Malý stát, velký státník: Odvážný slovenský premiér v pohybu mezi Moskvou a Kyjevem. Politika suverénní země. Fico za slovenské zájmy riskuje. Babišova karikatura chytré horákyně. Máme ještě vůbec nějaké zájmy? A kdo je reprezentuje?

Jenže po Orbánově “odstranění” je z něj opět jen “chytrá horákyně”. Umožní sice Ficovi přelet do Moskvy přes naše území, zopakuje, že je „pro mír” – čímž se přece jen trochu odlišuje od nejdivočejších unijních válečných bubeníků – ale tím jeho odvaha končí.

Před volbami si Babiš “ficovsky” masíroval svaly: Zelenského Ukrajina je zkorumpovaná, oligarchové skupují úrodnou půdu, vstup této rozvrácené země do EU by byl „úplná katastrofa”, a vůbec — začněme konečně vážně mluvit o míru. Po volbách z toho zbylo společné zasedání vlád, kde Fico dramaticky proluvil o nutnosti nakupovat ruské uhlovodíky – a Babiš vedle něho “státnicky” mlčel.

Fico mezitím absolvoval svou třetí cestu do Moskvy, ačkoliv ho ta druhá stála šest procentních bodů ve (patřičně “bruselsky cinknutých”) volebních průzkumech a šedesát tisíc pěšáků místní Páté kolony Bruselu v ulicích Bratislavy. Přesto letí znovu. Říká se tomu přesvědčení — respektive jasná suverénní zahraničně-politická koncepce. Něco, co u nás už minimálně po dvě dekády neznáme.

A tak slovenský premiér letí do Moskvy, proklínán korporátním mainstreamem. Jak se ale ukáže, jede tam se vzkazem od Zelenského, a s tichým souhlasem Bruselu, neboť udržuje jediný funkční komunikační kanál mezi protivníky, kteří spolu nemluví. Říká se tomu diplomacie.

Slovákům se mnozí posmívali – a pražsko-brněnská kavárna tak činí dodnes. Přitom z Bratislavy právě teď vede linka k možnému ukončení války Západu proti Rusku na Ukrajině. Praha mezitím do Kyjeva pilně dál zasílá munici (výraz statečnosti “chytré horákyně je v tom, že už ji neplatí z našich daní) a čeká, že nám Brusel poděkuje. To je ovšem čekání na Godota.

Ksenija Smertinová z Vysoké školy ekonomické v Moskvě, expertka Ruské rady pro mezinárodní záležitosti pro střední a východní Evropu k tomu píše:

Slovensko je cyberpunk Evropy

Ve čtvrtek 8. května 2026 v 18:00 přistálo v Moskvě letadlo s Robertem Ficem, slovenským premiérem a předsedou strany Smer-SD. Tato událost vzbudila zaslouženou pozornost jak ruských, tak evropských médií.

Týden předtím Litva a Polsko oficiálně oznámily, že Ficovu letadlu neposkytnou průlet svým vzdušným prostorem. Aby se Slovensko vyhnulo zdlouhavé objížďce, přidělily vzdušný koridor se značnými výhradami nakonec Německo, Švédsko a Finsko.

Pro Roberta Fica, který stojí v čele slovenské vlády od roku 2023 (a dříve v letech 2006–2010 a 2012–2018), to byla již třetí návštěva ruské metropole u příležitosti oslav Dne vítězství. Poprvé přijel v roce 2015 (70. výročí) společně s tehdejším českým prezidentem Milošem Zemanem. Kontext byl přitom dramatický: navzdory kulatému jubileu přehlídka 2015 potvrdila odklon v sestavě vysoce postavených hostů — zastoupení západních lídrů se smrsklo na minimum.

Tehdy byl zaveden nový formát účasti: zahraniční státníci se neobjevovali na tribunách Rudého náměstí ke sledování přehlídky, nýbrž přicházeli výhradně k položení věnce ke Hrobu neznámého vojína u kremelských zdí. Samotné přehlídky roku 2015 tak Fico a Zeman využili k pracovní schůzce a připojili se k oslavám až při Minutě ticha.

Ficova druhá návštěva 9. května 2025 ho stála přízeň části voličů. Preference Směru-SD spadly z 24 % na 18 %, nejnižší úroveň za celé tři roky Ficova aktuálního působení v úřadu. V Bratislavě propukly protesty, kterých se zúčastnilo až 60 000 lidí. Zdálo se, že lekce byla dostatečně tvrdá — a přesto je charizmatický Fico opět v Moskvě.

Motivy a kontext

Abychom pochopili pohnutky odvážného slovenského premiéra, je třeba se pozorně podívat na domácí politické poměry a na zahraniční setkání, která Fico v poslední době absolvoval. Na začátku února země vyhlásila stav nouze v energetickém sektoru v souvislosti s přerušením tranzitu ruské ropy přes Ukrajinu.

Oficiálně byl problém přičten údajnému poškození ropovodu na Ukrajině. Slovenský a maďarský premiér — Maďarsko rovněž nedostávalo ruskou ropu — však tvrdili, že příčinou jsou politická rozhodnutí Kyjeva. Výpadky dodávek ohrožují klíčová průmyslová odvětví, jejichž těžiště spočívá ve výrobě automobilů: toto odvětví tvoří přibližně 13 % slovenského HDP a téměř polovinu celkového exportu země.

Jde o závody jako Jaguar Land Rover v Nitře a KIA v Žilině. Pro svůj provoz jsou kriticky závislé na průmyslovém dieselu a plastech — petrochemických produktech — z jediné slovenské rafinérie Slovnaft. V přímém zaměstnání živí provoz v Nitře a Žilině zhruba 9 000 rodin. Jeden montážní dělník přitom nepřímo vytváří až čtyři pracovní místa u dodavatelů — v logistice, výrobě sedadel, plastů a stravovacích službách.

Reálná závislost tak narůstá na 35 000–40 000 lidí. A to nepočítáme další klíčové hráče jako Volkswagen Bratislava nebo Volvo v Košicích — i jim by začaly hrozit výpadky kvůli nedostatku energií. V tomto širším sektoru pracuje dohromady dalších přibližně 230 000 lidí.

Fico přitom překročil polovinu svého aktuálního mandátu a příprava na příští volební kampaň — jejíž vyvrcholení přijde v září 2027 — je pro něj nanejvýš důležitá. Nesmí odradit jádrové voliče strany a zároveň si musí rozšiřovat podporu mimo ně. To lze dosáhnout jedině tím, že zabrání vážným politickým a hospodářským krizím, jako byl únorový stav nouze v energetice.

Druhým důležitým faktorem jsou nedávná Ficova zahraniční setkání. Nejhlasitěji rezonoval summit Evropského politického společenství v Jerevanu 4. května 2026. Ruské publikum upoutalo uzavřené jednání slovenského premiéra se Zelenským, na němž se hovořilo o podpoře vstupu Ukrajiny do EU.

Po schůzce Fico prohlásil, že ukrajinské návrhy tlumočí ruskému vedení v rozhovorech během oslav 9. května. Bylo lze předpokládat, že prostřednictvím slovenského premiéra bude předán jakýsi „soubor návrhů” k otázce tranzitu. A právě tento přístup dal Ficově cestě do Ruska na oslavy Dne vítězství legitimitu s tichým souhlasem Bruselu.

Glitch-art diplomacie

Panuje zvyk přičítat relativně dobré slovensko-ruské vztahy pragmatismu a nízkým cenám energií. Realita je ale hlubší. Slováci jsou vůči svým sousedům z visegrádského regionu vstřícnější a racionálnější. V historii velkých říší — Rakousko-Uherska a Československa — hráli vždy druhé housle. Naučili se tak, že velmocenská ideologie je drahá, kdežto přežití národa vyžaduje inteligenci a flexibilitu.

Díky tomu Ficovo Slovensko dokáže dělat z nepříznivých okolností přednost. S výsledky: země, která by se svou zeměpisnou polohou, historickými okolnostmi a energetickými problémy mohla být považována za outsidera euro-unijní politiky, se stává jejím bojovníkem s cyberpunkem (sci-fi směr západní dystopické budoucnosti ovládané korporacemi).

Je-li klasická diplomacie brilantním uměním vyjednávání a hrou podle pravidel, pak „glitch diplomacie” v cyberpunku je estetikou zdánlivého chaosu, za nímž ovšem stojí promyšlený, byť prostý systém.

Přesně takto je třeba nahlížet na zahraniční politiku současného Slovenska. V očích vlastního národa je Robert Fico hrdina, který boří tupou evropskou logiku přítele a nepřítele a buduje most mezi Západem a Východem. V Rusku se zdůrazňuje, že většina evropských zemí „ztratila svou autonomii”, a pouze se drží algoritmů Bruselu a Washingtonu. Slovensko naproti tomu dokáže jednat mimo tyto algoritmy — a to je oceňováno jako konstruktivní pragmatismus.

V souřadnicovém systému EU je Slovensko vnímáno jako systémová chyba v rámci vlastního tábora. Protože však je „jejich”, lze jej opravit a řídit. Přesně toto poselství Fico v Moskvě přednesl — a jakkoli může vyznívat ultimativně a tvrdě, právě to činí politiku slovenského premiéra přijatelnou i pro Brusel.

Slovensko tak zůstává malým, ale kriticky důležitým uzlem, přes který si Východ a Západ nadále alespoň vyměňují signály.

*