Proč odebrat Řád bílého lva Volodymyrovi Zelenskému?

Pro všechny novináře, kteří byli na tiskové konferenci klubu SPD, kde jsem oznámil náš záměr navrhnout odebrání Řádu bílého lva Volodymyrovi Zelenskému, a neměli odvahu se mě zeptat na důvody tohoto kroku, aby pak následně pokládali dotazy všem možným patolízalům vrchního kyjevského banderovce Volodymyra Zelenského, si dovolím publikovat text svého projevu, jenž hodlám přednést v poslanecké sněmovně, pokud bude tento bod zařazen na program.

Budu velmi rád, když mi namísto hysterických prázdných výkřiků napíšete, s čím konkrétně v textu níže nesouhlasíte.

Já si za ním absolutně stojím, neboť mlčení k adoraci nacismu považuji za stejně těžký hřích jako jeho aktivní podporu. Myslím, že jedna historická lekce ohledně podcenění této zrůdné ideologie už nám bohatě stačila.

Zde je tedy text mého projevu:

Vážený/á pane/í předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci,

jsou okamžiky, kdy Parlament České republiky nerozhoduje pouze o právních otázkách či zahraničněpolitických prioritách. Rozhoduje také o tom, jaké hodnoty chceme předat dalším generacím a jaké symboly bude náš stát spojovat se svým nejvyšším státním vyznamenáním.

Řád bílého lva není pouhým odznakem na slavnostní uniformě. Je symbolem české státnosti. Navazuje na tradici první republiky, na odkaz prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a prezidenta Edvarda Beneše, na ideál demokracie, humanity a úcty k lidské důstojnosti. Navazuje na jejich celoživotní boj s nacismem a fašismem, jenž sám Masaryk označil ve svém rozhovoru pro Prager Tagblatt přesně před 100 lety za „patologickou sedlinu uvnitř národní demokracie.“

Fašismus, pane plukovníku Foltýne, fašismus. Nikoliv skupinu lidi, která nesouhlasí s vašimi názory.
Udělení tohoto nejvyššího řádu naší země tak vždy vypovídá nejen o oceněném, ale také o České republice samotné.

Naše dějiny nás učí jedné prosté pravdě – že národy, které zapomenou na svou minulost nebo ji začnou relativizovat, riskují, že ztratí i svou budoucnost.

Český národ si připomíná Lidice, Ležáky, heydrichiádu, i tragickou nacistickou okupaci, jež připravila o život statisíce našich předků a jejímž ultimátním cílem bylo úplné vyhlazení všech Slovanů za účelem vytvoření životního prostoru pro jimi sebedefinovanou nadřazenou rasu.

Víme, co znamená, když se násilí začne omlouvat vyššími cíli. Víme, jak nebezpečné je, když se z tragických kapitol dějin stávají předměty politicky zabarveného výkladu a historického revizionismu.

Stejně tak nesmíme přehlížet bolest našich polských přátel. Právě jejich prezident Karol Nawrocki se rozhodl odebrat ukrajinskému prezidentovi Řád bílé orlice. Důvod pro jeho rozhodnutí byl prostý – nemohl připustit, aby nositelem nejvyššího vyznamenání jeho vlasti byl člověk, jenž pojmenoval vojenskou jednotku své země po nacistických zrůdách z UPA majících na rukou krev polských žen a dětí. Člověk, jenž tímto krokem dal celému světu jasně najevo, že není schopen projevu respektu a soucitu vůči obětem řádění těchto krutých nestvůr. Člověk, jenž není schopen projevu elementární sebereflexe a respektu vůči předkům těch, kteří nyní podali pomocnou ruku jeho zemi a jeho spoluobčanům.

Pro naše severní sousedy se jedná o tak zásadní otázku, že dokázala zcela setřít rozdíly mezi koalicí a opozicí, když se na jasném a kategorickém odmítnutí tohoto neobhajitelného postoje ukrajinského prezidenta shodla celá jejich politická reprezentace. Přičemž Poláci nezůstali pouze u odebrání jejich nejvyššího státního vyznamenání, nýbrž dokonce otevřeně deklarovali, že za situace, kdy Volodymyr Zelenskyj z této své pozice neustoupí, budou nekompromisně vetovat vstup Ukrajiny do EU a neposkytnou jí ani slíbená letadla.

A tak se nemohu neobrátit na vás, kolegové z opozice, s jasnou a přímou otázkou. Proč se v této věci nedokážeme sjednotit stejně jako Poláci? Proč nadále nekriticky líbáte prsten svého milovaného ukrajinského vůdce a nepostavíte se alespoň pro jednou za své občany? Opravdu hodláte přehlížet krev našich předků, kterou prolily jednotky UPA, jež nyní Volodymyr Zelenskyj zcela nepokrytě opěvuje?

Česká republika přece nemůže a nesmí zapomenout na zločiny ukrajinských nacistů, jež vyústily v utrpení volyňských Čechů, jakož i Čechoslováků v období druhé světové války. A dokonce i po ní. Ač se nejedná notoricky známou historickou reálii, tak je faktem, že jednotky UPA vraždily naše spoluobčany na Slovensku až do roku 1947, kdy je Československá armáda definitivně porazila. Rád bych připomenul, že se tak stalo v rámci tzv. AKCE B.

Přičemž písmeno B bylo zkratkou pro výraz „Banderovci“.

I osudy těchto našich předků, jejichž život padl na oltář ukrajinského nacismu, jsou součástí našich dějin.

Historická paměť není překážkou dobrých vztahů mezi státy. Právě naopak – je jejich pevným základem. Skutečné smíření může vyrůst pouze z pravdy, nikoli z mlčení.

Státní vyznamenání není výrazem momentální politické podpory. Je vyjádřením trvalého hodnotového postoje českého státu. A právě proto je namístě vést odpovědnou debatu o tom, zda jsou všechny okolnosti nadále slučitelné s prestiží Řádu Bílého lva.

Naši předkové nám zanechali odkaz, že svoboda bez pravdy ztrácí svůj obsah. Prezident Masaryk nás učil, že stát stojí na mravních základech.

Ve světle těchto skutečností je nejen naším právem, nýbrž dokonce naší povinností položit si otázku, zda nejvyšší české státní vyznamenání může být spojováno s kroky, které v očích významné části střední Evropy otevírají hluboké historické rány a jsou výrazem neomluvitelné neúcty k obětem nacistického řádění.

Současná válka na Ukrajině nemůže být důvodem pro to, abychom tyto skutečnosti a morální principy přehlíželi. Naopak, právě v její optice bychom je měli zohledňovat a prosazovat s o to větším odhodláním.

Politika totiž není jen uměním rozhodovat o přítomnosti. Je také povinností chránit paměť minulosti a odpovědnost vůči budoucnosti.

Proto navrhuji, aby Poslanecká sněmovna vyzvala prezidenta republiky Petra Pavla k odebrání Řádu Bílého lva prezidentu Volodymyru Zelenskému.

Naše historická odpovědnost České republiky vůči vlastním dějinám, vůči našim spojencům a vůči obětem tragédií, které nesmějí být zapomenuty, nás totiž zavazuje k tomu, abychom ve chvílích, kdy sílí historický revanšismus marginalizující nacistické zločiny, nebyli pasivní a tomuto krajně nebezpečnému společenskému jevu jen mlčky nepřihlíželi.

Náš stát bude silný pouze tehdy, bude-li důsledný. Důsledný v obraně svobody. Důsledný v úctě k pravdě. A důsledný v přesvědčení, že nejvyšší státní vyznamenání České republiky musí být vždy symbolem hodnot, které obstojí nejen před optikou současnosti, nýbrž i před soudem historie.

Děkuji vám za pozornost a žádám vás o podporu mého návrhu.

*

Jindřich Rajchl – poslanec za SPD, předseda strany PRO, Pravý Prostor