Schyluje se k rozuzlení. Na mnoha místech. V mnoha státech sevřených bruselskou mafií, které se zatím nepodařilo vyvolat přímou válku s Ruskem, ačkoli o to zoufale usiluje a vidí v ní jediné řešení svých fatálních vnitřních problémů. A tak alespoň pokračuje s hrnutím peněz daňových poplatníků do Kyjeva. Německo v tom vede.
Říšská dvojka, podrobená Francie, je na tom stejně, ba dokonce možná ještě “lépe”: Marine Le Penová čelí justiční zvůli, protože politickou moc tam rovněž převzaly nevolené soudcovské “kádry” – jako v řadě dalších zemích, kde se schyluje k rozuzlení. Její skandální vyřazení z voleb po vykonstruovaném procesu právě dostalo novou dimenzi. Možná tedy nakonec kandidovat bude. A pak se to celé otřese od základu. Politická Venezuela.
Teprve po této zdaleka neúplné zahraniční rekapitulaci má smysl otázka: Blíží se rozuzlení také u nás?
Vykouklo to
Německý “soft-protektorát”, do něhož jsme vstupem do EU opět spadli, totiž jinak položenou otázku na naše domácí politické poměry nepřipouští. Pokud se nejprve nezeptáme, co se děje v Berlíně, respektive v jeho bruselské kopii, je zbytečné ptát se na naše směřování.
Má to logiku. Vždyť zatím poslední (a vlastně i první), kdo se pokusil jednat suverénně a nezávisle byl Viktor Orbán – a jak skončil netřeba popisovat. Berlínu sice trvalo trochu déle, než ho svrhl, protože stále doufal, že ho nakonec zkorumpuje, ale co je čas, když máte nekonečné zdroje daňových poplatníků ze sedmadvaceti podrobených států?
Nakonec se ukázalo, že jednodušší a levnější je koupit někoho uvnitř. Péter Magyar pařil k Orbánovým elitám. Vyšplhal po jeho zádech, a pak ho zradil. Donekonečna se opakující “model třiceti stříbrných” funguje a fungovat bude až do konce světa. Ostatně na zradě je náš svět postaven již od jablka v Ráji, jde tedy jen o pohyb v temném okruží opakující se historie.
U nás to právě vykouklo také. Na pohled by se dokonce někomu mohlo zdát, že jsme předstihli Německo, Francii a další státy, v nichž se schyluje k rozuzlení: Vždyť vláda dlouhodobého suveréna zdejší voličské přízně poprvé stojí na existenci dvou menších subjektů nespojených s fialovým mainstreamem. Ale pouze SPD (respektive minisubjekty, jež se v ní předvolebně integrovaly) míří tam, kam směřují shora zmíněná dominantní seskupení v Německu a ve Francii – před blížícím se rozuzlením.
To ale bohužel znamená, že síla lidového odporu vůči 4. říši je u nás fakticky mnohem menší. SPD sice vstoupila do vlády opticky dříve než AfD, ale její možnosti přiblížit nás k rozuzlení politické, hospodářské a mravní katastrofy věrně zkopírované z Bruselu (Berlína) Fialou, Rakušanem a dalšími “říšskými občany”, se v realitě limitně blíží nule.
Názorně to ukázala poslední koaliční “rozmíška” kolem 140 000 000 korun zaslaných kyjevským nacistům na zbraně. Záměrně jsem tu částku vypsal se všemi nulami, aby lépe zarámovala skandální slova ministra obrany Jaromíra Zůny, nominanta SPD: „Částka, která do PURL šla, je naprosto symbolická i ve vztahu k zemím, které jsou podstatně menší než my.“
Mandatorní fraška
Nešťastný ministr Zůna prostě opět zaválel. Jeho snaha zamést celou koaliční krizi pod koberec dřív, než vznikla, jenom znovu ukázala, že na “pomluvě”, že není ministrem za SPD, ale za ANO, je víc pravdy než na šprochu.
Bylo to minimálně opět stejně nemotorné, jako jeho “vstupní extempore” s (ne)dodáním předraženého amerického šrotu označením F-35. I ten přece chtěly jak ANO, tak SPD v předvolebních slibech “revidovat”. Nestalo se, ale budiž – do programového prohlášení vlády se to nedostalo (a sliby – chyby). Ale neposílat kyjevským banderovcům zbraně za peníze českých daňových poplatníků – to si v programu všechny tři strany přece výslovně schválily.
Obhajoba nečekaného rozhodnutí ministra zahraničí Macinky byla “zůnovská”. Přitom každému bylo jasné, že těch sto čtyřicet milionů je podlézavé “všimné” pro Donalda Trumpa – což je mravně vlastně ještě děsivější. Motoristé jsou nicméně ze všech tří vládních stran jednoznačně nejvíce rusofobní, a proto i probanderovští. O to nepřijatelnější bylo Macinkovo “vysvětlení” k neprojednanému porušení vládního závazku:
„Je to pozůstalost ještě po Fialovi s Lipavským, protože deponovali obranné výdaje z rozpočtu ministerstva obrany do rozpočtu ministerstva zahraničních věcí. Byl to mandatorní výdaj v rozpočtu, se kterým jsem nemohl dělat nic jiného, protože to se nedalo zrušit. Mohl jsem to jedině přesměrovat. A tohle nám přišlo smysluplnější,“ – tvrdil.
Tak si řekněme, co znamená ono zaklínadlo “mandatorní výdaje”, tedy peníze, které musí stát ze zákona nebo na základě mezinárodních smluv bezpodmínečně vyplatit. Byl či je nějaký zákon, který určil, že právě tyto desítky milionů musejí doputovat do Kyjeva? Kde, jak se jmenuje? Nebo byla či je taková mezinárodní smlouva? Jaká?
To jsme se nedozvěděli a nedozvíme, protože je to nesmysl. Mandatorní výdaj by se totiž musel objevit při sestavování státního rozpočtu. Ten nejde najednou “najít” jako nevratně ulité kapesné Fialou a Lipavským pro Zelenského v nějaké skříni ministerstva zahraničí. A mezinárodní smlouva ušitá jen na “zamini”?
Prostě si z nás dělají Motoristé legraci a spoléhají – velmi důvodně – na to, že mediální korporát se jich na to nezeptá. Protože mu velmi vyhovuje, když se nová česká vláda v té banderovské žumpě také omočí.
Vždycky jde o všechno
Budiž řečeno, že Tomio Okamura se bránil. Řekl, že s touhle machinací nesouhlasí. Poslat české peníze do Kyjeva oklikou přes PURL (americký program na nákup zbraní, za něž – na rozdíl od nás – USA nedají ani cent) prohlásil za porušení vládního programu. “On tomu nerozumí,” tvrdil usmívající se Babiš. “Měl by být rád, to byly peníze, které (minulá) vláda vyčlenila pro Ukrajinu… a my je dali Spojeným státům.“
To je ještě o stupeň drzejší argumentace než ta Macinkova. A ostatně, pokud by to tak nakrásně i bylo, tak znovu: Jaký zákon nebo mezinárodní smlouva určila, že máme zničehonic poslat desítky milionů z českých daní Washingtonu? Nebo to už nebylo “mandatorní”? A kde se to proměnilo?
Ne, šéf SPD tomu rozuměl naprosto správně. A také to Babišovi zopakoval. A dokonce v narážce na Zůnu přidal, že i kdyby mělo jít o deset tisíc, je to věc principiální a zásadní. No a… a to je všechno. Koaliční rada se k problému ani nesešla, ostatně bylo by to zbytečné divadélko, výsledek by byl stejný. A vypointovat spor pohrůžkou odchodu z vlády, jak doufala ČT a korporátní média ?
Tak tady se zastavme. Protože v tomto případě je to opravdu otázka mířící na komoru. Už několikrát jsme se tady ptali: Stojí nějaký spor za risk, že SPD nahradí ve vládě nějaká jiná strana fialové koalice? Jenže to bylo před skandálem s ústavním soudem a “nuceným” výjezdem Kolářova prezidenta do Ankary. Po ní je už Pávek nejen uprostřed kampaně za znovuzvolení, ale definitivně přejal roli hlavy “nesmiřitelné opozice”.
Nyní takříkajíc už není cesty zpět. Tím se ovšem síla SPD paradoxně znásobila! Protože představa, že po tom všem si Babiš plácne s Rakušanem, Kupkou nebo Hřibem – je čirá politicky myslitelnost. Ale ani SPD už nemá kam ustupovat, nemá-li jí hrozit babišovská klasika: postupné vymazání koaličního partnera z politické mapy.
Takže je dost možné, že také u nás se prostě schyluje k rozuzlení. Jen zcela opačnému než v Německu či ve Francii. Nebo snad zúčastnění aktéři doufají, že teď všechno smete léto a na podzim se vzorně “jednotná koalice” bude zaujatě věnovat třeba skvělému nápadu SPD na zrušení deváté třídy, jako by se nic nestalo?
Spoléhat na něco takového by bylo smrtící. Ostatně soudím, že tohle už ministr Zůna přežít nemůže. A že alespoň na toto ministerské místo přijde smysluplný a s programem obeznámený razantní člen SPD. Už to, že Zůna fakticky tiše předal všechny nákupy ministerstva obrany “větrníku” Havlíčkovi, by mělo znamenat jeho konec. Jenže on pokračuje. Jindřich Rajchl či někdo jeho formátu (SPD jich má několik) by nic takového rozhodně neudělal.
Věděl by totiž, že jde o všechno. Pořád.
Nyní ale zvlášť.
*
