Mládí vpřed? Ale za každou cenu?

Trend omladiny vstupující to zásadního rozhodování dění ve státu je omylem, jehož škody se budou těžko nahrazovat. Snaha dát mladým šanci je ve svém důsledku velkým průšvihem. Přestože jsme se především u Pirátů už několikrát přesvědčili, že rebelování nemá se skutečným vládnutím žádnou budoucnost, opět bylo umožněno mládeži usednout do poslaneckých lavic a dle toho to také vypadá.

Stanovit věk, kdy se politik může stát poslancem, je velmi složité. Jestliže u prezidenta tato hranice logicky existuje a požadavek na duševní a morální vyzrálost je požadována, což by určitý věk měl zajistit (ani tady se to vždy nedaří-viz umíněnost Petra Pavla), pak u poslanců je nedostatečně vysoká. Díky tomu tu už v minulosti byly excesy v podobě chování poslance za Top09 Dominika Feriho a nyní tu máme nové pseudohvězdy. Například poslankyni za Piráty Demetrashvili s mezinárodním původem, přičemž snad jedině umění hovořit česky z ní dělá občanku naší země. Rusko-gruzínský původ s místem narození v USA, absolvování studia na hudebním gymnáziu a momentální necelý rok studia právnické fakulty z ní rozhodně nedělá odbornici schopnou rozhodovat o zásadních věcech týkající se státu.

Nakolik má kvalitní prstoklad, to může momentálně posuzovat hradní plukovník a člen nastupující vojenské junty Foltýn, hezkou tvář a postavu uzmul do své náruče, nicméně na nominaci do poslanecké Sněmovny to je málo. Výplody této mladé dámy jsou často nelogické, urážlivé a pro rozumně uvažujícího člověka jen těžko pochopitelné. Abychom však byli spravedliví, ani o něco vyšší věk politických teenagerů není zárukou kvality. Věkový průměr poslanců se kdysi blížil 60 rokům a mělo to logiku. Vzpomeneme-li si na výroky tupé předsedkyně Top09 Adamové Pekarové, která to „dotáhnula“ až na předsedkyni Sněmovny, pirátské úlety v podobě nynější europoslankyně Gregorové či Olgy Richterové, také demolici pražské dopravy jinými Piráty věkem nedozrálými, je vcelku jasné, že dřívější zvyklosti v obsazování důležitých postů již staršími politiky měly své důvody. A bláboly nového relativně mladého předsedy Topky Havla to jen dokazují. Jsou tu však i výjimky. Gregor, Mach a Vondráček jsou představitelé racionálně uvažující nastupující politické generace, nicméně v realitě jde spíše o solitéry.

Je s podivem, jak rychle se u nás zapomnělo na historii. Politická omladina narozená ke konci existence socialistického bloku a po ní má vzdělání pokroucené novou ideologií tvrdící, že za socialismu bylo špatně úplně vše. Napomohly tomu změny ve výuce, posun školství a výměna figur, kdy jediným ukazatelem vhodnosti k vstupu do politiky byla schopnost zapomenout i na plno dobrých počinů komunistů. Období Havlistů a chartistů po roku 89 bylo omylem, který nás stál možnou neutralitu, následoval rozprodej státu a všeho, co mělo nějakou cenu. Poté církevní restituce a nyní tu máme snahu zrušit Benešovy dekrety, což by vedlo k obnovení nároků sudetských Němců na zabavené majetky. Vynecháme-li morální křivdy, které se udály od začátku 2.světové války na českých obyvatelích pohraničí, na které oprávněnou odpovědí byl po jejím konci odsun německého etnika z našeho území, což stejně zapomenout nechceme, zrušení dekretů by nastartovalo množství soudů o majetek už mnoho let náležící lidem, kteří tu jsou doma.

Pod vlivem polistopadových událostí tu vyrostly generace absolutně ignorující historii, prolezlé ideologií plnou naivismu a s pocitem, že jsou potomky Šalamouna. Přitom se ignoruje pradávná praxe, kdy podstatný vliv na zásadní rozhodnutí mívala Rada starších. Bylo tomu tak u pradávných kmenů, ve středověku, de facto i za socialismu. Ve vládách byli ti nejschopnější, nejrespektovanější a moudří. Posloucháte-li současné politiky-liberály, těžko najdete tyto atributy dávající právo rozhodovat o národních otázkách. Progresivní část politické scény stojí na umění být vidět, říkat ničím nepodložené nesmysly, na neznalosti a ideologii postrádající logiku, rozhled a skutečně kvalitní vzdělání. Za své guru považují morální trosky typu Pavla, Němcové, Niedermayera, Štětiny či Halíka. Tomu poté odpovídá i jejich přístup k složitým otázkám fungování státu.

Přestože poté stárnou, měli by dospívat, nesou si v sobě své zaujetí nadále. Nerudová, Farský, Zdechovský, Hřib, Bartoš už nejsou žádní pubescenti, nicméně procitnutí nepřišlo a drží se především koryta. Jejich připuštění k vrcholné politice bylo omylem. Bohužel heslo Mládí vpřed se stalo standardem i trendem, který jen těžko zkorigujeme. On totiž zakořenil v celé EU a podle toho to tu v ní také tak vypadá. Starší jsou bráni jako problém, a ti, kteří i přes svůj věk spolupracují na vlastní dehonestaci, to aby byli moderní, tomu dávají punc oprávněnosti a legalizace. Mládí je fajn, ale patří ke sportu, kultuře a vzdělávání. V politice vytváří chaos a dopady jsou děsivé. Amen.

*

Jindřich Kulhavý