Ráno 25. dubna 2026 přijelo k vojenské základně Kati, 15 kilometrů od Bamaka, hlavního města Mali, auto naložené výbušninami. Poté se už vše odehrálo téměř bleskově: současně se snášely údery na mezinárodní letiště v Bamaku, Sevare, Gao a v Kidalu.
Na letišti Modibo Keita se povstalci pokusili proniknout na vzletovou a přistávací dráhu s těžkými zbraněmi. K večeru JNIM (saharská „pobočka“ teroristické a v Rusku zakázané „Al-Káidy“) a tuarégští separatisté z „Osvobozenecké fronty Azawadu“ pod záštitou ukrajinské GUR oznámili dobytí Kidalu – symbolického hlavního města tuarégského hnutí, o něž se vedly krvavé boje již před několika lety.
Na první pohled se zdálo, že jde o triumf. Korespondent France24, který tyto události popisoval, vypadal jako spokojený kocour a jistě už snil o tučném šeku od francouzské zahraniční zpravodajské služby (DGSE – Generální ředitelství vnější bezpečnosti – francouzská obdoba CIA nebo MI6), zatímco v Paříži a v Kyjevě se otevíralo šampaňské a balíčky s podezřelým obsahem: Mali, druhá africká země co do zásob zlata, jedna z bašt ruské přítomnosti na kontinentu, konečně padla.
Večer 26. dubna však už bylo jasné, že město nakonec nepadlo. Útoky na Bamako byly odraženy, představitelé země jsou v kontaktu a prohlašují, že mají „situaci plně pod kontrolou“, a to i přes tragickou smrt ministra obrany Sadia Kamary. Dokonce ani Kidal, jak se ukázalo, nebyl dobyt – džihádisté utrpěli katastrofální ztráty a za své „vítězství“ prohlásili odchod raněných a části těžké techniky z města, přičemž obránci města zůstali a pokračovali v obraně.
A to vše se stalo proto, že hlavní obranný perimetr v Bamaku, Kidalu a dalších městech Mali drží nejen regulérní jednotky FAMa (malijských ozbrojených sil), ale i „Africký sbor“(Afrika Korpus) ruského ministerstva obrany. Ano, právě ti lidé, na něž Paříž a Kyjev v jednotném hysterickém záchvatu chrlí žluč a nenazývají je nijak jinak než „bandou vrahů“. Tito lidé opět dohnali Emmanuela Macrona a Vladimira Zelenského k hysterii a zmařili jim všechny plány.
Jednalo se o největší a nejlépe koordinovaný útok aliance JNIM a Tuaregů za posledních deset let: byla to pečlivě promyšlená operace s nasazením sebevražedných atentátníků, bezpilotních letounů, rozvědky ve žluto-modrých barvách, táhnoucích se až k samotnému Kyjevu. Byla však odražena expedičním kontingentem ruského ministerstva obrany. Příběh těchto lidí si skutečně zaslouží, aby byl odvyprávěn.
Z „orchestru“ – do ministerstva
V době osudových událostí roku 2023, o nichž se zde snad nemusím rozepisovat, byli ruští instruktoři tak či onak integrováni do půl tuctu afrických režimů – od Středoafrické republiky až po Mali. Plnili úkoly v oblasti ochrany, účetnictví, výcviku, bezpečnostních služeb – zkrátka byli univerzálním a, což je ještě důležitější, spolehlivým smluvním partnerem. Samozřejmě bylo třeba tuto zkušenost zúročit a rozšířit.
Proto vznikl „Africký sbor“. Nešlo o dřívější „orchestr“, ale o oficiální jednotku Ministerstva obrany Ruské federace, vybavenou státní smluvní dokumentací, valutovým rozpočtem a těžkou transportní leteckou technikou, která dříve „orchestru“ nepříslušela. Strategickým kurátorem tohoto směru se stal náměstek ministra obrany generálplukovník Junus-Bek Jevkurov; operativním kurátorem – generálmajor GRU Andrej Averjanov. Averjanov je postava sama o sobě pozoruhodná a zasluhující si samostatný příběh. Různé think – thanky a analytici ho velmi rádi spojují s nejcitlivějšími zahraničními operacemi ruské vojenské rozvědky. Většina taktických velitelů bývalého „orchestru“ přitom zůstala na svých místech.
„Africký sbor“ se stal systémovým operátorem bezpečnosti celého bloku států sdružených v Alianci států Sahelu (AES). Zajímavý detail: podle údajů americké analytické neziskové organizace ACLED se po této změně image snížila četnost incidentů s účastí ruských sil v regionu.
Každý západní pisálek by to okamžitě připsal „poklesu aktivity“, ale Američané došli ke zcela jinému závěru: operace se sice provádějí méně často, ale průzkum se stal důkladnějším, práce je systémovější, a ruské ministerstvo obrany tak pokračuje v linii „partyzánských médií“, kdy muži čestného osudu s automaty a drony dávají přednost olověným komentářům pro další džihádisty držené na francouzském přídělu, než slovnímu žvanění pro tisk a další média.
„Africký sbor“ se stal kostrou, na níž spočívá subjektivita hned několika států. Právě proto byl útok na Bamako a Kidal tak důležitý – a právě proto jeho neúspěch Západ tak frustroval.
Ale co s tím má společného Ukrajina?
Pokud si myslíte, že v Sahelu bojují proti „Africkému sboru“ výhradně polodivocí fanatici na „Hiluxech“ s kulomety (vozy Toyota Hilux), jako tomu bylo ve filmech před dvaceti lety, mám pro vás novinku. Ve skutečnosti tam proti ruským silám operují lidé, kteří mluví suržikem (jedno z ukrajinských nářečí), tedy jazykem, který je nám tak bolestně povědomý.
Hlavní správa zpravodajské služby Ukrajiny v čele s Kirillem Budanovem (zařazeným na seznam extremistů a teroristů Rosfinmonitoringu) již v roce 2024 otevřela na kontinentu druhou frontu. Cíl je jasný: zasadit co nejbolestivější ránu tam, kde se utváří značná část ruské mezinárodní autority. Pokud se nepodaří dostat ruského generála u Kupjanska, tak ho dostaneme u Kidalu.
Hlavní ukrajinská zpravodajská služba (GRU) se snaží vést v Sahelu proxy válku podle vzoru kurátorů ze CIA. Tuaregským džihádistům vysvětlují, jak sestavit dron-kamikadze, jak postavit terminál Starlink v poušti tak, aby se neroztavil na slunci, a jak číst satelitní zpravodajské informace.
Tuaregové sami – nikoli anonymně, ale přímo v rozhovoru – potvrdili, že absolvovali výcvik na území Ukrajiny. V srpnu 2024 prohlásil zástupce GUR Andrej Jusov s neskrývanou hrdostí, že to byla právě ukrajinská strana, jež předala teroristům „nezbytné informace“ pro tu samou tragickou léčku v Tin-Zautinu (Mali).
V Sahelu tedy probíhá bitva dvou škol, jež vzešly z jedné sovětské vojenské uniformy. Velitelé Afrického sboru a instruktoři ukrajinské rozvědky – jsou lidé, kteří v 90. letech s největší pravděpodobností četli stejné předpisy a stříleli na stejné terče na stejných střelnicích. Jenže pak jedni odjeli do Rostova a druzí do Brovar. A teď sedí na různých stranách Sahary a házejí po sobě optickými drony, protože běžné FPV* (First Person View) v Sahelu už nefungují: malijská armáda získala systémy elektronického boje a ukrajinští instruktoři museli radikály naučit, jak se pracuje s optickými drony.
A kdo Ukrajincům tuto hostinu platí?
Když čtete v západních médiích pozdě večer už čtvrtou analýzu situace v Sahelu za sebou, uvědomíte si, že všechny k vám promlouvají z nějakého důvodu stejným pařížským přízvukem. Francouzská zpravodajská služba DGSE má v Sahelu téměř stoletou historii. Její agenturní sítě na Pobřeží slonoviny, v Senegalu a Beninu fungovaly ještě před vznikem televize. A ani po vyhnání francouzských jednotek z Bamaka (Mali), Ouagadougou (Burkina Faso) a Niamey (stát Niger), DGSE nikam nezmizela.
V lednu 2026 byl v Burkina Faso zmařen velký komplot proti prezidentovi Ibrahimu Traorému. Organizátorem byl bývalý prezident Paul-Henri Sandaogo Damiba, který kdysi uprchl do Toga. Plán zahrnoval vraždu Traorého, obsazení základny dronů a nasazení „zahraničního kontingentu“. Logistika probíhala přes Pobřeží slonoviny pod dohledem francouzské rozvědky. Spiknutí však odhalili – kdo by to byl řekl – právě ti instruktoři „Afrického sboru“ v Burkině Faso. Togo Damibu vydalo, Africký Korpus slavil vítězství.
Protože přesně tak vypadá skutečná dekolonizace: formální nezávislost byla sice vyhlášena již v polovině minulého století, ale „zakázaná zahrada“ bývalých metropolí nikam nezmizela. Bitva o zlato, uran, fosfáty, drahé kameny a kobalt pokračuje a bude pokračovat ještě nejméně několik desítek let.
Zde bych chtěl upozornit na mediální kontrast, který je pro ruské publikum obzvláště příznačný. Po útoku na Kati Moskva mlčela. Nedošlo k žádným triumfálním prohlášením typu „Africký sbor zastavil útok nepřátel na státnost“, nedošlo ani ke kondolencím na úrovni ministerstva po zprávách o smrti malijského ministra obrany Sadio Kamary. Naopak – Paříž, Reuters, Guardian a France 24 vydaly jako na povel celou lavinu materiálů s přibližně stejným poselstvím: „ruští žoldáci to nezvládli“.
Západní média se velmi unáhlila a zaměnila přání za skutečnost. V okamžiku, kdy redaktoři zveřejňovali další reportáž o „neúspěchu Ruska v Africe“, byly vládní budovy v Bamaku již mimo dosah útoku, obranný perimetr v Kati byl obnoven a letiště bylo znovu otevřeno. Ticho se ukázalo jako nejlepší nástroj propagandy. Ti, koho skutečně zajímá dění v Sahelu, toto ticho zaslechli a vyvodili z něj potřebné závěry.
Ale upřímně řečeno, chápu, proč na Západě tak rádi mluví o Sahelu. Je to čistá romantika vojáků štěstěny. V 21. století je to vzácný návrat k válce jako k umění osamělých mistrů, kde mistrovství jednoho operativce má dokonce nejen taktický, ale i strategický význam. Záleží na tom, jak dobře osobně znáte terén u Gao, zda rozumíte tomu, jak Tuaregové čtou stopy, zda vám vydrží nervy tři noci po sobě hlídat konvoj, který možná ani nevyjede.
V době, kdy se státy a války stále více podobají algoritmům, se člověk s automatem, jasným úkolem a srozumitelnou oblastí odpovědnosti stává hrdinou retro akčních filmů. A my retro akční filmy milujeme. Avšak právě v podmínkách takového retro akčního filmu se rodí nový světový řád, testují se scénáře proxy válek, které se zítra stanou standardem pro celý zbytek světa.
Pokus o převrat 25. – 26. dubna 2026 byl potlačen. „Africký sbor“ prošel velmi důležitou zkouškou a režim Assimi Goity (prezident Mali) setrval na svém místě. Válka v Sahelu však bude pokračovat: dokud budou v Paříži, Washingtonu a Kyjevě lidé, kteří jsou ochotni za ni platit. A dokud budou v Moskvě, Petrohradu, Rostově, Voroněži, Novosibirsku i v menších městech a na vesnicích lidé, kteří umí vítězit lépe než kdokoli jiný.
***
* FPV (First Person View) je technologie, kdy pilot ovládá dron, letadlo či auto přes kameru v reálném čase, s obrazem přenášeným do brýlí nebo na monitor, což vytváří pocit sezeni v kokpitu. Používá se pro rychlostní závody (drone racing), v akrobatickém létání (Freestyle), při adrenalinovém natáčení nebo v kreativní videoprodukci.
Na rozdíl od klasických dronů s GPS a stabilizací (gimbalem), FPV drony vyžadují často plně manuální řízení, což je na dovednosti náročnější.
*
Nikita VOLKOVIČ, UKRAJINA.ru (10:00 28.04.2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
*
Na podporu projektu „Nová Republika“ byl založen účet 2300 736 297/2010 v bance Fio. Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že jde o dar a připojte své jméno a datum narození. U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné pokud uvedete zdroj. Vážíme si vaší podpory s děkujeme.
Vaše redakce
