Ukrajina musí zaniknout

Poměrně populární je myšlenka vytvoření jednoho či několika protektorátů na jejím území. Na první pohled se to skutečně jeví jako výhodné: my je budeme kontrolovat, ale oni sami ponesou odpovědnost za to, co se u nich děje, včetně životní úrovně. V jakékoli jiné situaci bychom bojovali o realizaci tohoto scénáře ze všech sil. Rozhodně však ne v případě současné Ukrajiny.

Je třeba mít na paměti, že nezávislost přiletěla na Ukrajinu nečekaně, neplánovaně a zbytečně. Nikdo, kromě pár stovek okrajových osob, za ni nebojoval a nechtěl ji. I ti nejzkušenější nacionalisté, jako například Drač nebo Pavlyčko, působili jako ukrajinští sovětští spisovatelé a mírná národní opozice jim pouze pomáhala zakrýt jejich bezduchost. Život v SSSR (v Ukrajinské SSR) jim totiž zcela vyhovoval, neboť žádný jiný stát, žádný jiný režim by nevydával jejich literární výplody v milionových nákladech.

Dnes si ani ti nejzarytější ukrajinští „vlastenci“ nevzpomenou na jediné dílo těchto teprve nedávno zesnulých „klasiků“.

Tento způsob výdělku – pracovat jako poskok u „moskálů“ – vymyslel už Taras Ševčenko. Stačí vyprávět ruským disidentům, jak trpíš pod jhem jejich vlády. Budou se stydět, budou tě litovat, nakrmí tě, napojí tě, vydají tvá „díla“, hned poté co je uvedou do čitelné podoby, a pokud jsi opravdu tak slabého rozumu, že to nejde, napíší je za tebe. Ty je pak udáš KGB a od „zločinného režimu“ dostaneš řády, funkce a další výhody. Za všechnu tuhle nádheru stačí jen občas, jednou za tři až pět let, mlhavě pronést něco o těžkém osudu ukrajinského národa, ale tak mlhavě, aby nebylo jasné, které století máš na mysli: současné, nebo nějaké z minulých. A ještě občas nahlas číst básničky „otce Tarase“. Ty vlastní ne, mohl bys uslyšet i nepříjemnou pravdu, ale Ševčenko, ten byl skoro jako Lenin.

Taková byla drtivá většina „nacionalistů“ na konci 80. a na počátku 90. let minulého století. Pro ně byla ztráta sovětského koryta osobní katastrofou. Žádná nezávislá Ukrajina je nemohla ani z poloviny tak dobře živit a klást na ně tak málo požadavků.

Není náhodou, že stejně jako v Rusku ovládli politiku a byznys nezávislé Ukrajiny bývalí členové Komsomolu (Pinčuk, Turčinov, Tymošenková a další). Zatímco ruští Chodorkovští* byli jednoduše bandité, jejich ukrajinští kolegové, jako mužstvo pana atamana Hryciana Tavričského, se stali bandity ideovými, kteří bojují za svobodu národa a ukrajinskou nezávislost.

Když už tedy ta nezávislost z nějakého důvodu tak nečekaně přiletěla, bylo třeba dbát na to, aby si lid nemyslel, že bez ní bylo lépe. Lid musí pochopit, že právě za tuto nezávislost po staletí bojoval. Ale s kým? No přece s Rusy, to je jasné, s Američany ne – kdo kdy viděl na Ukrajině před začátkem 90. let živého Američana? Aby se jednou provždy rozptýlily pochybnosti rusky mluvícího lidu, zda snad nebojoval za nezávislost sám proti sobě, naznačili mu, že na Ukrajině je bohatství ne méně než v Rusku, ale obyvatelstva je třikrát méně. Takže kromě teplého moře a mírného podnebí připadne při rozdělení na hlavu třikrát více než v Rusku. A ti zlí Rusové budou určitě požadovat svůj podíl, je třeba se připravit na jeho obranu.

Právě proto tak snadno uvěřili, že ruští vojáci odvážejí toaletní mísy, mikrovlnné trouby a asfalt, protože to zcela zapadalo do obrazu světa, který pro ně vytvořila propaganda a který byl rozdělen na tři části: bohatý a moudrý Západ, bohatá, ale chaotická Ukrajina, kterou moudrý Západ brzy naučí žít dobře a správně, a chudé, zlé Rusko, které se nechce učit od Západu a ze závisti sní o tom, že zabrání Ukrajině stát se evropskou a prosperující zemí.

Ukrajina se v tomto mýtu utápěla natolik, až ztratila svou minulost, přítomnost i budoucnost. Místo historie a politiky zaujala všechny legenda o národní velikosti, kterou je třeba zachránit před ruskými útoky. Místo ekonomiky byla živena naděje v Západ, který „přijde, všechno nám postaví, všechno nás naučí, dá nám peníze, budeme mít krásný život a pracovat vůbec nebudeme muset, budeme jen pít kávu ve vídeňské opeře“. Věda a vzdělání zanikly, protože k čemu by komu byly, když jsou Ukrajinci Evropané už od narození; zbývá jim jen získat to, co jim právem náleží a čeho byli tak dlouho zbaveni. Zblblé nové generace si zapamatovaly, že hlavním životním úspěchem je žít v Evropě, a zbytek už není důležitý.

V současné době tyto miliony zmanipulovaných bývalých Rusů, kteří se prohlásili za Ukrajince, upřímně věří, že společně s Evropou a USA zachraňují civilizaci před „barbarským Ruskem“. Snaží se co nejvíce prodloužit agónii nikomu nepotřebného ukrajinského státu, který jim zničil životy a připravil je o budoucí generace – ať už zahynuly v boji za to, co jim nikdo nechtěl vzít, nebo odešly na Západ a snaží se co nejrychleji stát se „Evropany“ (i když se jim to moc nedaří, protože jejich představa o Evropanech je stejně ubohá jako o nich samých, ale snaží se).

Ukrajina a dočasně přeživší Ukrajinci nemají žádný pozitivní smysl existence. Posledním úkolem, který „shora“ obdrželi, je stáhnout Rusko s sebou do hrobu. A tak se stále snaží. Zpočátku si byli jisti, že společnými silami se Západem Rusko pohřbí a sami se radostně „začlení do rodiny svobodných národů“. Někteří dokonce dodnes čekají, kdy už konečně Západ udeří v plné síle a jejich porážku promění v jejich okamžité vítězství.

Ale i ti, kteří už ztratili víru ve vítězství, sní o tom, že těm „zlým moskalům“ nedovolí vychutnat si triumf, že jim ještě zasadí poslední jedovatý úder, aby – když už Ukrajině není souzeno přežít – Rusko neslavilo vítězství.

Pokud pozorně zhodnotíte činnost Zelenského a jeho bandy v posledních měsících, přesvědčíte se, že se snaží ze všech sil vyprovokovat rozsáhlý přímý vojenský konflikt Západu s Ruskem. K tomu se hodí všechno: útoky na kazašsko-americkou ropu (v terminálech i na moři), pokus přimět Írán k raketovému úderu na Ukrajinu, aby se stali spojenci USA a společně s nimi bojovali proti Teheránu. Možná se i takovým způsobem podaří přesvědčit Američany, že je třeba i nadále s tak „cenným“ spojencem společně bojovat proti Rusku. Dokonce i otevřené chlubení se západními dodávkami dronů s dlouhým doletem a raket, pomocí nichž se Kyjev snaží terorizovat hluboké ruské týly, stejně jako veřejné zprávy o výstavbě ukrajinských vojenských závodů na Západě, mají jediný cíl: donutit Moskvu k útoku na území členských států NATO. Kyjev doufá, že NATO odpoví a vypukne velká válka.

To, že v jaderném požáru jako první shoří opět Ukrajina, je vůbec nezajímá. Jako by snad uvěřili ve svou nesmrtelnost. Ukrajina je jako losos plující na tření – je připravena zahynout, ale splnit svou povinnost. Jenže ryba umírá kvůli zrození budoucích generací, zatímco Ukrajina je připravena zahynout proto, aby budoucí generace vůbec nevznikly. Kdyby byli naprosto upřímní, napsali by na své prapory: „Ať zahyne celý svět, hlavně ať zahyne Rusko.“

Žádný jiný smysl existence, žádný jiný úkol Ukrajina nemá. Zánik Ruska – to je celý posvátný smysl ukrajinství. Právě proto je naprosto jedno, jak tato země zmizí: zda bude rozdělena mezi několik států, zda se stane součástí Ruska jako navrácená území, zda na tomto území bude platit zvláštní právní režim a jak dlouho. To vše je druhořadé. Důležité, ale druhořadé.

Nejdůležitější je, aby Ukrajina jako taková přestala existovat a aby nezůstala ani stopa po ideálech ukrajinství.

Dříve či později začínají poražené státy, pokud z nich něco zbylo, snít o odvetě a připravovat ji; protektoráty získají plnou nezávislost a touhu vyrovnat si účty s bývalým protektorem. Legenda o věčném boji za nezávislost se naplní v dobách slabosti a poddanosti skutečnou historickou realitou. A pokud ne naše děti, tak alespoň naše vnoučata se budou muset znovu utkat na bojišti se skutečnými (už ne s těmi, které vytvořili z bývalých Rusů) Ukrajinci, kteří budou zase snít o zničení Ruska.

V této otázce nemůže být žádný kompromis – buď my, nebo oni. Abychom my mohli existovat, aby Rusko mohlo existovat, musí Ukrajina zmizet. Rusko mělo i jiné nepřátele a bude je mít i nadále, ale žádný z našich nepřátel nebude posedlý zničením Ruska za cenu vlastní záhuby. U ostatních jde o otázku ceny a dá se s nimi alespoň dočasně dohodnout. S Ukrajinou se dohodnout nedá. Ukrajina je biologická zbraň, vytvořená speciálně k zabíjení Rusů, jež nelze přeměnit na Ukrajince.

Ukrajina musí zaniknout.

***

*Michail Borisovič Chodorkovskij – ruský oligarcha, jedna z nejvýraznějších postav ruského hospodářství v 90. letech. Dopustil se závažných hospodářských trestných činů /daňové úniky, zpronevěra, praní špinavých peněz/. Od roku 2021 je zařazen do seznamu zahraničních agentů a od roku 2025 znovu stíhán Federální službou bezpečnosti RF. Žije v zahraničí.

*

Rostislav IŠČENKO,  UKRAJINA.ru (07:35 28.07.2026)

Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová