Možná si žijete svůj život, odvádíte státu částky odpovídající tabulkám a Vašemu platu, jinak Vás toho moc nezajímá. Nebo také ne. Při placení daní můžete často přemýšlet, kam všechny vybrané peníze jdou a zároveň si říkat, nezbývá li Vám jich nějak málo. Pracujete, nežijete nijak zvláště luxusně, přesto více o krásném životu sníte, než ho žijete.
Stát moc vlastních příjmů nemá. Jistě, vlastní určitý majetek, něco z něj pronajímá, na druhou stranu ten, který využívá, musí spravovat. Takže tak nějak nula od nuly pojde. Určité finance získává ze státních a polostátních firem, bohužel se však jejich velké části politici za nemalý bakšiš zřekli. Moc dalších přítoků mimo daní a různých poplatků nemá, ovšem výdaji se to jen hemží. Velkou zátěží jsou zbrojení, různé jiné bezpečnostní složky, sociální sféra, školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktura. Nemalou částku stojí úroky a obsluha státního dluhu. Asi bychom mohli jmenovat mnoho dalších škatulek, do kterých odchází naše peníze, například na mraky ne tolik potřebných úředníků, ale to už bychom se opakovali. Místo štíhlého státu máme nabobtnalého molocha, který často navíc pěkně mlaská. A to jsme vynechali různé dotační programy, tedy časté pračky peněz.
Dobrá, plno výdajových státních položek chápeme, pár jich vnímáme jako zbytečné nebo neúměrně vysoké. Nakonec je většina těch naprosto zbytečných. Především v sociální sféře dochází ke značným nespravedlnostem a s příchodem Ukrajinců až k zločinným. Místo péče o část samoživitelek a jejich dětí, o seniory a různě postižené spoluobčany přispívá stát na imigranty často zneužívající náš systém. Odpovědí na to je častá arogance, nepoctivost a jejich drzý nacionalismus. Bylo by zajímavé zjistit, kolik nás tato skupina lidí skutečně stála a co se bude dít dále.
Co je však nejvíce zarážející, je obrovské množství různých neziskových organizací, velmi pravidelně i politických. Často jsou provázané, přisáté na státní správu, řada z nich doslova pronikla do státních úřadů a poskytuje poradenské služby a zároveň si přihrává různě vysoké dotace. Tady už nejde jen o nejprotřelejší neziskovky typu Člověk v tísni či Lékaři bez hranic, kudy protékají stovky milionů víceméně bez kontroly a být v jejich managmentu je často podobně výnosné, jako být loutkou na Pražském hradu nebo předsedou Senátu. Pokud jste někdy viděli platy elitních účastníků některých misí a programů Člověka v tísni, museli jste podivit nad tím, kolik šlo na výplaty a kolik zůstalo na charitu. Samozřejmě nesmíme zapomenout, že jde zároveň o politické záměry nejen u nás, ale i v cizině, kde dochází k ovlivňování politického prostředí. A to oběma směry. Tady se bavíme o vrcholku ledovce, ale neziskový sektor je velmi hustá pavučina zachycující každou korunu, která se může jakýmkoliv způsobem zakutálet.
Systematičnost zakladatelů a provozovatelů neziskových organizací je děsivá. Jenom v oblasti genderu jich jsou stovky a jejich provázanost se státem a sponzory nějak zaháčkovanými ve státní správě je šílená. Neviditelná vlákna spojující stále stejné osoby sedící jak v poradních výborech, tak i ve vedení příjemců peněz, jsou pevná. Peníze po nich běhají všemi směry. Nemůžeme se divit rozsáhlé propagaci genderových úchylností, LGBT aktivit, zeleným aktivitám spojeným s pseudoochranou přírody a klimatu, sociální „pomoci“, či programům vzdělání. Sfér je více a jde o velmi unikátní prostředí, ve kterém se ztratí mnohem více milionů než třeba v dronové kauze. Hraje se o desítky miliard, které se nějakým způsobem vypaří, rozkutálí a bohatne z nich relativně malá skupina hochštaplerů a s nimi svázaných politiků. Avšak uživí i množství progresivistických příštipkářů potřebných k udržení systému.
Až budete přemýšlet, proč se vlastně pořádá Pride Prag, demonstrace na Letné, kdo dostal do škol na besedy LGBT pošuky, kolik stály různé přeložky dálnic kvůli čolkům, či proč nás zajímají osudy barmských žen, vězte, že tím vším jsou peníze. Vaše peníze. Většinou nejde o žádné morální hodnoty, ale o prachy, kde existující střety zájmů nikoho nezajímají. Právě proto se takové množství politiků, médií a aktivistů bouří a zároveň bojí zákona o průhledném financování neziskového sektoru. Rozbít tuto chobotnici je potřebné. Ale je to vůbec možné?
*
Odpovím na poslední větu. Bylo by to možné pouze tehdy,pokud by se změnil politický systém,což je ovšem v mušinci na mapě zvaném Česko samozřejmě iluze.