Zatopení tuzemských uhelných dolů? Sabotáž našeho nerostného bohatství!

Zatopit doly v zemi, která má pod sebou miliardy tun uhlí, je rozhodnutí srovnatelné s německým „vypínáním“ jaderných elektráren. Ideologické gesto s dlouhodobými důsledky pro bezpečnost a ceny energie.

Když horníci na konci ledna vyvezli z hloubky 1 300 metrů poslední vozík uhlí z OKD, nebyla to jen symbolická tečka za provozem jednoho podniku. Byl to symbolický konec téměř 250 let trvající éry, která formovala průmyslový charakter této země. Dnes jsme svědky nejen ukončení těžby, ale i plánů na zasypání jam a zatopení celého revíru. Tento krok je veřejnosti předkládán jako ekologická nutnost, jako logické vyústění „modernizace“ energetiky.

Ve skutečnosti však znamená něco zcela jiného. Zatopení dolů není ekologický akt. Je to strategická chyba, ztráta surovinové, energetické a průmyslové suverenity. Protože nejde jen o to, že se dnes uhlí netěží. Pokud však šachty zasypeme a necháme zaplavit, definitivně se vzdáme možnosti jej těžit kdykoliv v budoucnu. A to už není běžné ekonomické rozhodnutí. To je nevratný zásah do základních zdrojů státu. Otázka proto zní: Opravdu si může průmyslová země dovolit definitivně odepsat miliardy tun vlastního nerostného bohatství?

Mýtus „vyčerpaného uhlí“, zásoby tu stále jsou

Odpůrci uhelné energetiky často vytváří dojem, že těžba končí proto, že uhlí už prostě došlo. Tento obraz je však zavádějící. V ostravsko-karvinské části hornoslezské pánve se nachází přibližně 10 miliard tun geologických zásob černého uhlí. Z toho zhruba dvě miliardy tun jsou podle současných podmínek ekonomicky vytěžitelné. Rozhodně to nejsou zanedbatelná čísla. Nejde o zbytky, které by nestály za pozornost. Jde o objem, který by dokázal po desetiletí zásobovat klíčová průmyslová odvětví.

Argument, že „těžba se nevyplácí“, je třeba zasadit do historického kontextu. Po roce 1989 prošly ostravské doly opakovanými cykly, obdobími vysokých cen a zisků, střídajícími se s propady a ztrátami. Je to přirozená vlastnost komoditních trhů. V letech vysokých cen doly vydělávaly miliardy, v obdobích poklesu se dostávaly do červených čísel. Nikdy však nešlo o definitivní „konec uhlí“, pouze o výkyvy. Dnes se ale cyklický pokles cen vydává za strukturální nevyhnutelnost. Místo aby stát udržel infrastrukturu a vyčkal dalšího cenového obratu, rozhoduje se šachty zasypat. To je zásadní, ba dokonce fatální rozdíl.

Nejde o to, zda je těžba maximálně výnosná právě teď, ale o zachování možnosti těžit zítra. Protože ceny energií, surovin i geopolitické podmínky se mění. To, co je dnes ztrátové, může být za deset let strategickým aktivem. Pokud však doly zatopíme, žádná budoucí vláda už tuto možnost mít nebude.

*

Adam Čaloud, Deník TO