Komentář Štěpána Chába: Sociální stát? Kde?

Sociální služby. Práce, ve které ne každý dokáže vydržet. Práce, kde se člověk setká s umíráním, s každodenním řešením metabolismu, s nemocemi, s utrpením, s postižením,… Teď jsem potkal jednu pečovatelku. A ta mi popsala, co je to sociální stát.

Minulý měsíc měla závažnou nemoc. Nemoc, kterou nejde přechodit. Nemoc, u které člověk lehne a je rád, že vůbec žije. Vylízat se z ní jí trvalo tři týdny. A i tak cítila další týden dozvuky, slabost, neochotu organismu se po takovém zápřahu zapojit do pracovního procesu (ač se do něj zapojila).

Teď jí přišla výplata. Po zaplacení všeho jí zbylo 500,- korun. Po zaplacení všeho, co se platí měsíc co měsíc. Taková celoroční praxe – být zaměstnaný na plný úvazek, ale nevyžít s tím, neustále přepočítávat koruny, snažit se moc nejíst, moc nepotřebovat. Po nemocenské pak nejíst nic a nic nepotřebovat. Ani toaletní papír.

Kdysi se pro to zavedl výborný pojem. Pracující chudoba. Ta nejvíc ponižující existence. Dřít jako mezek, být přivázaný k chomoutu denních a nočních směn, které člověka nepustí hledat si další úvazek. A nemít ani na základní potřeby.

Přitom práce v sociálních službách je psychicky i fyzicky neuvěřitelně náročná. Sám jsem tam několik let dělal a měl plat pod hranicí přežití, ale nároky na práci byly ohromné. Jak si u toho zachovat tu potřebnou empatii, když v hlavě zní kurzové převody na valuty banánů? Přepočítat zbytek po výplatě a dělat si čárky, kolik si za to můžu koupit banánů, toho vysněného zboží, ke kterému jsme směřovali při přechodu ze socialismu do kapitalismu. A když člověk dojde k výsledku, jak na tváři vyčarovat úsměv? Jak dokázat cítit něco jiného než únavu, zlobu, ponížení vlastní důstojnosti? A právě tohle je v sociálních službách to nejhorší. Mít zaměstnance, který nemá peníze a doufá, že se v práci aspoň nají, protože doma je jen piksla s fazolemi s prošlým datem spotřeby.

Ale platy se zvyšovaly. Takovým tím českým, tedy nutně komickým způsobem, kdy navýšení nepokryje ani inflaci. Zdravotnické odbory letos natvrdo varovaly, že v nejnižší platové tabulce státních zaměstnanců se pod úrovní minimální mzdy (která pro rok 2026 činí 22 400 Kč) nacházelo přes 35 % tarifů! A pod úrovní zaručených platů dokonce 75 % tarifů. Se zdravotnickými odbory jednal novopečený a rétoricky vypečený ministr sociálních věcí Aleš Juchelka. Stát sice od 1. dubna 2026 slavně schválil nařízení vlády, kterým lidem v sociálních službách přidal 5 % na tarifech, ale v realitě to u pečovatelek dělalo jen pár stovek, které okamžitě sežraly dražší energie a nájmy. To je přidání na platu? Přidání na platu přece znamená, že se člověk bude mít o něco lépe. Nebo ne?

Před lety, když jsem se zahrabal v sociálních službách, jsme neměli v rodině peníze. Prostý výpočet na banánové valuty prostě neseděl. Doufal jsem, že se po těch letech politických slibů a siláckých hesel v televizních debatách věc posunula k lepším číslům. Neposunula. Tu mizérii, kterou jsem bral před mnoha lety, jen zvedli o inflační položku a na výplatnici pečovatelé zírají vlastně na tutéž almužnu. Což je děsivé, strašné.

Kde je pak ten sociální stát, když jeho výstupem je tvorba asociální položky pracující chudoby?

V tomto ohledu mi přijde směšná politika našeho asociálního státu, který lidem vzkazuje – šetřete si na důchod, abyste měli něco na přilepšenou (nebo abyste měli vůbec něco). Z čeho si mají šetřit? Jít na burzu s tisícovkou, kterou člověk sebral dětem na svačině, a nakupovat akcie Googlu? Opravdu to jde? Ono nejde šetřit, když člověku nic nezbývá. A roční výnos na akciích ve výši 180 korun, nevypadá jako zajištění pro stáří.

Mnou zmíněná pečovatelka dostala jako trest za nemoc, které se nešlo vyhnout, kterou nešlo přechodit, která má dokonce potenciál zabít, 60 % své obvyklé mzdy. A je na dně. Zbyla jí pětistovka na měsíc. Bude si muset půjčit. Po rodině, po známých, v bance, nebo u nějaké netransparentní lichvářské bandy nemravů? Nezavede ji to do dluhové spirály? Potenciál zabít pracujícího chudého. Jako ta nemoc. Potenciál zabít.

I náš asociální stát má potenciál zabít. Nechat zabít.

Nemocenská je v ČR 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu. Když pečovatelka, která už tak bere plat na hranici minimální mzdy, vypadne na 3 týdny, propad v čisté mzdě je klidně 5 až 6 tisíc korun. Pro člověka, co žije od výplaty k výplatě a nemá žádné úspory (kde by je proboha vzala?), je to okamžitý pád do dluhové spirály.

Jak se ta doba řítí kupředu. Kdysi stačil jeden plat na uživení rodiny. Pak musely být v rodině platy dva. Teď nastupuje doba, kdy budou potřeba platy tři, aby se rodina uživila. Vývoj od počátku průmyslové revoluce, která slibovala ukončení roboty. A ono nic. Ono je té špatně placené roboty pořád nad hlavu. Něco je tu hodně blbě.

Ale je tu i další dimenze řečeného. Koukl jsem na nedělní duel Tomio Okamury a Martina Kupky na CNN Prima News. A Kupka to tam řekl moc pěkně. Firmy, aby mohly víc vyrábět, potřebují zaplnit místa, na která se jim Češi nehlásí. A tak firmy volají po importu zaměstnanců jak z Ukrajiny, tak třeba z Filipín. Kupka tak (jak je zvykem politiků) naznačoval, že zpovykaní Češi nechtějí pracovat na určitých místech, proto se musí povolat zahraniční, většinou agenturní pracovníci. Nedodá, že platy na takových pozicích jsou na tak zoufalé úrovni, že Češi takovou práci ne že nechtějí, ale nemohou vykonávat. Dostali by se do daleko horší situace než ti naši pracující chudí.

Ale to je tak, když se naši politici rozhodli před třiceti lety, že jediné, čím je Česká republika schopná konkurovat, je levná pracovní síla. Pak to zákonitě dojde k tomu, že bude muset slevovat. To znamená, že se budou muset dovážet agenturní pracovníci z třetích zemí a práce se bude dál udržovat co nejlevnější. Jinou konkurenci neumíme.

A jedeme do té propasti s plynem na podlaze. Český stát masivně navyšuje kvóty pro pracovníky z Filipín, Mongolska nebo Gruzie. Dělala to Fialova vláda, ta Babišova kvóty dále zvyšuje. Tyhle agenturní lidi sem korporáty a montovny tahají právě proto, aby nemusely zvedat mzdy na úroveň, ze které by český občan mohl zaplatit drahý nájem a uživit rodinu. Stát tak uměle konzervuje status Česka jako levné montovny Západu. A i přes proklamace jde taková politika za Andrejem Babišem, který proslul u svých společností ukrývaných po různých svěřeneckých fondech platy na hranici chudoby.

A nejde se neptat – tenhle člověk má pozvednout naši zemi z pozice ponížené montovny s mizernými platy na nějakou vyšší úroveň? Opravdu? Vždyť by byl proti sobě. Je mi vcelku ukradené, kolik Agrofert získá na dotacích (to je vlastně jen politické téma), spíš mě daleko víc děsí, jak (i) Agrofert a tedy Babišova politika tlačí naši zemi ke dnu naprosto bezzubé montovny. Protože je to pro ně výhodné. Polsko jde jinou cestou. Už teď mu s úžasem zíráme na zadní světla, protože nás předjelo, a zatímco my rychlost snižujeme pobídkami pro levnou pracovní sílu z Filipín, Polsko nabírá rychlost. Tohle skutečně chceme?

Stát, v kterém jde pečovatelka po třech týdnech těžké nemoci o žebrácké holi, protože prostě nemá ani na jídlo, je stát dokonale na ho*no. Tečka.

*

Štěpán Cháb