Když v lednu 1959 vstupoval Fidel Castro do Havany, velká část Latinské Ameriky i značná část evropské levice věřila, že vzniká nový model společnosti. Kuba měla být důkazem, že je možné spojit sociální spravedlnost, národní nezávislost a důstojný život pro obyčejné lidi. O více než šest desetiletí později se však stále častěji objevuje otázka, zda z původního revolučního projektu nezůstaly jen symboly, rétorika a státní aparát.
Nejnovější debata, kterou otevřel komentář v deníku El País, není útokem pravice na socialismus. Naopak. Autorem je chilský levicový intelektuál Patricio Fernández, který tvrdí, že právě levice by měla mít odvahu přiznat historické selhání kubánského modelu. Podle něj není možné donekonečna omlouvat realitu ostrova pouze americkým embargem a ignorovat desítky let ekonomických omylů, politických represí a neschopnosti vytvořit fungující hospodářství.
Tato debata přichází v okamžiku, kdy se Kuba nachází v nejhlubší ekonomické a společenské krizi od rozpadu Sovětského svazu. Výpadky elektřiny, nedostatek pohonných hmot, rostoucí emigrace a zhoršující se životní podmínky již nejsou epizodou, ale každodenní realitou milionů obyvatel.
Romantický sen se změnil v systém přežívání
Kubánská revoluce dlouho těžila z mimořádně silného symbolického kapitálu. V šedesátých letech byla pro mnoho intelektuálů po celém světě zosobněním odporu proti americké dominanci. Podpora přicházela od spisovatelů, umělců i akademiků. Kuba se stala ikonou alternativní cesty rozvoje.
Jenže už v sedmdesátých letech začaly být stále viditelnější temné stránky režimu. Aféra básníka Heberta Padilly a následné pronásledování umělců, intelektuálů či homosexuálů ukázaly, že režim není schopen tolerovat odlišné názory. Mnozí levicoví intelektuálové tehdy svou podporu Havaně přehodnotili.
V osmdesátých letech pomáhaly režimu rozsáhlé sovětské dotace. Zdravotnictví a školství dosahovaly relativně dobrých výsledků a obyvatelstvo mělo určitou životní jistotu. Tento model však fungoval pouze díky masivní finanční podpoře z Moskvy. Jakmile Sovětský svaz padl, ukázalo se, jak křehké byly ekonomické základy celého systému.
Takzvané „zvláštní období“ po roce 1991 přineslo dramatický propad životní úrovně. Nedostatek potravin, pohonných hmot i základního zboží donutil obyvatele vytvářet neformální ekonomiku založenou na improvizaci, šedé zóně a drobné korupci. Podle mnoha Kubánců toto období ve skutečnosti nikdy neskončilo, pouze bylo dočasně zmírněno podporou venezuelského prezidenta Huga Cháveze.
Krize systému, nikoli pouze embargo
Zastánci kubánského režimu tradičně připisují hlavní odpovědnost za hospodářské problémy americkému embargu. Je nepochybné, že sankce a další restrikce Spojených států představují pro ostrov významnou překážku. Současná administrativa Donalda Trumpa navíc tlak na Havanu dále zvýšila.
Přesto se stále více analytiků shoduje, že embargo samo o sobě nevysvětluje hloubku současného rozkladu. Kritici upozorňují, že země nedokázala vybudovat produktivní ekonomiku ani během období, kdy získávala miliardové dotace ze Sovětského svazu nebo později z Venezuely. Dokonce i kdysi slavný cukrovarnický průmysl, který byl symbolem kubánského hospodářství, dnes produkuje jen zlomek někdejších objemů.
Psali jsme: Indičtí „švábi“ vyšli do ulic. Varování pro zavedenou politiku
Ještě závažnější je však ztráta důvěry vlastních občanů. Podle reportáží z Havany narůstá pocit beznaděje, zejména mezi mladými lidmi. Emigrace dosahuje rekordních rozměrů a mnoho Kubánců už nehledá cestu k reformě systému, ale cestu z ostrova.
Prezident Miguel Díaz-Canel se snaží pokračovat v odkazu bratří Castroových a zdůrazňuje potřebu odporu vůči zahraničnímu tlaku. Kritici však upozorňují, že samotná strategie přežívání není programem budoucnosti. Země podle nich potřebuje ekonomické reformy, obnovu občanské společnosti a otevřenou diskusi o vlastních chybách.
Právě zde míří hlavní argument autorů současné levicové kritiky. Tvrdí, že skutečnou službou Kubě není nekritická obrana režimu, ale schopnost přiznat jeho neúspěchy. Pokud měla revoluce přinést důstojnější život obyčejným lidem, pak je třeba hodnotit především výsledky. A ty jsou dnes podle stále většího počtu pozorovatelů alarmující.
Kubánská revoluce kdysi představovala jeden z nejsilnějších politických mýtů dvacátého století. Dnes se zdá, že největším problémem už není konflikt s Washingtonem ani ideologické spory studené války. Otázkou se stává, zda režim dokáže nabídnout svým občanům důvod zůstat, pracovat a věřit v budoucnost vlastní země. Na tuto otázku zatím Havana přesvědčivou odpověď nenabízí.
*
El País, zpracoval Kovář, První Zprávy
Zdroje: 1. EL País – Burying the Cuban Revolution: A task for the left; 2. EL País – Miguel Díaz Canel, the steward of the remains of the Cuban Revolution; 3. EL País – Dying for the Revolution
Na úvodním snímku je pohled do ulice staré Havany, kde bída a nedostatek jsou nejviditelnější.
**
Poznámka Nové Republiky:
Autoři ze španělského periodika El País, blízkého ve Španělsku vládnoucí socialistické straně, svádějí celou hospodářskou a sociální krizi dnešní Kuby na chybnou vnitřní hospodářskou politiku prosazenou kubánským vedením. Na toto téma probíhá v oficiálním kubánských médiích docela otevřená diskuze. Autoři v ní často vyčítají současnému kubánskému státnímu a stranickému vedení, že tvůrčím způsobem nezměnily hospodářská pravidla země, že pouze udržují systém zavedený revolučními vůdci po roce 1959. Ten po ozbrojeném útoku emigrantské armády na pláži Giron, po zavedení přísného embarga USA proti ostrovu rezignoval na pokusy hospodářských reforem (např. a la Čína, Vietnam atd.) a spokojil se s tím, že je Sovětským svazem a zeměmi bývalého východního bloku vydržován. To vše je pravda, ale jen částečná.
Autoři vycházejí ze současné situace v hlavním městě Havaně. Vinou nedostatku energií, jejichž dovoz do země je pod tvrdým embargem, nefunguje veřejná doprava, nefunguje odvoz odpadků, které se hromadí na rozích ulic, v celých čtvrtích je nadlouho vypínán elektrický proud. V zemi, kde nefunguje veřejná doprava se nemohou lidé dostat do práce, bez energií ve fabrikách nefunguje výroba, zemědělské stroje musí nečinně stát a venkovanům nezbývá, než zapřáhnout koně a dobytek a orat jako za středověku. V takové situaci, která bez přestávky trvá 65 (!) let se ekonomické reformy nedají provést. Válečnické řeči amerického prezidenta odrazují i většinu zahrnaičních turistů od rekreace na ostrově. Tak skomírá i pracně budovaný turistický průmysl, na kterém do jisté míry stála značná část ekonomiky země.
Za mizernou situaci na ostrově je jednoznačně vina imperialistická velmoc v sousedství, která Kubu dusí přes půl století a která se nyní chystá vojensky vtrhnou na ostrov. Současný americký státní tajemník (viz ministr zahraničních věcí) Marco Rubio, který svou politickou kariéru vystavěl na podpoře radikálních kruhů kubánské emigrace v Miami, hecuje Donalda Trumpa k vojenskému řešení „kubánského problému“. Pro země stavící se na odpor proti hegemonizmu USA (dříve Sovětský svaz nyní Ruská federace, Čína, Írán, Venezuela atd.) byla Kuba strategickou výspou, která do velké míry ovlivňovala i odbojnou politiku proti severnímu hegemonovi v mnoha latinskoamerických zemích. Uvidíme, jestli velcí světoví hráči, jako jsou Čína a Rusko, nechají Kubu padnout. Pro ně samotné by to nevěstilo do budoucna nic dobrého. Proto se domníváme, že velká kubánská krize je teprve před námi.
-vd-
