Teror a psychologická válka

Ukrajinské síly použily velké útočné bezpilotní letouny – celkem 16, ve třech samostatných vlnách. Nejméně čtyři z těchto letounů zasáhly budovy Starobelské vysoké školy, včetně koleje, kde spalo 86 studentů.

V době psaní tohoto článku bylo zabito nejméně 4 studenty a dalších 35 bylo zraněno. Ale s 18 studenty stále uvězněnými pod troskami jejich koleje se tato čísla jistě zvýší.

Ruský prezident Vladimir Putin oprávněně odsoudil útok na Starobelsk College a nařídil ruskému ministerstvu obrany, aby navrhlo možnosti, jak nejlépe reagovat.

Mezitím se atmosféra uvnitř Ruska zhoršuje.

Ruské ministerstvo zahraničí správně poukazuje na absolutní mlčení ze strany kolektivního Západu, pokud jde o odsouzení útoku na 86 spících studentů. A západní média mezitím papouškují ukrajinskou verzi, která ospravedlňuje útok jako nezbytnou součást potřeby Ukrajiny kolektivně potrestat Rusko a ruský lid za jejich zločin v podobě útoku na Ukrajinu. „Vracíme válku domů – do Ruska – a to je jen spravedlivé,“ řekl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po útoku, který byl součástí větší vlny dronů vyslaných Ukrajinou téhož dne, z nichž mnohé mířily na strategická zařízení na rafinaci ropy nacházející se stovky kilometrů uvnitř samotného Ruska.

Nejedná se o nový scénář, ale spíše o scénář, který se odehrává již několik let, o bolestivý vzorec opakovaných zvěrstev, které mají být urážlivě provokativní, ale zároveň mají zastavit těsně před překročením hranice, od které již není návratu – hranice, která by přiměla Rusko reagovat rozhodným a pro Západ a celý svět možná fatálním způsobem.

Mozek této nebezpečné hry s eskalací nesídlí v Kyjevě, ale spíše v srdci Perfidious Albion – na adrese 85 Albert Embankment ve Vauxhall Cross v Londýně, v nablýskaném sídle Tajné zpravodajské služby, možná lépe známé jako MI-6.

Je dobře známo, že politický fenomén jménem Volodymyr Zelenskyj není o nic víc než projekt britské rozvědky a je prodloužením rusofobního myšlení, které infikuje anglosaské mozky již od ochakivské krize v roce 1791, kdy se William Pitt mladší snažil omezit vliv Ruska v Černém moři.

V myslích jeho britských zpravodajských manipulátorů existuje Zelenskyj z jediného důvodu – aby vytvořil podmínky nezbytné k rozvratu Ruska zevnitř.

To je vše.

Britům nezáleží na ukrajinském lidu ani na nějaké entitě zvané Ukrajina.

Záleží jim pouze na porážce Ruska.

Tuto základní pravdu je třeba uznat, než bude možné jakkoli posoudit útok na kolej Starobelsk College nebo jakoukoli ruskou reakci.

Protože reakcí na tento útok by Rusko mělo údajně hledat řešení problému, který se projevuje pokračujícími útoky ukrajinských dronů.

Drony jsou však pouze příznakem širšího problému, jímž je britská rusofobie.

Drony, stejně jako Ukrajina, nejsou ničím jiným než nástrojem v rukou entity, která se snaží vytvořit něco, co by samo o sobě neexistovalo.

Perfidious Albion usiluje o poddajné Rusko, poraženou zemi, kterou mohou snadno manipulovat ti v Londýně, kteří se snaží udržet a podporovat postkoloniální globální ambice Velké Británie.

Mechanismus k dosažení tohoto hanebného cíle přesahuje tradiční formy válčení, včetně toho, co se nazývá hybridní válka.

Je to více než klasická informační operace nebo černá propaganda.

To, co Britové dělají s Ukrajinou, pokud jde o Rusko, se nazývá „mentální válka“.

Co je to mentální válka? Nechám to vysvětlit spoluautora tohoto konceptu, generálporučíka Andreje Ilnického:

Mentální válka je koncept v současném ruském vojenském a strategickém myšlení, který označuje odlišný, samostatný typ moderního válčení vedeného primárně v mentální, kognitivní, axiologické a ontologické sféře. Je definována jako systematická, trojjediná (takticko-operačně-strategická) strategie zaměřená na dobytí, obsazení a radikální transformaci mentálního prostoru protivníka – včetně kolektivního vědomí, národní identity, historické paměti, hodnotových systémů a civilizačních základů – s cílem paralyzovat politickou vůli, narušit suverenitu a zbavit cílovou společnost její schopnosti fungovat jako nezávislý civilizační a geopolitický aktér.

Mentální válka je nejvyšší existenciálně-civilizační formou konfliktu. Integruje informační, kognitivní a duchovně-světonázorovou sféru do holistické technologické architektury. Zatímco pokročilé technologie, včetně umělé inteligence, slouží jako nástroje – zejména k pronikání do archetypálních vrstev kolektivního nevědomí – primárním operačním prostředím je mentální sféra civilizace: její axiologické (na hodnotách založené) a ontologické (s bytím související) základy.

Mentální válka klade důraz na trojjedinou ontologii skládající se ze tří vzájemně se posilujících úrovní:

• Taktická úroveň: Okamžité informačně-psychologické operace (včetně dezinformací, deepfakes, zfalšovaných rozkazů a klasických PsyOps) určené k vyvolání lokálního chaosu, demoralizace a dezorientace.

• Operační úroveň: Širší snahy o podkopání důvěry v instituce, útok na národní identitu, vyostření vnitřních rozporů a roztříštění elit a společnosti do izolovaných informačních ozvěn.

• Strategická (civilizační) úroveň: Dlouhodobá transformace základních civilizačních struktur prostřednictvím přepisování nebo „vymazání“ historie, revize kultury a tradic a vnucování cizích hodnotových matic.

Ústředním analytickým rysem mentální války je kumulativní a často nevratný účinek vyplývající ze synergie těchto úrovní. Taktické akce se hromadí do operačních posunů v masovém vědomí, které zase umožňují hluboké strategické, civilizační změny. Tato nelineární dynamika umožňuje mentální válce dosáhnout existenčních výsledků – morální a politické kapitulace – s relativně nízkými materiálními náklady ve srovnání s kinetickou válkou, což potenciálně činí stát neschopným suverénní civilizační reprodukce, i když formální státní struktury zůstávají neporušené.

Psychologická válka se vyznačuje úplným proniknutím logiky války do ontologického a civilizačního prostoru protivníka. Je koncipována jako boj nikoli primárně o území nebo zdroje, ale o kontrolu nad směrem globální transformace a nastolením nového světového řádu.

Britové se již dlouho snaží podkopat Rusko zevnitř. MI-6 věnovala značné prostředky na to, aby využila rozpadu bývalého Sovětského svazu tím, že rekrutovala Rusy, kteří se vzdali Ruska a ztratili víru v to, co znamená být Rusem. Christopher Steele, zneuctěný agent MI-6, který kdysi pracoval v Rusku jako zpravodajský agent a později řídil ruský účet pro MI-6 v Londýně, je klasickým příkladem toho, jak se rusofobie uvádí do praxe.

Hlavním vektorem, který zahraniční zpravodajské služby tradičně využívají k proniknutí do ruského prostředí, je takzvaná „liberální ruská společnost“, intelektuálové a podnikatelé, kteří byli sliby svobody a prosperity svedeni k zradě svého lidu, kultury a národa.

Zrada Ruska ze strany těchto liberálních elit se nutně neprojevovala zjevnými způsoby.

To je samozřejmě ďábelský génius psychologické války – bitva se nutně neodehrává ve fyzické sféře, kde je vidět, ale spíše v myslích a duších bojujících, z nichž mnozí si možná neuvědomují, že jsou účastníky existenčního konfliktu.

Britové, stejně jako jejich američtí protějšci, strávili devadesátá léta snahou o úplné rozložení Ruska, snahou o zničení národa, který disponoval tak velkým nevyužitým potenciálem.

Téměř se jim to podařilo.

Teprve nástup Vladimira Putina k moci zastavil jejich ohavné záměry.

Během následujících dvou desetiletí Uncle Sam a Perfidious Albion frustrovaně sledovali, jak Vladimir Putin orchestroval národní obrodu mezi ruským lidem, která zvrátila sebezničující trendy 90. let a nasměrovala Rusko na cestu národního omlazení. Konečný výsledek – národ obývaný lidmi, kteří vědí a milují, kým jsou, a jsou ochotni bránit svou zemi až do smrti – nebyl součástí světa po studené válce, který se USA a Velká Británie snažily vybudovat z trosek Sovětského svazu.

Americkou reakcí na vzkříšení Ruska jako nezávislého, suverénního státu bylo návrat k taktice a klišé studené války, snaha očernit Rusko v myslích amerického lidu prostřednictvím hrubé a vulgární rusofobie a zároveň fyzicky omezovat Rusko prostřednictvím budování politických a vojenských spojenectví, která hrála na obavy vyvolané přízrakem nové ruské říše.

Britové však hráli jinou hru. Na základě aktiv, které získali lidé jako Christopher Steele během morálního vakua, které charakterizovalo Rusko v 90. letech, se Britové snažili vybudovat sítě agentů vlivu, kteří byli hluboce zakořeněni v tradiční ruské liberální společnosti. Zatímco Spojené státy se snažily vtrhnout do ruské společnosti sliby kapitálových investic výměnou za politické reformy (vše s cílem podkopat vládu Vladimira Putina), Britové hráli jinou hru – infikovat nové Rusko chorobou ruské nedostatečnosti, vytvořit myšlení, v němž by ruské elity odváděly kapitál z Ruska, upíraly ruskému lidu výhody plynoucí z reinvestování těchto zdrojů do jejich národa, čímž by oslabily Rusko a ještě více posílily přitažlivost Západu.

Cílem bylo přimět Rusy, aby ztratili víru v Rusko, a poté se dobrovolně podřídili Západu, který by ruský lid nikdy nepřijal jako rovného.

Stručně řečeno, vytvořit trvalou třídu „nových nevolníků“, kteří by sloužili západnímu kapitálu namísto ruskému monarchovi.

Ukrajina vždy hrála nedílnou roli v protiruských snahách jak USA, tak Velké Británie. Protiruská realita postsovětské Ukrajiny se projevovala mnoha způsoby, ale žádný z nich nebyl tak do očí bijící jako západní snahy o posílení zhoubného ukrajinského nacionalismu, který měl kořeny v odporné ideologii Stepana Bandery, ve snaze zničit Rusko zevnitř vytvořením precedentu historického, jazykového a kulturního zrušení všeho ruského. Volby v roce 2004 jsou toho jasným příkladem – tato flagrantní manipulace volebního procesu ze strany západních sil vedla k výsledku, kdy pro-banderovský ukrajinský nacionalista (Viktor Juščenko) uzurpoval místo lidově zvoleného politika (Viktora Janukovyče) jako první krok k anulování ruské reality na Ukrajině.

Vrozená korupce Juščenka a skutečnost, že jeho druh virulentního ukrajinského nacionalismu nenašel odezvu u většiny Ukrajinců, umožnily Janukovyčovi návrat do úřadu v roce 2010, jen aby byl opět sesazen při převratu v roce 2014 zosnovaném americkými zpravodajskými službami, který vrátil k moci ukrajinské nacionalisty podporující Banderu. Tento převrat vyvolal v Donbasu vojenský konflikt mezi ukrajinskými nacionalisty a rusky mluvícím obyvatelstvem Donbasu, který se rychle proměnil v zástupnou válku mezi NATO a Ruskem. Minské dohody z let 2014–2015, které byly údajně navrženy tak, aby vyjednaly konec bojů na Donbasu, byly místo toho využity jako prostředek k posílení Ukrajiny, což vedlo ke krizi v letech 2021–2022, kdy se omlazená ukrajinská armáda, speciálně vycvičená a vybavená NATO, připravila na vyřešení donbaské otázky vojenskou silou. To zase vyvolalo ruskou intervenci v podobě speciální vojenské operace.

Zbytek je historie.

Reakcí Západu na rozhodnutí Ruska zasáhnout na Ukrajině bylo přeměnit tuto speciální vojenskou operaci na širokospektrální kampaň zahrnující politické, ekonomické a vojenské prostředky, jejímž cílem bylo dosáhnout strategické porážky Ruska.

Tohoto cíle mělo být dosaženo prostřednictvím ekonomického kolapsu Ruska urychleného zavedením přísných a komplexních ekonomických sankcí, politické izolace Ruska usnadněné diplomatickými intervencemi, které těží z vnímané dominance hegemonického „mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, a vojenské porážky Ruska způsobené investicemi stovek miliard dolarů do vyzbrojování a výcviku ukrajinské armády.

Reakcí ruské vlády na tuto hrozbu bylo vypracování pragmatické politiky, která se snažila porazit sankce obratným nasazením ruských diplomatických zdrojů k vybudování ekonomických odbytů, které by kompenzovaly ztrátu běžných západních ekonomických odbytů, a současně transformovat ruskou ekonomiku tak, aby již nebyla závislá na západním kapitálu. Klíčovým faktorem tohoto přístupu bylo nalezení životaschopných globálních trhů pro rozsáhlé energetické zdroje Ruska.

Rusko také mobilizovalo svůj značný obranný průmyslový potenciál a využilo rostoucího ruského vlasteneckého sentimentu k vybudování vojenské síly schopné zvítězit na bojišti proti spojeným vojenským zdrojům Ukrajiny a jejích západních spojenců, aniž by se uchýlilo k masové mobilizaci. Klíčovým aspektem tohoto přístupu bylo přijetí modelu války založeného na vyčerpávání, jehož cílem bylo oslabit bojový potenciál ukrajinsko-západního kolektivu a zároveň v maximální možné míře zachovat ruské životy a zdroje.

Tento pragmatický přístup k válčení se Rusku vyplatil a v létě 2025 bylo jasné, že Rusko nezvratně převzalo strategickou iniciativu od svého nepřítele, kterým byl kolektivní Západ a Ukrajina.

Stručně řečeno, Rusko bylo na dobré cestě k vítězství ve válce. Politika Vladimira Putina vytvořila ekonomiku, která byla nejen do značné míry imunní vůči destruktivním záměrům sankcí, ale která také obrátila situaci v Evropě tím, že proměnila sankce proti ruské energii v závažnou ekonomickou zátěž. Namísto toho, aby čelilo globální politické izolaci, se Rusko pustilo do diplomatické ofenzívy založené na myšlence, že je třeba vytvořit multipolární alternativu k hegemonii mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Politická soudržnost kolektivního Západu se rovněž začala rozpadat, což vedlo k obrovským rozporům mezi Evropou a Spojenými státy, které ohrožují další životaschopnost a přežití aliance NATO. A vojenská dominance Ruska na ukrajinském bojišti byla absolutní, přičemž počty obětí byly jednoznačně jednostranné ve prospěch Ruska.

Když Západ hovořil o strategické porážce Ruska, usiloval o kolaps ruské společnosti vyvolaný kombinací neúspěšné ekonomiky, vojenské porážky a z toho vyplývajícího politického odcizení ruské vlády od ruského lidu.

Cílem byl vždy takzvaný ruský Majdan, opakování ukrajinského převratu z roku 2014, tentokrát však v ulicích Moskvy.

Byl tu však jeden problém.

Výše popsaný ruský model vítězství vychází z tradičního přesvědčení, že těžištěm ruské opozice vůči Vladimíru Putinovi byly právě ty prozápadní liberální elity, na které se Západ spoléhal při usnadňování rozpadu Sovětského svazu a při podpoře rozpadu Ruska v dekádě úpadku, kterou byla 90. léta.

Třída ruských liberálních elit, která kdysi vládla v době perestrojky a Jelcinovy éry sebedestrukce, však byla do značné míry vyřazena z hry pragmatickou politikou Vladimira Putina, která byla zavedena v důsledku speciální vojenské operace a západního prohlášení o existenčním konfliktu s Ruskem.

I těm nejbystřejším ruským pozorovatelům by se dalo odpustit, že přijali za bernou minci zjevné vítězství Ruska nad kolektivním Západem a s tím související odsun ruských liberálních elit do politické bezvýznamnosti.

Při aplikaci principů psychologické války na vnímanou realitu speciální vojenské operace by se tak někdo mohl pohoršovat nad jakoukoli představou, že by se Rusko podkopávalo zevnitř, že by existoval politický prostor, kde by se mohla uchytit skutečná opozice vůči vládě Vladimira Putina a projevit se významným způsobem.

Zdálo se, že Rusko provedlo klasický obrat, když použilo nástroje psychologické války proti Západu a vytvořilo tak možnost vnitřního kolapsu kolektivního Západu.

Ti na Západě, kteří naznačovali něco jiného – napadají mě Seymour Hersh a Gilbert Doctorow – byli vnímáni jako lidé odtržení od reality, kteří slouží jako přímí či nepřímí nositelé protiruské propagandy.

Což samozřejmě byli a jsou.

Psychologickou válku však nelze vyhrát přímým válečným přístupem.

To je doména tradičních ekonomických, politických a vojenských záležitostí.

Takzvané „umění války“, kde je válka prodloužením politiky jinými prostředky.

Psychologická válka se zaměřuje na podvědomí a vytváří situace, v nichž se synergie zjevného projevuje nečekanými způsoby.

Nečekanými, tedy pro všechny kromě těch, kdo psychologickou válku vedou.

Vstupuje Perfidious Albion a jeho agent chaosu, MI-6.

Pod záminkou „udržení Ukrajiny v boji“ vedli Britové kampaň navrženou tak, aby prosperovala v rámci parametrů pragmatického vyčerpávacího přístupu Vladimira Putina k ruskému konfliktu s Ukrajinou a kolektivním Západem.

Prezident Putin a jeho tým ovládli umění řízení eskalace, udržují Západ dostatečně zapojený, aby maximalizovali vkládání zdrojů do mlýnku na maso SMO, a zároveň se vyhýbají dosažení rozhodovacího bodu, kdy by se Západ musel buď stáhnout, nebo se přímo zapojit.

Při pohledu z klasického analytického rámce „spojování teček“ byl Putinův pragmatismus geniální a postavil Rusko do pozice, kdy mohlo dosáhnout strategického vítězství nad Ukrajinou a kolektivním Západem.

Při pohledu z hlediska psychologické války však byla tato pragmatická cesta k vítězství strategickou pastí.

Putinovým cílem bylo vyhrát válku na Ukrajině a zároveň zabránit přímému zapojení NATO.

V tomto ohledu toleroval, že kolektivní Západ proměnil Evropu v obrovskou logistickou a zpravodajskou základnu, která přímo podporovala Ukrajinu, přičemž zůstávala mimo vojenský dosah Ruska.

Dokud byla tato evropská základna využívána k poskytování tanků, dělostřelectva, stíhacích letadel, vycvičeného personálu a zpravodajských informací k řízení jejich akcí na konvenčním bojišti, bylo Rusko ochotno tolerovat opakovaná porušení pomyslných „červených čar“, protože nakonec se tato porušení neprojevila jako existenční nevýhoda pro Rusko, ale spíše naopak – čím více zdrojů kolektivní Západ naléval do Ukrajiny, tím slabší se stával.

Britové však začali hrát jinou hru.

Nejprve usnadnili útoky na strategickou infrastrukturu, jako je Krymský most.

Poté začali útočit na infrastrukturní cíle v blízkosti SMO.

Poté začali útočit na strategické cíle, jako jsou radary včasného varování, rovněž v blízkosti SMO.

Poté provedli odvážný útok pomocí dronů vypuštěných z nákladních vozidel, které zasáhly strategické ruské jaderné bombardovací síly.

Poté začali útočit na strategickou hloubku Ruska.

Ropné rafinerie.

Kritický obranný průmysl.

Pokaždé tyto útoky – prováděné ukrajinskou armádou, ale usnadňované Brity a jejich spojenci na Západě, včetně USA a Německa – porušovaly ruské „červené linie“.

A pokaždé Rusko odmítlo rozhodným způsobem reagovat, protože podle obecného názoru bylo Rusko na cestě k vítězství a jakákoli reakce by tak mohla vyvolat kroky kolektivního Západu, jako je například rozsáhlá pozemní intervence na Ukrajině – což by toto vítězství zkomplikovalo.

Každé porušení ruských červených čar však představovalo akci, jejímž cílem bylo vyvolat odpor proti Vladimíru Putinovi uvnitř Ruska.

Obecně se mělo za to, že tradiční vektor pro takové spouštěcí momenty – ruské liberální elity – již neměl v ruské společnosti dostatečnou životaschopnost, aby se projevil jako existenční hrozba.

Ale zbavená práv ruská liberální třída nebyla cílem akcí ukrajinské vlády navržených Brity.

Místo toho se Britové zaměřili právě na tu třídu lidí, na kterou prezident Putin spoléhal pro vítězství – ruské vlastence, kteří přijali existenciální nutnost vítězství nad Ukrajinou a kolektivním Západem a kteří byli ochotni udělat cokoli, co bylo nutné k dosažení tohoto vítězství, i kdyby to znamenalo vést válku na vyčerpání, která by trvala déle než Velká vlastenecká válka proti nacistickému Německu.

Ukrajina a kolektivní Západ nemohly a nemohou porazit Rusko na bojišti SMO.

A dosavadní kampaň s drony, ačkoli je pro vládu Vladimira Putina trapná, nijak významně neovlivnila ukazatele, které se obvykle používají v moderní válce, ani pojmy vítězství, které z toho vyplývají.

Tyto útoky dronů však vyvolaly dojem slabosti ruské vlády, který, pokud nebude řešen, by se mohl velmi dobře projevit u části ruského obyvatelstva, která dosud unikala pozornosti západních pozorovatelů Ruska, soustředěných na liberální elity. Jsou to vlastenci, kteří jsou odhodláni dosáhnout ruského vítězství a kteří pro jeho dosažení obětovali vše, co bylo v jejich silách.

Neustálé ukrajinské útoky dronů, které realizují vizi a plán vymyšlený Brity, zasely semínka porážky do myslí těch v Rusku, pro které porážka není přijatelnou možností.

Putinův pragmatismus byl v mnoha ohledech podkopán politikou samotné ruské vlády. Vrcholná schůzka na Aljašce s prezidentem Trumpem je toho jasným příkladem, vdechla život pojmu „duch Aljašky“, který nikdy neexistoval, alespoň z pohledu kolektivního Západu. Ruské úředníky jako Sergej Lavrov a Jurij Ušakov otevřeně uznali smrt tohoto mýtu, avšak příliš pozdě. Vnímání ruského vedení, které přijímá západní rámec míru prostřednictvím kompromisu, však již bylo vštěpováno do myslí Rusů, kteří odmítali samotnou myšlenku čehokoli jiného než bezpodmínečné kapitulace svých nepřátel.

Ukrajina vytvořila koridory přes Pobaltí a Kazachstán, skrze které pomocí dronů s dlouhým doletem zahájila útoky na kritické infrastrukturní cíle v okolí Petrohradu a ruského Uralu.

Rusko nechalo tyto koridory otevřené.

Ukrajina bezostyšně zaútočila na Moskvu a poté pohrozila útokem na oslavy Dne vítězství, což vyvolalo ruskou hrozbu odvetou.

Ano, Ukrajina na Moskvu v uvedených dnech nezaútočila, ale učinila tak bezprostředně poté, čímž pomohla vytvořit dojem, že se přehlídka konala pouze proto, že to Ukrajina dovolila.

Mezinárodní ekonomické fórum v Petrohradu se má konat na začátku června.

Prezident Zelenskyj se otevřeně chlubil novým plánem pro to, co nazývá „sankcemi dlouhého dosahu“ – útoky dronů proti strategickým ruským cílům – na červen.

A nyní máme útok dronů na Starobelsk College.

Křik obětí ležících pod troskami zřícené koleje už dávno utichl a nahradily ho zoufalé výkřiky příbuzných, kteří zoufale hledají těla svých blízkých.

Tyto výkřiky se rozléhají po celém Rusku a slyší je ti, kdo v troskách Starobelské vysoké školy vidí zkázu Ruska.

Perfidious Albion se chystá v blízké budoucnosti dodat Ukrajině více než 20 000 dronů.

Ukrajina hovoří o tom, že v nadcházejících týdnech rozpoutá masivní útok více než 6 000 dronů proti Rusku.

Ani Ukrajina, ani kolektivní Západ nemohou porazit Rusko na tradičním fyzickém bojišti.

Ukrajina však s pomocí zrádného Albionu vyhrává mentální válku.

Vnímání vytváří svou vlastní realitu.

A v Rusku roste vnímání, a to i mezi těmi, kteří dosud podporovali pragmatický přístup prezidenta Putina k vítězství v SMO, že Rusko prohrává.

Jak se toto vnímání nakonec projeví, teprve uvidíme.

Pokud však Ukrajina dokáže provést masivní útoky proti Rusku, které budou mít existenční charakter, základ politické podpory, kterou prezident Putin během celého konfliktu SMO považoval za samozřejmou, by se mohl začít rozpadat.

Ne proto, že by Rusko prohrávalo válku.

Ale proto, že Rusové vnímají, že Rusko válku prohrává.

Současný pragmatický model je neudržitelný.

Rusku hrozí, že zahodí konvenční vojenské vítězství tím, že ignoruje nebezpečí, které představuje psychologická válka.

Těm, kteří věří, že prezident Putin je imunní vůči jakýmkoli masivním domácím politickým nepokojům, stačí připomenout rozpad Sovětského svazu.

Sovětský svaz se rozpadl ne proto, že byl poražen, ale proto, že sovětský lid – včetně ruského lidu – ztratil víru v jeho další životaschopnost.

Výkřiky rodin obětí útoku na Starobelsk College se rozléhají po celém Rusku.

Nejsou to výkřiky o pomoc, ale výzvy k činu.

K akci, která má zvrátit nákazu defétismu, která začala infikovat ruskou mysl a ducha.

Skutečné účinky psychologické války se projeví až tehdy, když je příliš pozdě na změnu kurzu – nelze podepřít budovu, která se již nachází ve stavu kolapsu.

Ruské vítězství nad Ukrajinou se musí projevit způsobem, který dramaticky a rozhodujícím způsobem změní vnímání ruského lidu.

Fyzické bojiště se možná nachází na Ukrajině a v Evropě.

Skutečná válka se však odehrává v srdcích a myslích ruského lidu.

Ten nepotřebuje slyšet o potenciálu ruského vítězství, zatímco trpí pod neustálými ukrajinskými útoky dronů.

Potřebuje, aby útoky dronů skončily.

To znamená, že osud ukrajinských rozhodovacích center musí být přímo spojen s jakýmikoli a všemi ukrajinskými útoky dronů na ruském území.

Bezpodmínečná kapitulace nesmí být mlhavým pojmem, ale krutou realitou.

Ukrajina má pouze jednu možnost – kapitulovat nebo zemřít.

Ruská hrozba zničit centrum Kyjeva se musí stát realitou.

A poté i každé centrum každého ukrajinského města, pokud Ukrajina bude i nadále vysílat drony proti Rusku.

Pobaltské koridory pro drony musí být násilím uzavřeny.

A evropská výrobní centra ve Velké Británii, Německu a jinde, která vyrábějí drony používané Ukrajinou proti Rusku, musí být uzavřena – buď dobrovolně, nebo prostřednictvím kinetické intervence.

Rusko musí stanovit červené linie, které budou plně a násilně prosazovány.

Tyto koncepty se mohou jevit jako kruté, zejména v kontrastu s trpělivým pragmatismem, který Moskva dříve zastávala.

Rusko však prohrává psychologickou válku.

Nemoc defétismu již začala infikovat ruskou mysl a ducha.

A jediným protijedem proti porážce je absolutní vítězství, projevující se bezpodmínečnou kapitulací ruských nepřátel.

Ráno 22. května 2026 přišla smrt v temnotě pro studenty Starobelské vysoké školy.

Rusko stojí před krutou volbou: proměnit strašlivou oběť těchto dětí ve výzvu k boji a konečnému vítězství, nebo nechat tuto tragédii stát se úvodní kapitolou knihy, kterou budoucí historici nazvou „Pád Ruska“.

*

Scott Ritter,   Terror and Mental War vyšel 23.5.2026 na scottritter.substack.com.

Předklad do češtiny – Zvědavec