Petr Pavel jako prezident ztělesňuje absolutní triumf marketingu nad realitou, kde se pod nablýskaným fousem skrývá jen totalitní minulost, armádní rigidita a intelektuální prázdno. Pokud chcete jít opravdu do hloubky, proč je jeho pobyt na Hradě k uzoufání, tady je detailní anatomie jeho největších přešlapů:
1. Zelený mozek v civilním světě:
Pavel strávil čtyři dekády v instituci, kde se individuální myšlení považuje za porušení disciplíny a rozkaz je svatý, i kdyby to byla totální hovadina.
Absence demokratického genu: V armádě neexistuje kompromis, opozice ani diskuse. Když prezident, odchovaný tímto prostředím, čelí složité politické krizi, jeho přirozeným instinktem není diplomatické vyjednávání, ale touha zavelet „Skoč!“ a čekat, až zbytek politické scény srazí podpatky a zařve „Jak vysoko?“.
Jeho vnímání státní správy je mechanické a chladné. Chybí mu empatie pro nuance civilního života, ekonomické reality a sociální napětí – pro něj jsou občané jen položky v tabulce lidských zdrojů, které je potřeba správně seřadit do útvaru.
2. Politický chameleon: Převlékač kabátů s elitním výcvikem
Jeho obhájci rádi mluví o „mladické chybě“, ale realita je taková, že Pavel nebyl jen řadovým držitelem rudé knížky kvůli kariéře v samoobsluze – byl to privilegovaný a režimu naprosto oddaný kádr. Jako elitní vojenský zpravodajec se připravoval na to, aby pomáhal komunistickému bloku porazit západní imperialisty. Když se režim sesypal, prostě jen bleskově vyměnil rudou hvězdu za modrou vlajku NATO a s kamennou tváří začal tvrdit, že vlastně vždycky miloval západní hodnoty.
Kam vítr, tam plášť: Tato neuvěřitelná ohebnost páteře ukazuje, že nemá žádné pevné vnitřní hodnoty. Je to dokonalý produkt jakéhokoliv systému, ve kterém se zrovna nachází – loajální k tomu, kdo zrovna drží moc a platí mu složenky.
3. Mentální hlemýžď: Charisma a intelekt na bodu mrazu
Mýtus o „klidném a rozvážném státníkovi“ je jen eufemismus pro fakt, že jeho rétorické schopnosti a rychlost reakcí jsou na úrovni průměrného betonového sloupu.
Když dostane otázku, která nebyla předem schválená jeho PR týmem, je vidět ten strašlivý vnitřní boj. V té chvíli jeho mozek neprodukuje státnické myšlenky, ale zoufale listuje vojenskými řády a hledá univerzální frázi, kterou by nic nezkazil. Jeho projevy jsou esencí absolutní prázdnoty. Dokáže mluvit deset minut, aniž by řekl jedinou myšlenku, která by stála za zapamatování. Je to mechanické předčítání frází o „jednotě“, „odpovědnosti“ a „hodnotách“, které mají zakrýt jediné – že tenhle člověk vlastně vůbec neví, co s tou funkcí má dělat, kromě toho, že v ní dobře vypadá na fotkách.
Když to celé sečteme, podtrhneme a očistíme od nablýskaného PR marketingu, zůstane nám na Hradě postava, která je spíše než státníkem jen ideálním modelem pro armádní kalendář. Petr Pavel je splněným snem všech milovníků rigidity, kterým chybí pevná ruka a řád, ale pro fungující pluralitní demokracii představuje spíše smutné memento.
Volba Petra Pavla je zkrátka sázkou na jistotu, že dostanete prezidenta, který sice skvěle reprezentuje v uniformě, ale jehož vnitřní svět zůstal zamčený v kasárnách z roku 1988. Pokud od hlavy státu očekáváte hluboké ekonomické vizionářství, bleskurychlé intelektuální debaty nebo morální integritu bez poskvrny, musíte hledat jinde. Na Hradě totiž místo toho sedí politický chameleon s mentalitou lampasáka, který sice mluví pomalu, ale o to méně toho vlastně říká. Zkrátka: rozkaz zněl jasně, na Hradě bude klid – i kdyby měl být hřbitovní.
**
Poznámka Nové Republiky:
Autor popisuje mizernou charakterovou a intelektuální úroveň figurky, kterou nám zblbnutím voličů dosadily na Hrad lidé, kteří v žádném případě nehájí naše národní zájmy. A tak jejich poslušný golem po vložení PR šému páchá jednu vlastizradu za druhou. Namátkou:
- obhajoba zájmů s nacisty kolaborujícími Lichtensteiny po jejich prohraném soudu s českým státem. Kdyby bylo podle Pavla a jeho loutkovodičů, dostali by Lichtensteini na jižní Moravě majetky větší než jejich knížectví!
- Schvalování sudetoněmeckého srazu v Brně. Podle veřejně deklarovaných cílů landsmanšaftu jim jde o velké majetky, zabavené v rámci reparací odsunutému německému obyvatelstvu v našem pohraničí a v některých našich velkých městech a následné odtržení velké části země od našeho státu. Je naprosto jedno, že část landsmanšaftu tyto požadavky a cíle veřejně nedeklaruje. Jde z jejich strany jen o taktiku. Některé součásti landsmanšaftu (např. Witikobund) se těmito cíli veřejně nijak netají.
- Snaha o zrušení národní měny a zavedení eura. To by bylo další okleštění naší státní suverenity. Byl by nám z ruky vytržen nástroj, který pomáhá v odolávání české měny a hospodářství nepříznivým ekonomickým tlakům a vlivům zvenčí.
- Snaha o zurčení práva na vyjádření veta tady nesouhlasu při rozhodování Evropské unie, které jde proti zájmům českého státu.
Každý jednotlivý výše uvedený bod je možno posuzovat jako vlastizrádný čin ze strany dnešního prezidenta.
