Zlaté komunistické děti

Sociolog prof. Arnošt Inocenc Bláha řekl: Podstatu společenské skutečnosti (sociálna) nelze pozorovat přímo, ale projevuje se prostřednictvím sociálních jevů. Jedinci jsou prvky sociálna, a proto také o sociálnu vypovídají. Podle své specifičnosti a pozici ve společnosti je jejich vypovídací obsah odlišný. V tomto článku podávám výpověď o společnosti prostřednictvím tzv. „zlatých komunistických dětí“. To jsou děti, které v důsledku exkluzivní pozice rodičů v komunistické hierarchii vyrůstaly v luxusním životním prostředí.

Málokterá země má tak dynamickou a spletitou historii jako Česká republika a v této dynamice se specifickým způsobem projevují i tyto zlaté komunistické děti, které lze rozdělit do několika skupin podle odlišného osudu a odlišné reakce na vývoj společnosti. Z těchto skupin se budu věnovat třem skupinám.

První skupina je nejjednodušší a bez dramatických zvratů. Tito jedinci jsou bez hodnot, názoru a idejí. Svým způsobem předjímají umělou inteligenci. Za každých okolností se přizpůsobují pro svůj materiální prospěch. David Riesman tomuto typu chování říká, vnějšně řízený člověk, který se přizpůsobuje jako podle gyroskopu[1]. Před listopadem 1989 normalizační komunisté, po listopadu antikomunisté. Typickým příkladem je Petr Pavel. Leckdo se diví, kolik má podporovatelů, ale kromě oligarchů, kteří ho dostali do funkce, ho podporují bývalí komunisté stejného typu osobnosti.

Druhou skupinu tvoří děti vysoce postavených nomenklaturních komunistů, kteří se však nechovali konformně a loajálně ke komunistickému režimu. Chovali se kritičtěji, protože si to mohli dovolit, měli politické krytí od svých rodičů. Jedinci, jejichž rodiče nebyli nomenklaturními komunisty, by s takovým chováním měli problémy.

Typickým reprezentantem této skupiny je Václav Marhoul. Jeho matka byla docentkou marxizmu na VŠE a jeho otec byl ředitelem odboru mládeže a tělovýchovy na Úřadu české vlády a v posledních letech byl faktickým šéfem Vládního výboru pro tělesnou výchovu a sport při Vládě ČSSR, jehož předsedou byl Lubomír Štrougal. Byl agentem StB a není vyloučena ani jeho spolupráce s KGB. Kupodivu nelze na internetu funkce otce Václava Marhoula dohledat. Umělá inteligence dokonce tvrdí, že byl úředníkem na námořní lodi. Ve společnosti všeobecně rozšířenému názoru, že před listopadem 1989 nemohly studovat děti nekomunistů, se osud Václava Marhoula vymyká. Dokonce navzdory svým tzv. „antisocialistickým postojům“ mohl studovat prestižní vysokou školu FAMU. Dále se angažoval v Divadle Sklep a v osmdesátých letech byl manažerem a ředitelem tohoto divadla. Po listopadu 1989 se zmocnil Filmového studia Barrandov, v intencích logiky převratu StB. Na dotvrzení svého image se producíruje ve vojenské uniformě majora v záloze.

Třetí skupina obsahuje jedince, kteří se z exkluzivní pozice vysoké komunistické nomenklatury propadli mezi obyčejné lidi. Tento pád do zcela jiného světa pro ně znamenal trauma, šok, s kterým, jak je vidět z jejich chování, se nedokázali vyrovnat. Jejich rodič nebo oni sami v politických poryvech nezachytili správný vítr a ocitli se mimo politickou moc.  To bylo typické pro rok 1968. Na rozdíl od politické změny v jiných obdobích, kdy změny probíhaly pozvolna, v srpnu 1968 během jedné noci politická moc byla jinde, a ne každý mohl a dokázal změnit politickou pozici a udržet si moc.

Typickými reprezentanty jsou Jan Urban, Petr Pithart a Jiří Dienstbier, i když u každého nacházíme specifika. Otec Jana Urbana byl v první polovině šedesátých let vedoucím oddělení školství a kultury ÚV KSČ a později velvyslancem ve Finsku. Tuto pozici si neudržel a v normalizaci Jan Urban ke komunistické elitě již nepatřil. Přesto však vystudoval FF UK. Uvedený společenský propad můžeme hledat za jeho žlučovitostí a nenávistí vůči všemu, co souvisí se socializmem.

Otec Petra Pitharta byl přední kladenský komunista, jehož diplomatická kariéra vyvrcholila na postu velvyslance ve Francii. Petr Pithart vstoupil do KSČ okamžitě jak mu to věk dovolil. Lidé z jeho okolí tvrdí, že až do šedesátých let byl stalinistou a v Pražském jaru radikálně doháněl změnu politické pozice. Vzhledem k rodinnému zázemí se přes odbornou nepřipravenost stal členem exkluzivního odborného týmu vedeného Zdeňkem Mlynářem, který měl reformovat politický systém, podobně jako tým Oty Šika ekonomický systém. V normalizaci se Petru Pithartovi nepodařilo udržet stranickou pozici. Na společenský a politický pád reagoval flexibilně. Stal se disidentem placeným v markách a proměny politické pozice dále pokračovaly. Změna vždy Petru Pithartovi přinášela osobní prospěch a výtah k moci. Politické metamorfózy ho dovedly až k neúspěšné prezidentské kandidatuře, kterou oplakal. Za život změnil Petr Pithart politickou pozici pětkrát a na závěr života se dostal až na pozici sudetoněmeckého landsmanšaftu a poplivání české historie.

Životní dráha Jiřího Dienstbiera byla jiná. Jeho otec zastával v šedesátých letech díky silné stranické pozici nejexkluzivnější post zpravodaje Československého rozhlasu v USA. Informovaní lidé tvrdí, že vedle novinářské práce působil v USA i jako kapitán vojenské kontrarozvědky. Jiří Dienstbier se narodil v USA v roce 1969 a má proto i americké občanství. Otec Jiřího Dienstbiera v normalizaci přišel o členství ve straně, politickou pozici i profesní kariéru. Jiří Dienstbier neprožil vědomě události propadu společenské pozice rodiny, ale jeho sociální zrání v rodině obsahovalo všechny minulé sociální rodinné procesy a jevy a ty se staly součástí jeho společenské osobnosti. Výsledkem je extrémně pravicová, protisocialistická a antikomunistická pozice. Překvapivě i navzdory tomu, že jeho otec byl výrazným představitelem disentu a Charty, Jiří Diensbier mohl studovat vysokou školu. Proto se mohl stát v listopadu 1989 tzv. studentským vůdcem. Tím byla nastartována jeho politická kariéra, která dospěla až k neúspěšné prezidentské kandidatuře. Jeho frustrace se projevila v nenávistných reakcích na vítěze volby Miloše Zemana.

V české politice se pohybují politici, jejichž osobnost byla v dětství utvářena nejrůznějšími způsoby, což se v současnosti promítá do jejich myšlení a chování.

*

Petr Sak, autor je sociolog a v ysokoškolský pedagog

Upozorňuji na mou nově vydanou knihu Sak, P. Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita v 21. století.

https://www.zakazanevzdelani.cz/titul/Clovek-a-realita-Spolecnost-moc-a-spiritualita-ve-21-stoleti/

[1] Riesman, D. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta, 1968.