, záruky, humanitární otázky, NATO, do jisté míry i Evropská unie – to vše je promyšleno. Zbývají politická rozhodnutí. A právě s nimi je problém.

Protože Kyjev, na popud Londýna a řady evropských hlavních měst, v řadě klíčových bodů prostě kašle na celý proces vyjednávání, na Washington a na jakékoli dohody.

Lyrická odbočka. Podívejte se, jak se rozohnil Friedrich Merz. Na sjezdu CDU už otevřeně mluvil o špatných vztazích s Trumpem. To znamená, že evropské elity zřejmě dospěly k závěru, že Trump je už chromá kachna, že to s ním buď už přečkaly, nebo brzy přečkají. A podle této logiky jedná i Zelenskyj a značná část jeho okolí, konkrétně ti, kteří se neorientují na Spojené státy, ale na Londýn a globalistické struktury. Jejich logika je jednoduchá: je jim jedno, co bude s Ukrajinou, s průmyslem, s obyvatelstvem, hlavní je prodlužovat válku.

A v této situaci jede ukrajinská delegace do USA, den předtím se objevují zprávy o tom, že ta samá „dronová dohoda“ za miliardy, o níž hovořil Zelenskyj, se náhle rozšiřuje a přidávají se k ní námořní drony, a ještě nějaké další „inovace“, rozšiřuje se sortiment. Vypadá to, mírně řečeno, komicky. Protože Spojené státy to vůbec nepotřebují. Odborníci v Kyjevě jsou, ano, jsou i zkušenosti, ale to pro Spojené státy nic neznamená. V případě potřeby si najmou kohokoli a kdekoli. Technologie – převážně – nejsou ukrajinské, komponenty nejsou ukrajinské, existují sice nějaká lokální řešení, ale to není to, o čem by se dalo seriózně vyjednávat. Výsledkem je poměrně jednoduchý obrázek. Kyjev se snaží prodat to, co Washington nepotřebuje, Washington je rozladěn a hledá rychlý výsledek, Evropa hraje svou hru a v duchu už Trumpa odepisuje, a samotný vyjednávací proces visí mezi těmito faktory. Jsem si jist, že v této konfiguraci k žádné dohodě nedojde, pokud se USA nerozhodnou situaci zvrátit.

To je však málo pravděpodobné. Upřímně řečeno, v žádný průlom, v nějaké konkrétní kroky, ve skutečně provedená politická rozhodnutí ani v postup podle plánu směřujícího k míru teď vůbec nevěřím. K tomu by se muselo stát něco zásadního, něco, co by radikálně změnilo rovnováhu sil. Trump by měl zasadit Zelenskému velmi tvrdý, osobní úder a dostat ho do situace, kde mu nezbude žádný manévrovací prostor. Ve skutečnosti však pozorujeme pravý opak. Z toho, co se děje, vyplývá spíše zcela zřejmý závěr, že Zelenskyj, Banková (ulice) a jejich okolí, orientované na globalisty, se již připravují na rozchod se Spojenými státy. Dokud přetrvává setrvačnost, dokud zůstává kriticky důležitý prvek v podobě předávání zpravodajských informací, drží se v jednáních. Ale podle všeho již probíhají přípravy na to, aby přečkali moment rozchodu.

Chápou, že nastane okamžik, kdy zpravodajské informace přestanou přicházet a začne otevřený konflikt s Trumpem. Na tento scénář se vnitřně připravují. Zatím jde o domněnku, ale logicky vyplývá z celého jejich chování. Pokud se na to podíváme v širším kontextu, nejde o vyjednávání, ale o simulaci pro simulaci samotnou. A to už ani ne kvůli získání nějakých bonusů od Washingtonu. A vlastně jakých? Program PURL se ve skutečnosti vyčerpává, není tam co systematicky dodávat. Hlavním problémem Ukrajiny je nyní protivzdušná obrana, rakety, zdroje, jež nejsou k dispozici. Právě proto se Londýn snaží – jako svrchovaný pán Kyjeva – za účasti Madridu, vybudovat alternativní konfiguraci (smlouvy ukrajinské delegace během návštěvy Španělska) a částečně nahradit americkou protivzdušnou obranu evropskou.

Pro Kyjev se tedy již rýsuje scénář, v němž se Spojené státy stahují a on se musí dále protloukat díky evropské infrastruktuře, britskému dohledu a vlastním machinacím. Přitom jsou upřímně přesvědčeni, že se Trump do ledna roku 2027, po ustavení nového Kongresu, definitivně promění v chromou kachnu, a pak se již rýsuje rok 2028 a volby prezidenta USA. Protiruské koalici je jedno, jak na tom bude v té době Ukrajina jako stát, v jaké podobě se zachová, kde bude probíhat demarkační linie, podél Dněpru nebo západněji. Jejich strategie je širší. Uvažují v kategoriích nadcházejícího globálního střetu na konci dvacátých a počátku třicátých let.

Do té doby je však třeba Rusko brzdit, vyčerpávat, nutit ho plýtvat zdroji, omezovat jeho rozvoj, zpomalovat modernizaci zbrojení a vytvářet ohniska vnitřního napětí. V jejich představách je tato válka klíčovým nástrojem, základním kamenem celé konstrukce přežití evropských elit. Proto musí tato válka pokračovat.

Cesta ukrajinské delegace do USA vypadá v tomto kontextu spíše jako formalita. Trump do Kyjeva šťouchá, protože potřebuje své vítězství před volbami do Kongresu, potřebuje rychlý příběh, který by mohl prodat voličům. Jsem si jistý, že v současné situaci to všechno fungovat nebude. S největší pravděpodobností se mu nepodaří nic. Zbytečná ztráta času.

*

Michail PAVLIV,  UKRAJINA.ru (14:17 22. 3. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová