Sudetoněmecký problém

Sdružení, které zastupuje zájmy Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa a jejich potomků, oznámilo plán uspořádat sjezd v Brně tento týden. Do Brna sudetské Němce v červnu na sjezdu v Řezně pozvala iniciativa Meeting Brno. Ta na jižní Moravě organizuje několik let takzvaný Pochod smíření, který připomíná odsun německých obyvatel Brna po válce.

Bernd Posselt se v minulosti opakovaně omluvil za podíl sudetských Němců na nacismu a dlouhodobě označuje sudetské Němce za most mezi Čechy a Němci.: „Rád bych, aby Česká republika vyslala jasný signál a nevyhýbala se citlivým tématům, sudetští Němci se vzdali jakékoliv pomsty a odplaty. Nevzdali se však svého práva – práva na vlast“, opakuje dlouhodobý požadavek sudetských Němců: totiž jasné prohlášení, že „odsun sudetských Němců byl nespravedlivý“. O jaké pomstě a odplatě je řeč? Jestliže se opakovaně zvolený předák Sudetoněmeckého landsmannchaftu Bernd Posselt opakovaně omluvil za podíl sudetských Němců na nacismu, tak jakou pomstu a odplatu má na mysli? Nebo byla jeho omluva jenom vyprázdněnou frází?

Někdejší ministr kultury Daniel Herman byl vůbec první člen české vlády, který vystoupil na sudetoněmeckém sjezdu. Na výročním setkání v Norimberku oslovil sudetské Němce „milí krajané,“ za což ho několik tisíc shromážděných odměnilo hlasitým potleskem. Na úvod projevu předneseného v němčině ministr připomněl nacistické zločiny i násilnosti Čechů při poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Sedmdesát let od vysídlení sudetských Němců z Československa už bylo na čase, aby na sudetoněmecký sjezd přijel český ministr, řekl také v Norimberku Herman. Proces smíření mezi Čechy a sudetskými Němci podle něj brzdili komunisté. To je starý problém, Dnes za všechny problémy může Putin, v šedesátých letech mi psal můj vlastní strýc:

„Es kommt der Tag, an dem wir die Roten ausrotten werden.“ (Přijde den, kdy vymýtíme rudé.) Antikomunismus a revanš měli vždycky k sobě blízko.

V Praze a v Brně protestovalo koncem října proti možnému sjezdu sudetských Němců dohromady asi 150 lidí. Varovali před pokusy o revizi dějin. Brněnský magistrát také obdržel „Deklaraci proti sjezdu Sudetoněmců v Brně“. „Žádáme Magistrát města Brna, aby zastavil veškeré kroky k uspořádání sjezdu tzv. Sudetoněmců, nazývaných též landsmany a některými politiky nepravdivě ‚našimi krajany‘,“ stojí v deklaraci, která je dostupná na webu Klubu českého pohraničí.

V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o odsunu Němců z východní a východostřední Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení:

Odsun německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden.

Čeští Němci, podle jejich dikce – sudetští Němci, byli a jsou, na území zděděným od českých králů imigranty a kolonisty. Češi (společně se Slováky) svůj stát přes rozličné peripetie vybojovali a proto i Němci převážně osídlené části území jsou a zůstanou naše. Neustálý zájem o naší zemi, který projevuje sudetský landsmannschaft jsou jenom slova Reinharda Heydricha zabalené do přijatelného hávu

…musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, „citadelou Evropy…“

Osudovou chybou sudetských Němců je, že neuměli být občany.

Neuměli být občany Rakouska-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů a následně tvrdili, že první světová válka zaplnila střední Evropu umělými životaneschopnými státy, jako bylo Československo (Missbildung – „patvar“), skrze něž prosazovali Francouzi a Britové své velmocenské zájmy.

Neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči „rasovým soudruhům,“ soukmenovcům.

Docela často se falešně srovnává pozice sudetských Němců s aktuálními separatisty ve Východní Ukrajině. Je to nejen mylné, ale také drzá lež. Německá řeč měla v prvorepublikovém Československu stejné postavení jako čeština. Jako příklad vkládám (z domácího archivu) foto vyúčtování nákupu nábytku při přeložení mého otce z Karlových Var do Chebu v roce 1930, které bylo z části hrazené finančním ředitelstvím. Češtinu tam najdete jenom v označení měny.

Na Ukrajině 21. století nemožné.

V míře, v níž hlásají, že „právo na vlast“ v jejich pojetí má být „základním kamenem Evropy“ (Příkladem je „Den vlasti“ ústřední každoroční vzpomínkovou akcí Federace vyhnanců, která připomíná osudy německých vyhnanců po druhé světové válce a zaměřuje se na „Chartu německých vyhnanců“), nemají smysl ani pro občanské založení současné Evropské unie, která je vystavěna ze zcela jiných základních principů.

Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip. Tady cituji Václava Bělohradského

Československo bylo školou západního pojetí státu. Učitelé, pravda, nebyli příliš dobří a většina žáků chodila za školu, ale „škola zůstává školou, i když do ní nikdo nechodí“, jak říkal hrabě Leinsdorf v Musilově románu Muž bez vlastností o rozpadajícím se Rakousku.
Občanská loajálnost jako hodnota nekonečně vyšší než pokrevní soukmenecttví je univerzálním poselstvím Masarykova legračního státu.

Jsem hrdý na to, že jeho loajálním občanem byl i Thomas Mann, když mu domovské právo dala ves Proseč, poté, co radní města Liberec (tehdy Reichenberg) mu je jako špatnému Němci dát odmítli.

Československo byl stát ztělesňující vliv Francie, Anglie a USA ve střední Evropě, který tu měl omezit německý vliv, a to znamená vliv kmenového a pokrevního pojetí státu a evropského pořádku vůbec:

„Soukmenovci, .. v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“ řekl Henlein 15. září 1938.

Ale tito Němci byli už po celá staletí součástí českého státu, království, jehož hranice a instituce existovaly více než tisíc let!

„… hranice, které stanovila Mnichovská dohoda, byly z národnostního hlediska spravedlivější,“ napsal jeden z těch, co otevírají Berndu Posseltovi dveře, ať to byl Bohumil Doležal 13. 2. v MF Dnes, nebo Petr Pithart (Češi v dějinách nové doby ), či hrdý nositel Karlovy ceny, nebožtík Petr Uhl. A co je jich v Brně, kde připravují Meeting 2026!

Jak je svět plný paradoxů, když německé krve plná česká šlechta, hájila územní celistvost státu – zemí české koruny. Viz Deklarace zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa, která zahrnují tři důležitá vystoupení zástupců české šlechty v letech 1938 a 1939, která směřovala k prezidentům Edvardu Benešovi a Emilu Háchovi.

Sudetští Němci interpretují odsun následovně:

Vyhnání V únoru 1945 bylo v Jaltě rozhodnuto Rooseveltem, Churchilem a Stalinem o vyhnání Němců z východní a východostřední Evropy. Postupimská konference vydala toto usnesení: “Transfer německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku do Německa musí být proveden. Shodují se rovněž v tom, že každý takový transfer musí být uskutečněn řádným a humánním způsobem… “

Ještě dříve, než vítězné mocnosti na Postupimské konferenci 2. 8. 1945 pod tlakem české strany odsouhlasily organizovaný odsun německého obyvatelstva nebo jeho části do Německa, byl již z ČSR vyhnán téměř jeden milion lidí. Přesně podle Benešova citátu, že Němcům nesmí zůstat nic než kapesník pro pláč, hned nato následoval bezpříkladný akt zvůle, při němž 3,5 mil. lidí bylo vyhnáno bez ohledu na původ a politické zaměření ze svých staletých domovů. Jejich soukromý a veřejný majetek v celkové hodnotě 265 miliard DM (podle cenového stavu z r. 1981) byl bez náhrady vyvlastněn.

Jak jsem popsal výše, sudetští Němci byli v naší zemi imigranty a kolonisty. Když se pozastavíme nad tím, zda to bylo spravedlivé, musíme přiznat Konrádu Henleinovi, že moc nepřeháněl, když tvrdil, že

…Během několika let se sudetským Němcům podařilo natolik ohrozit vnitřní stabilitu Československa a natolik zmást jeho vnitřní poměry, že bylo zralé na likvidaci. To vše bylo možné pouze proto, že se všichni Sudetští Němci stali národními socialisty…

Přesná čísla máme naposled z parlamentních voleb v květnu 1935. V Českých zemích (Čech a Morava) , získala Sudeten Deutsche Partei (SdP) 1 249 534 hlasů z asi 2 000 000 oprávněných voličů. A to bylo v necelé polovině roku 1935. Jak se to vyvíjelo v prostředí ostré nacistické propagandy do září 1938?. Když potom došlo k obsazení „sudetských“ oblastí Wehrmachtem, SdP odhodilo masku a změnilo se v NSDAP. Dovedete si představit hledání viníků mezi miliony? To by byly hekatomby a blížilo by se to genocidě.

Vyhoštění, odsun (i se vším zlem) byl z tohoto pohledu humánním počinem. A velmi podobné je to i s kritizovanou Benešovou amnestií zločinů spojených s odsunem.

Specialitou Posseltova Landsmannschaftu je vracet se k těmto časem odvátých činů a zdůrazňovat, že žijící členové a jejich potomci se zřekli v „právních“ nároků a chtějí tvořit most mezi Němci a Čechy. Za sebe mohu říci, že při jednání s „Říšskými“ Němci necítím žádné apriory nepřátelství, což o sudetských Němcích v Bavorsku nebo Rakousku říci nemohu.

Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je „národnost,“ soukmenectví, a ne „politický národ,“ tedy občané, kteří se stávají národem ne na základě kmenovém nebo pokrevním, ale aktivní loajálností k institucím svého historického státu.

„Právo na vlast“ musí v atlantické Evropě znamenat jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel získat snadno občanství státu, v němž žijí a pracují. Nikdy nic více.

*

napsal Leo K., Kosa Zostra

Na snímku příslušníci teroristické sudeťácké struktury Freikorps, kteří vraždili české úřadníky a týrali a vyháněli české rodiny v našem pohraničí. Velmi humáním trestem za vlastizradu a další zločiny byl odsun do Německa, kam od začátku chtěli. Potrestáni byli splněním svého přání…