Proč se u nás i po světě rodí málo dětí a co s tím? Porodnost padá jako kámen

Česká společnost po převratu v roce 1989 selhala. O tom není sporu. V moha ohledech. V hájení národních zájmů, odmítnutím se etablovat jako sebevědomá entita v rodině evropských národů, ve vnitřní politice, kdy jsme to po 35 létech dopracovali tak, že dvě nejvyšší ústavní funkce drží lidé, co si více než zadali s bývalým režim – oni dokonce byli součástí tehdejší elity, i když tehdy, díky mládí stihli vystoupat jen několik málo příček po karierním žebříčku, než Listopad ten žebříček poslal na smetiště. Nicméně si zadali i tak velmi. A ministrem kultury se stal pětistovkový donašeč.

Ale protože česká společnost selhala i co do vnitřní morálky, je ochotná si lhát sama sobě, v takovém měřítku, že nic podobného za bolševika neexistovalo, tak jsme si zavedli pro poměřování skutků a morálky dvojí metry. Navíc ještě značně gumové. Jedny pro ty vlastní, druhý pro ty cizí! Výsledkem je, že na Hradě sedí agent Pávek a ve Strakovce agent Bureš. Jenže agentem je jen ten druhý, protože ten první s i to prý odpracoval….. Tudíž na Hradě vlastně nesedí Pávek, nýbrž prezident Odpracovatel.

V tomto výčtu selhání společnosti po převratu bych asi mohl pokračovat hodně dlouho. Ale asi bych vás odradil od dalšího čtení. Takže si dáme už jen selhání jediné! Selhání, které se dotkne naprosté většiny současných obyvatel republiky. Tedy těch, co před sebou mají nějakých nejméně 30 let života. Kterým vystaví tvrdý účet naprosto tragická polistopadová demografie!

V magazínu Echo24.cz k tomu vyšel zásadní článek. Který vám mohu nabídnout. Včetně kouska naprosto výživné diskuse pod ním….

Porodnost padá jako kámen

Lidstvo má nakročeno směrem k vymírání. Podle Populačního fondu OSN zažíváme bezprecedentní globální úpadek v porodnosti: klesající počty narozených najdeme ve většině zemí světa, tempo propadu nabírá na síle a zatím se nezdá, že by kdokoli věděl, jak znepokojivý trend zvrátit. Světová populace bude do budoucna výrazně stárnout a zanedlouho se začne i smršťovat. Dramaticky klesne podíl lidí v produktivním věku, na nichž závisí jak hospodářský chod, tak i obranyschopnost států. Podle politického ekonoma Nicholase Eberstadta vstupujeme do „éry vylidňování“, kde nás čeká úbytek populace, jaký svět nepoznal od časů řádění dýmějového moru ve 14. století.

Pozoruhodná a v dějinách nevídaná je nicméně tentokrát skutečnost, že za to nebude zodpovědná válka, nákaza ani hlad, nýbrž do velké míry dobrovolná volba jednotlivců. Z tohoto důvodu je to také problém obtížně řešitelný – jak ostatně bojovat proti jevu, jehož příčinou jsou individuální rozhodnutí milionů lidí?

Česká republika v tomto ohledu není výjimkou. V roce 2024 se u nás narodilo pouze 84 311 dětí, což bylo nejméně za celou historii od roku 1785, kdy dal císař Josef II. údaje o novorozencích zaznamenávat. A nešlo o ojedinělý výkyv – podle prvotních odhadů za loňský rok to vypadá, že počet narozených dětí byl ještě o sedm tisíc nižší než předloni, pročež neslavný rekord bude zřejmě pokořen znovu. Absolutní čísla jsou zde však poněkud zavádějící, neboť jsou ovlivňována oscilacemi silných a slabých „rodičovských“ ročníků v minulosti a navíc toho příliš neřeknou o udržitelnosti populace v její aktuální podobě. Mnohem víc vypovídající metrikou je zde úhrnná plodnost, což je údaj o průměrném počtu dětí, které se živě narodí každé ženě během reprodukčního věku (15–49 let). Pokud bychom chtěli zachovat stabilní velikost populace, která by ani nerostla, ani by se nezmenšovala, potřebovali bychom se udržet na úrovni cca 2,1 dítěte na ženu (0,1 zde představuje demografickou rezervu, která zohledňuje možnost dětských úmrtí před dosažením dospělosti – v chudších zemích je obvykle rezerva z pochopitelných důvodů mnohem vyšší).

Jsme v háji

Na záchovné hranici jsme byli naposled v roce 1980, od té doby je číslo konzistentně nižší a skutečně dramatický propad zažíváme od covidové pandemie v posledních pěti letech. Zatímco v roce 2021 byla česká úhrnná plodnost 1,83, tak každý následující rok klesla zhruba o deset procent tak, že v roce 2024 se dostala na pouhých 1,37 – a mají-li čerstvé odhady pravdu, tak loni byla ještě mnohem níže: 1,25. Pakliže by se měla na této úrovni udržet, každá generace by spadla přibližně na tři pětiny velikosti té předchozí – sešup by to byl poměrně rychlý a razantní, pokud uvážíme, že každých sto Čechů v současnosti by vyprodukovalo zhruba jen šedesát potomků pro další pokolení a méně než čtyřicet vnoučat pro to následující. Podle předpovědí Českého statistického úřadu to ovšem bude pravděpodobně ještě horší, neboť propad se nemá zastavit na současné míře, ale má pokračovat v sestupné tendenci až do roku 2030, kdy se snad konečně ustálí.

Chtěl-li by někdo i v této vyhlídce spatřovat důvod k optimismu, je nutné dodat, že dosavadní statistické predikce se zatím značně míjely se skutečností a reálná data se nakonec ukázala jako mnohem méně povzbudivá. „To, že nastane v krátké době tak prudký propad, nikdo z nás neočekával,“ konstatoval v půlce ledna Luděk Šídlo , předseda České demografické společnosti. Dobrou zprávou je, že jsme aspoň u úhrnné plodnosti zatím nepřekonali historický rekord – ten stále drží konec devadesátých let, kdy se hodnota dostala až pod 1,2. Příliš útěchy to ovšem nedodá, uvědomíme-li si, že po pádu komunismu jsme sice zažili dramatický pokles porodnosti, ale ten byl následován podobně výrazným nárůstem v dekádě po roce 2000, protože tehdy šlo o poměrně přímočarý případ toho, že ženy odkládaly těhotenství z důvodu epochální změny, tedy znovunabyté svobody a nových možností, aby pak zakládání rodin dohnaly v následující dekádě.

Odklady z devadesátých let se proto jasně projevily také v průměrném věku prvorodiček, ten vzrostl z bezmála 22,5 roku v roce 1990 až na 26 let po přelomu tisíciletí , odkdy se zvyšoval dál. Podobně kyvadlový vývoj porodnosti je však v nynější situaci nepravděpodobný, mimo jiné proto, že není zřejmé, proč by mladí lidé měli děti odkládat jen dočasně – žádná nadějeplná změna se nekoná, žádné nové horizonty se neotvírají. Navíc v současnosti je věk průměrné prvorodičky již okolo třiceti let, další odkládání tak naráží na strop biologických limitů, kdy se šance na úspěšné početí a donošení mnohočetných potomků s každým dalším rokem výrazně krátí.

Že není radno spoléhat na to, že se situace „nějak vyřeší sama“, naznačuje vývoj v jihovýchodní Asii, kde s poklesem porodnosti dlouhodobě bojují a výsledky jsou veskrze tristní. Japonsko se snaží vývoj marně zvrátit přinejmenším posledních třicet let – stát zavedl reformy na podporu rodin, vytváří finanční pobídky za každého potomka navíc, dotuje mateřské školy a snaží se přinutit firmy, aby rodičům umožnily nižší pracovní dobu. Nic z toho příliš nefunguje, děti se nerodí a velikost populace klesá dál. Předloni to bylo dokonce poprvé, kdy se v zemi více než 120milionové narodilo méně než 700 tisíc dětí, což představuje (podobně jako u nás) nejnižší číslo od konce 18. století – hranice byla navíc pokořena o čtrnáct let dříve, než to očekávaly oficiální vládní prognózy. Demografická krize je zde naléhavá, úhrnná plodnost je momentálně 1,15 a Japonsko rapidně stárne.

Nic však nepřekoná situaci v Jižní Koreji, kde se průměrný počet dětí na ženu v posledních letech pohybuje okolo 0,75. To znamená, že každá generace tam bude velikostí třetinová v porovnání s tou předchozí a každých sto Jihokorejců za sebou v průměru zanechá pouhých dvanáct vnoučat – tedy tolik, kolik by v minulosti běžně zvládl jediný pár prarodičů. Vláda v posledních dvou dekádách investovala přes 200 miliard dolarů na podporu programů s cílem znovu rozrodit své občany, avšak výsledky se nedostavují. Na školách se přestávají provozovat kolektivní sporty, protože není dostatek hráčů do počtu, a vymýšlejí se nové alternativy pro jednotlivce a malé skupiny – například modifikovaný stůl na ping-pong, kde může dítě hrát samo proti sobě. Stovky mateřských škol se uzavírají a předělávají na domovy důchodců; loni se v zemi prodalo více vozítek pro psy než kočárků pro děti. „Pokud pominu případy masivní pandemie nebo válčení, tak jsem nikde zatím neviděla takhle nízkou míru plodnosti. Ty statistiky volají po vyhlášení nouzového stavu,“ prohlásila Joan Williamsová, profesorka z Kalifornské univerzity v San Francisku, s tím, že vyhlídky jsou velice pochmurné a stav je zřejmě nevratný: „Jižní Korea je v háji,“ shrnula stav lakonicky.

Když chybí touha

Problém klesající porodnosti se obecně rámuje jako důsledek nedostatečných podmínek pro mladé rodiny – nedostupné bydlení, vysoké životní náklady a nízké platy, chybějící podpora při mateřství. Intervence zaměřené na tyto oblasti ovšem často přinášejí velice limitované výsledky, ať už pohlédneme na Maďarsko se štědrými finančními pobídkami pro zakládání rodin, anebo na Švédsko s důrazem na rovnostářství, podporu matek při zaměstnání a bohatý sociální stát. Tyto programy vedou obvykle k přechodnému, krátkodobému nárůstu porodnosti, po němž následuje opětovný pokles – což se vysvětluje tím, že výhod využijí hlavně ty páry, které se na dítě již stejně chystaly, a příspěvky tudíž jen urychlily jejich rozhodnutí. Jak ovšem poznamenává Nicholas Eberstadt, hlavní příčina propadu porodnosti nespočívá v tom, že by si rodiny nemohly kýžené děti dovolit, nýbrž v mnohem ošemetnější skutečnosti, kterou je nebývalý úbytek touhy děti vůbec mít. To také vedlo k výrazné změně v sociálních normách ohledně rodičovství, jakož i v tom, jak je vnímáno – za posledních dvacet let výrazně poklesl podíl těch, kdo vidí v dětech nezbytnou podmínku pro naplněný život. „Lidé si stále více cení vlastní autonomie, seberealizace a pohodlí. A děti, navzdory všem radostem, které přinášejí, jsou v jádru věci poněkud nepohodlné,“ napsal ve své analýze pro časopis Foreign Affairs.

Úskalí je ovšem i ve fázích, které dětem zpravidla předcházejí, tedy v navazování a udržování dlouhodobých romantických vztahů. Ostatně to samo se dá považovat za zdroj jistého nepohodlí a překážku pro autonomii jednotlivce – a i zde najdeme varovné změny. Neschopnost najít vhodného partnera se ve výzkumných šetřeních pravidelně objevuje jako jeden z hlavních důvodů bezdětnosti žen. Stoupá také podíl jednočlenných domácností – lidé žijí sami, bez partnera a bez potomků. A podle předloňského průzkumu CzechSex klesá mezi mladými lidmi ve věku 18–25 let u nás nejen míra dlouhodobých vztahů, ale i sexuálních zkušeností vůbec. Očekávat samovolné zlepšení v oblasti porodnosti je tedy v blízké budoucnosti poněkud naivní. Pravděpodobnější je, že se problém jen prohloubí, až tato generace dospěje do věku, kdy by se od ní tradičně očekávalo zakládání rodin a pořizování potomků.

Pud k rozmnožování zřejmě není v naší genetické výbavě zakódován tak tvrdě, abychom ho nedokázali obejít – člověk je ostatně tvor vynalézavý, přizpůsobivý a dokáže se zabavit i jinak než prokreací (odborný výraz pro rozmnožování, plození či reprodukci, tedy biologický proces vzniku nového života). Mnohem důležitější roli než vrozený instinkt podle Eberstadta hraje dynamika vrstevnického napodobování, která může trend jak prohlubovat, tak potenciálně i zvrátit. Na jedné straně zde máme past začarovaného kruhu, kde se bude samovolně posilovat rostoucí kultura bezdětnosti, v níž rodičovství přestává být pravidlem, ale stává se pouze jedním z mnoha projevů životního stylu. Na straně druhé lze lidské tíhnutí k imitaci využít jako nástroj k podpoře většího plození – již dnes existují apely na bohaté a úspěšné jedince, aby zakládali rodiny a z četných potomků vytvořili statusový symbol, který budou ostatní chtít napodobovat.

Zatím se ovšem nezdá, že by to mělo valný účinek, a řešení zůstává v nedohlednu. Krize porodnosti je totiž natolik obtížný problém mimo jiné proto, že v sobě ukrývá fundamentální otázky o tom, jaký má život člověka vůbec smysl, jaký je jeho vztah k rodině a širšímu společenství a zda je vůbec správné děti na svět přivádět – otázky, na něž jsme si možná již odvykli odpovídat. „Člověk, který to vysvětlí, si zaslouží Nobelovu cenu ne za ekonomii, ale za literaturu,“ dodává Eberstadt.

autor Adam Růžička, Kosa Zostra

**

Diskuze

Petr Vlk (Kosa Zostra) pod článkem otevřel i diskuzi, která je plná zajímavých postřehů:

CH:

Pěkná diskuse k smutnému článku. Přidám i svůj pohled na věc. V diskusi zaznělo: „vzdělávání bylo jiné (pozitivní pohled na rodinu)“ – řekl bych, že je to poměrně podstatný faktor. Progresivismem načichlé české školství, kde i pěkná báseň pana Žáčka o maminkách byla zamítnuta, svědčí o tom, že nechuť rodit děti je v podstatě dětem vštěpována. Přispívají k tomu nesmyslné plky o tom, že mít dětí, značí zvětšovat uhlíkovou stopu apod. Rovněž vštěpovaný extrémně pojatý individualismus, že mohu si navléci na sebe jakoukoliv osobnost či pohlaví, které mně napadne. Dále svůj díl mají na tom dnešní často rozbité rodiny, kde děti neví, čí vlastně jsou a tak mnoho mladých lidiček se zařekne, že takhle už nikdy. Předně mají strach navázat trvalejší vztah, jednak z obav ze zklamání a taky kvůli tomu, aby jej potencionální parter posléze nevydíral a nezradil, což se ve světě vypjatého individualismu často i děje.

Další věcí je polistopadový levicový systém: Zatímco za Husáka systém byl pravicově opřen především o úlevy na daních, pak zde zmíněné pořadníky na byty apod., v devadesátkách takřka se vše překlopilo do dávek, které byly a jsou těžce vázany na příjmy žadatelů a byly nastaveny poměrně nešťastně. A byty se přestaly v podstatě stavět. A tak mít dětí bylo do jisté míry stigmatizující, máš děti, tak chodíš na „socku“.

Takže místo posílení role pracujícího rodiče – méně daní, více peněz, byl zvolen přesně opačný postup, který je úpřimně řečeno, nedůstojný. Nenáviděl jsem to, když jsem byl přinucen chodit na sociálku, kvůli svým třem dětem, přičemž jsem měl nadprůměrný plat, který i tak byl na hraně aspoň trochu snesitelného přežití. Byl jsem mnohokrát svědkem … „Vy máte AŽ tři děti?“ (… a tak se nedivte) přičemž tazatelé měli často jedináčka nebo si pořídili psa. V tom bylo rovněž podprahové sdělení, že jste něco jako nejmenovaná menšina, kteří si s plození děti v podstatě udělala živnost.

Když jsem změnil práci, docházky na sociálku skončily, ale zůstala řevnivost, že platím horentní daně a přispívám i bezdětným na důchod, zatímco vychovávám generaci daňových poplatníků. Takže – musí dojít ke změně klimatu v zemi – že děti jsou vítány a jsou darem za druhé, musí se změni zásadním způsobem daňová soustava v prospěch rodin s dětmi.

Za třetí, vůbec by nemuselo vadit i něco, jako vojenská služba s digitálním detoxem a fyzickou námahou, třeba jen na půlrok. Proč? Podpoří ty správné maskulinní instikty

Za čtvrté je nutné změnit pohled na otce, na chlapy, ne na jako potenciální násilníky (nedávná bubnovačka ve školách), ale jako ty, kteří jsou schopni a ochotni se starat. A tyto patřičně daňově odměnit.

Za páté – totéž musí proběhnout i u žen/dívek i ve vztahu k mužům. Zřejmě jsem naivní a ani nečekám, že můj pohled něco změní. Jsem vděčný, že mám již 4 vnoučata, kde pravděpodobně ještě nějaká přibudou, takže aspoň v mé rodině je svět ještě v pořádku.

Ps. Korelace s očkováním mně taky napadla, protože celosvětový sešup je příliš rychlý. Moje teorie je, že očkováním se posílily demografické trendy, takže to vpadlo v podstatě do rozjetého rychlíku.

**

Ivan Martinko

S tím se dá souhlasit…

V tomto tématu vynechat podivnou korelaci mezi začátkem očkování a poklesem porodnosti… nepůsobí zrovna důvěryhodně.

Každopádně i tak díky za jinak skvělý článek!

H:

Pouze opakujete mantru pana demografa, kterou uváděl před nedávnem v článcích Českého rozhlasu. Ani on a ani Vy nezmiňujete, že brutální propad nastal 9 měsíců po zavedení očkování proti COVID19. Situaci České republiky věrně ukazuje vědecká studie https://www.preprints.org/manuscript/202504.2487 , která pracovala s oficiálními daty českého UZIS a výsledek je jasný: očkované maminky mají cca o 30% méně dětí než neočkované. Kdyby se očkovaným rodilo stejně jako neočkovaným, tak by k žádnému volnému pádu nedošlo. To je velmi silná asociace, že s očkováním proti C19 žen ve fertilním věku není něco v pořádku. Ale „odborníci“ vidím problém jinde. Nevím jestli vědomě nebo nevědomě, pane redaktore, ale jste součástí demage control. Zatím velmi úspěšné.

G:
To Martinko: pokud začnu děti posuzovat pouze ekonomicky a z pohledu pětadvacátníka, tak pochopitelně zjistím, že děti jsou přítěž. Stojí peníze, blokují kariéru, nedovolí mi jet každý rok na zahraniční dovolenou a musím nějak řešit výchovu, výživu, vzdělání, materiální zajištění…..to vše nemusím, pokud děti mít nebudu. A ano, vychovat z toho řvoucího drobečka vzdělaného ekonomicky samostatného člověka je práce a komu by se do práce chtělo, že….. takže dítě ne, když už, tak raději pes. Je věrný až za hrob a má tu výhodu, že doma vydrží sám, po dobu dovolené ho lze umístit do psího hotelu a když opravdu omrzí, lze se kdykoliv zbavit. Jenže ve třicetpěti či čtyřiceti to dítě začne trochu chybět……v době, kdy nejplodnější léta máte za sebou. Někdy se ještě podaří za asistence lékařů, často se už nepodaří. A pak je vám šedesát a víc, na školních srazech ostatní ukazují fotky svých dětí, chlubí se jejich kariérou a společenským postavením a vám to začne být trochu líto. Že po vás vlastně nic nezbude……a že sklonek života prožijete úplně sám…… Kdysi byly děti nutnou podmínkou přežití ve stáří, protože finacovaly konec života svých rodičů. Syn převzal živnost nebo statek a rodiče se uchýlili na vejminek, kde dožili. Dnes pro tento účel děti neslouží – i když je nemáme, stát nám živobytí zajistí. Když nestačí penze, dostaneme dávky na bydlení, na péči, na stravu, na invalitidu…a koho napadne (a zajímá), že to je hrazeno z daní dětí jiných a že když takové děti nebudou, nebudou ani ty penze, natož dávky. Budeme sami a chudí. Naše volba.

F:
Se vším, co píšete souhlasím. Jenže to všechno porodnosti (a hlavně plodnosti) podle mě vůbec nepomáhá.

Musíme si přiznat, že čekat až do čtyřiceti, kdy dítě začne chybět, je pozdě. Takový pár má málokdy druhé nebo dokonce třetí dítě.

Velice trefně píšete o nutnosti dětí v minulosti, ale argument s důchodem je bohužel dnes nerelevantní. Bezdětní Vám řeknou, že si dokáží bez dětí našetřit tolik, že je nějaký důchod vůbec nezajímá.

Kdybychom to vzali zcela pragmaticky, tak sice bezdětní mají na staří našetřeno, ale “někdo” jim bude muset vozit jídlo, píchat injekce a pomáhat s hygienou. A ten “někdo” stojí tři miliony plus mzdu. Ty tři miliony neplatil stát, ale rodič, který ze své investice mnoho nemá.

Zavírat před tím oči nepomáhá. Obecně to je takové to naše staromilské vzdychaní: “mějte přece děti, vždyť to je štěstí…” Jenže tím tu volbu mladých v reálném světě nijak neulehčujeme.

Abychom zvýšili plodnost, musíme skutečně změnit pohled na věc.

1) Dítě je prostě věcí volby. A při zamítnutí není nutné podstupovat celibát.

2) Většina lidí dnes zamítá volbu třetího dítěte.

3) Mnoho lidí volí první dítě až v těch 35-40, a pak logicky zamítá volbu druhého dítěte.

4) Ekonomicky děti již nedávají vůbec žádný smysl. Dokonce znamenají v mnoha ohledech významné zhoršení životního standardu.

4a) Možná by bylo zajímavé vztáhnout plodnost k urbanizaci.

Výsledkem těchto bodů je, že mladí jsou společností víceméně hnáni do té možnosti jednoho dítěte po pětatřiceti.

E:
Dítě je už věcí volby dávno, bylo i za komunistů. Je ale pravda, že ti to řešili materiálně: novomanželskými půjčkami, které byly částečně odepisovány KDYZ byly děti, byty na pořadník, do kterých vás zapsali jen KDYŽ byly děti, rekreacemi ROH či vánočními kolekcemi dotovanými z FKSP JEN rodinám s dětmi atd. A ono také nebylo nic co jiného dělat, než mít rodinu a děti – kariéru? zahraniční dovolenou? Kdepak, maximálně svépomocí stavět byt//domek a šetřit na škodovku. Takže děti se rodily už na konci studia, i my jsme ve třídě měli maturantky s větším břichem, kdo neměl dítě do 25, byl „nějakej divnej“. A ty děti se rodily i do bytu 2+1 sdíleného s tchyní a tchánem……. Jenže pokud studuji první VŠ, pak druhou VŠ, pak buduji kariéru a pak si vzpomenu na dítě, tak se opravdu dostávám do třicátých let věku a nemusím mít šanci. Představa, že když stát dá lidem 2 či 3 miliony a přidělí jim zdarma byt s regulovaným nájemným, že se vrhnou na plození dětí, je ovšem mylná, nevrhnou. Prostě mít děti není v rozvinutém světě in. Oni to ale za nás u nás doženou příchozí z nerozvinutého světa……..

D:
Já myslím, že si úplně neodporujeme. Stejně tak ale spolu asi nebudeme úplně souhlasit.

Souhlasím, že „mít děti není v rozvinutém světě in“.

Říkám ale také, že to nikdy nebylo úplně „in“.

Já jsem generace Husákových dětí a teda když si to přiznáme otevřeně, tak minimálně třetina mých známých byla jaksi počata před svatbou a to většinou neplánovaně.

Úroveň techniky (antikoncepce) byla jiná. Vzdělávání bylo jiné (pozitivní pohled na rodinu). Společnost fungovala jinak…

Prostě situaci tehdy a dnes nemůžeme úplně srovnávat.

Dle ourworldindata.org  uživalo v roce 1970 20% českých žen antikoncepci, v roce 1993 už 44,9%, roku 2008 to bylo 77,6%.

Vůbec tu nechci hodnotit antikoncepci jako takovou, prostě říkám, že dnešní situaci nemůžeme vysvětlit včerejšími slovy.

„Představa, že když stát dá lidem 2 či 3 miliony a přidělí jim zdarma byt s regulovaným nájemným, že se vrhnou na plození dětí, je ovšem mylná, nevrhnou.“ – to je jen taková rétorická figura. Nemyslel jste to vážně.

Ve skutečnosti to totiž není pravda, kdybychom dali mladému páru 3 miliony a zdarma byt s podmínkou, že si udělají do roka dítě, tak se na plození dětí vrhnou okamžitě – tomu věřte.

Ale nic takového nikdo dělat nechce. Nebylo by to ani finančně únosné, ani společensky spravedlivé.

Jsou jiné možnosti. Co třeba odlehčit rodičům pomocí daňových úlev? Ale jiné zdanění bezdětných a těch s dětmi je politicky zcela neprůchodné. Co třeba skutečně nižší úroky u hypoték?

Nejdřív je ale nutné si přiznat, že doba se změnila, a že s pouhým apelem na etiku a rodinné štěstí si nevystačíme.

Plodnost je problém už i v muslimských zemích a v Africe. Podle mě za deset let státy skutečně začnou za rodičovství platit…

C:
A přitom je to tak prosté… Oddělili jsme pohlavní pud od plození. Dnes můžete mít pohlavní styk několikrát denně a přesto máte takřka jistotu, že nezplodíte potomka (pokud nechcete).

Přiznejme si, že taková polovina dnešních boomerů byla “neplánovaná” (neříkám nechtěná, ale neplánovaná).

A přiznejme si také, že kdybychom dnešním lidem, kteří ze své vůle odmítají mít děti, sebrali antikoncepci, tak radši než celibát zvolí to potomstvo.

Důležitou otázkou je, čeho chceme dosáhnout – 2,1 dítěte na ženu? Nebo 1,5? Velkým skokem v plodnosti byla legalizace potratů. Přesně v tom roce (1957) klesla plodnost pod 3,0 a už se nikdy nevrátila.

Potraty byly rozhodující pro hodnotu 3,0… možná, že dostupná antikoncepce je rozhodující pro hodnotu 2,0.

Dokonalé oddělení plození a sexu vede k obracení perspektivy: dříve jsem musel aktivně dělat něco pro to, abych neměl děti, dnes musím aktivně udělat něco pro to, abych je měl. A to i v dlouhodobém vztahu. Musím mít vůli k plození. Musíme mít v páru oba (!) vůli k plození. To bylo před padesáti lety nemyslitelné.

Mateřské a otcovské pudy si vrchovatě vyplníme už jedním potomkem. Někdo i pejskem. Tak k čemu další dítě? Zní to cynicky, ale ta volba reálně probíhá.

Tedy shrnuto: Dítě se poprvé v dějinách stalo věci volby… žádný div, že v této volbě selháváme. Ale tak to prostě je, není třeba se pohoršovat.

Vymřeme, vezměme to jako fakt.

PS: Pochopitelně kdyby si státy přiznaly novou skutečnost, mohly by činit zajímavá rozhodnutí, která by i zasahovala na správném místě.

Argument, že “o penězích to není, protože děti měli vždycky ti chudší”, patří do staré doby. Do doby před volbou. Pokud je dítě věci volby, musíme zjistit, co stojí na straně souhlasu. Co u prvního dítěte, co u druhého? Co stojí na straně odmítnutí?

Dle různých analýz stojí výchova dítěte do 18 let věku 3 miliony korun. To jsou přímé a nepřímé náklady (oblečení, strava, kroužky, školy, větší byt atd). Jsou tu ale i ztracené příležitosti, které se těžko dají vyčíslit. Bezdětný člověk muže přijmout kariérní nabídky, které rodič nutně odmítá (vedení pulrocniho zvláštního projektu v Číně, stáž v New Yorku, osobní asistent manažera létajícího po celém světě…).

To vše je váženo v naši volbě.

Porovnáme-li dva páry, jeden volící bezdětnost, druhý volící dvě děti, pak ten druhy je o šest milionu chudší (těch šest milionu musí skutečně vydělat a utratit za dite). Navíc možná využil mnohem méně kariernich příležitostí. Navíc na tom bude asi i hůř zdravotně, protože se místo sportu věnoval dětem.

Ti bezdětní si nakonec za ten svůj úžasně produktivní a skvěle prožitý život našetřili tolik (třeba i šest milionů), že ani nepotřebují státní důchod.

Co muže stát udělat pro to, aby si v přímém porovnání ti rodiče z druhého páru nepřipadali jako úplní pitomci?

Možnosti tu jsou…

PPS: V Německu někdy v roce 2012-2013 udělali velkou sociologickou studii ohledně rodičovství a šokujícím zjištěním bylo, že valná většina rodičů připustila, že “bez dětí, by se jim žilo líp”.

B:

Současný stát rodičům nepomáhá ale naopak účinně jim hází klacky pod nohy. Pořízením dítěte vznikne rodiči hromada povinností, děti mají jen „práva“, o kterých je poučí hodná paní učitelka. Tři děti se vám taky nevejdou do běžného auta, že. Před padesáti lety přišlo dítě ze školy, hodilo tašku do kouta a šlo si hrát s kamarády. Na ulici. To už dnes nefunguje. Taky nebyl problém odvézt z chaty kamarádovy děti. To už dnes, kvůli předpisům, taky není možné. Bohatá společnost to přehání s bezpečností a ochranou, chrání tam kde je to zbytečné a kde by chránit měla / sociální sítě / tam nedělá nic.

A:
Uvádíte tam nepřesný údaj, propad porodnosti nezačal od covidové pandemie, ale devět měsíců po zahájení očkovací kampaně proti covidu.

Vlkův dovětek:

To, že autor píše o zoufalé demografii napříč planetou mne neodradí od názoru, že jsme jako národ v tomto směru selhali. Že jinde ji mají ještě horší je jejich problém, nikoli náš. To jednak a pak – nemusíme přece všechno, zejména to špatné kopírovat.

A dokonce s gustem. Nedávno Kosa přinesla článek

Pojďme chránit rodinu!

O činnosti Nadace pro rodinu a o šikaně jíž byla/je vystavena, když se za tu rodinu pokusila veřejně na ohlášené demonstraci ozvat.

Těmi samými, co nyní dvakrát zaplnili Staromák a demonstrovali za prezidenta Odpracovatele a naposled za Ukrajinu…. A Odpracovatel doposud, za skoro tři roky v ouřadě ohledně rodiny ani necekl. Jednak ví, že to není in, a pak – jeho guru mu to dosud nepošeptal. Ani ve smyslu – hele jenerále, když klesá porodnost, tak nebudou vojclové? A komu pak já jako lobysta zbrojařů bude prodávat flintičky, tančíky, granátky, raketky? Protože zatím kupce snadno nalezne…

Ne rodina a děti nejsou ani trochu cool! To takový elektromobi nebo emisní povolenka, či focení se na Ukrajině, to je ten správnej vodvaz! Vodvaž se, nevaž se, přece! Nebo se aspoň nech potetovat, ale děti??? Tak s těmi ať si dělají starost sousedi! Jenže ono to nakonec dožene úplně všechny. Ale především ty, co náhle zjistí, že jsou na všechno úplně sami, opuštění a svému okolí úplně ukradení. Tak jako jim teď ty děti. Totéž se týká těch, co sice nějakého potomka mají, ale špatně vychovaného – především sobce.