Petr Sak: Komunikace ve společnosti

Řeč a rozvoj komunikace patřily k hlavním faktorům rozvoje člověka a lidské civilizace. Je proto na místě se lidskou komunikací zabývat a kultivovat ji. Z řady důvodů kvalita lidské komunikace klesá a po epochách, které přímo charakterizovaly formy komunikace, orální, kdy celou kulturu a civilizaci charakterizovala mluvená forma a epocha gramotné kultury, v níž jádrem komunikace a kultury byla psaná (tištěná) řeč, nastoupila epocha kyberkultury, v níž obě předchozí formy komunikace jsou utlumovány a przněny.

V dřívějším článku (Nic nebylo – mýtus 10) jsem dokládal, že v komunikaci v naší společnosti byla komunikace o skutečnosti a přibližování pravdě nahrazena komunikováním toho, „co se říká“. To je umožněno tím, že velkou část populace tvoří nepřemýšliví a konformní lidé a v opačném směru taková komunikace lidi v konformitě formuje a utvrzuje.

V dnešním článku chci upozornit na jinou charakteristiku komunikace, na vztah mezi subjektem sdělení a předmětem sdělení. Každé sdělení má aspirace vypovídat o předmětu sdělení, ale současně nechtěně vypovídá i o subjektu sdělení. Tento poměr je proměnlivý, pohybuje se na celé škále od jednoho konce škály ke druhé.  Aniž by si to komunikující jedinec přál, vším, co říká, vypovídá o sobě.

Jako současnou společnost charakterizuje komunikování toho, co se říká, podobně společnost charakterizují sdělení, která nemají žádný věcný obsah, ale jsou čistou výpovědí o člověku, který toto sdělení říká.

Výsledkem je ve společnosti permanentní plácání, které nemá žádný věcný obsah. Dokonce se ustálila norma, že se nesmí k závažným společenským tématům analyzovat a zcela se popřel axiom Reného Descarta, na kterém vznikala moderní intelektuální Evropa: “Pochybuji, tedy jsem“. Příkladem je konsensus téměř všech politických proudů na celospolečenské debatě o bezpečnosti a procentech na obranu. Stovky politiků a expertů ve všech možných médiích stovky hodin neustále melou stejné fráze, ale ani jedenkráte jsem neslyšel, že by se někdo z nich pokusil o definici bezpečnosti. Ta by je totiž mohla usvědčit, že procenta na zbrojení nejsou k bezpečnosti v kauzálním vztahu. Nikdo také nevysvětlil, jak vysoká procenta na zbrojení by zajistila bezpečnost Dánsku a Grónsku. Nikdo také nepoložil otázku, proč vysoké náklady na zbrojení Československa v třicátých letech nezajistily Československu bezpečnost.

Bezpečnost státu je do značné míry dána jeho zahraniční politikou a kvalitou jeho mezinárodních vztahů. Není náhodné, že ti politici, kteří se nejhlasitěji dožadují nejvyšších procent na obranu, v mezinárodních vztazích nejvíce ohrožují bezpečnost státu a jsou proto logicky bezpečnostní hrozbou. Vytvářejí politiku, v níž zbrojení není reakcí na bezpečnostní situaci, ale naopak zbrojením vytvářejí rizikovou bezpečnostní situaci. Souvislost mezi zbrojením a bezpečností se patologicky otočila. Není náhodou, že Petr Pavel, přední český militarista, válečný štváč a stoupenec zbrojení bez hranic současně pleduje pro likvidaci české státnosti a její rozpuštění v Evropské federaci a reprezentuje zájmy následníků iniciátorů nacizmu, Mnichovské smlouvy a Protektorátu Böhmem und Mähren.

Ilustrací otočení souvislosti mezi zbrojením a bezpečností je situace na Ukrajině po Majdanu v roce 2014.  Rusko, Ukrajina, Německo a Francie podepsaly Minské dohody, které měly mírovou cestou řešit vzniklé problémy. V roce 2022 německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande přiznali, že Minské dohody nebyly plněny a byly zástěrkou pro získání času na vyzbrojení ukrajinské armády. Vyzbrojením ukrajinské armády vznikla nová bezpečnostní situace.

Značnou část komunikace ve společnosti tvoří sdělení s minimální věcnou informační hodnotou o předmětu komunikace a s převažující informací o autoru sdělení. Příkladem může být známý vládní strategický komunikátor Otakar Foltýn, vybavený na tuto funkci vojenskou kariérou. Ve své komunikaci sděloval, že občané jsou svině. Z hlediska předmětu komunikace se jedná o nulovou až zápornou informaci (dezinformaci). Svině je samice od prasete, což lidé rozhodně nejsou. Výrok je však vypovědí o Otakaru Foltýnovi. Dokládá jeho kognitivní nekompetentnost, absenci analytického myšlení, duchovní prázdnotu a vysokou míru frustrace a agresivity jeho osobnosti. Dalším mistrem v publikování článků, které nemají žádný informační obsah, ale jsou pouze výpovědí o autorovi, je sovětský komunistický antikomunista Mitrofanov.

Tento typ foltýnovské komunikace je běžný mezi politiky, novináři a na sociálních sítích. Běžným se stalo v komunikaci označovat lidi jako trolly případně proruské trolly. Troll je bájný tvor z pohádek a nikde jsem nečetl definici proruského trolla. Toto označení je výpovědí o tom, že ten, kdo takto někoho označuje, věcně má však nulovou informační hodnotu.  Vypovídá o vzdělanostním, intelektuálním a informačním deficitu, který mu neumožňuje vést polemiku, dialog s jedincem, s kterým nesouhlasí. Proto pomateně, žlučovitě plivne proruského trolla. Komunikační veřejný prostor čím dál více připomíná ústav mentálně retardovaných.

Nikdo z těchto intelektuálně nevybavených jedinců se nepokoušel vysvětlit, že přestala platit svoboda slova, tedy myšlení, a Listiny základních lidských práv a svobod. Stát ani politici nemají za úkol, ani právo určovat co si mají lidé myslet. Tlak politiků na myšlení lidí vede k degradaci společnosti, protože v centru zájmu politiků není myšlení, ale moc a nástroje jejího udržení. Přenosem intelektuální úrovně a obsahu vědomí politiků na společnost nutně dochází k degradaci společnosti.

Za chybu považuji, že na napadení a osočení na mentálně retardovaný plivanec reagují a obhajují se, že nejsou proruští trollové. Vnitřně svobodný člověk své myšlení nedegraduje na úroveň těchto primitivů.

Další proces, který vytěsňuje z veřejného a mediálního prostoru myšlení je axiomatizace politiky. O tomto trendu jsem hovořil již v roce 2006 na politologickém kongresu v referátu “Mýty a axiomatizace společenské a politické reality“.[1] Axiomatizace politiky znamená, že politický prostor je zaplňován axiomy, nezpochybnitelnými tvrzeními, o nichž je polemika nepřijatelná a riskantní či přímo trestně stihatelná (viz státní zástupce I. Stříž). Tento trend by měl až komickou podobu, kdyby to nebylo tak tragické. Lidé jsou již zavíráni i za písmeno na tričku.

A nevím, zda to, co se odehrálo v Písku patří spíše ke Kafkovi či k Haškovi. K výročí konce druhé světové války vyvěsili na radnici sovětskou a americkou vlajku. Starostovi volala policie a vyhrožovala mu, že vyvěšení sovětské vlajky může být trestný čin. Pod tímto tlakem starosta vlajky sundal.

Nacistická okupace je spojena s 360 tisíci obětí a cílem německých nacistů byla genocida českého národa, částečně vyvražděním, částečně přesunem na Sibiř. Pro následníky těchto nacistů financujeme a organizujeme v Brně sjezd, zatímco vlajku, pod kterou nás Sovětský svaz osvobodil, a pod kterou zemřelo při osvobozování Československa 144 tisíc sovětských vojáků je trestné při výročí vyvěsit. Naopak při posprejování sochy Eduarda Beneše v Brně se policie bude rozhodovat o kvalifikaci tohoto činu. V zájmu koho naše policie vlastně pracuje? A proč je stále policejním prezidentem kádr pětikoalice a Rakušana?  Potřebujeme takovou policii?

[1] Olomouc, 8.10.2006

*

Petr Sak -sociolog a vysokoškolský pedagog