Nelze se ubránit dojmu, že Česká republika zde selhala jak při tvorbě práva, tak při jeho aplikaci. A pokud bude v budoucnu nějaký český politik chtít poučovat představitele ČLR o lidských právech, bude pro Číňany nejjednodušší poukázat na § 318a TZ či na celou tuto kauzu a tím si českého mentora vysmívat. A to navzdory tomu, že ČLR má v oblasti lidských práv jistě mnoho nedostatků.
V následujícím textu se budu věnovat těmto tématům:
- Spolupráce s cizí mocí a právní jistota?
- Nepřesvědčivý ústavní soud
- Řešení citlivé kauzy?
- Dystopický závěr kauzy?
- Spolupráce s cizí mocí a právní jistota?
Není třeba opakovat, že v současné EU je patrný prudký nárůst restriktivních tendencí, který se týká i omezování lidských práv, jaké jsme si na počátku 21. století nedokázali ani představit. Ve jménu boje proti tzv. hybridním hrozbám se také upouští od zásady „Nulla poena sine lege“ (Žádný trest bez zákona) a velmi přísné sankce jsou ukládány občanům EU, kteří neporušili žádný zákon. Tyto sankce se často uplatňují právě vůči těm evropským novinářům a analytikům, kteří kritizují oficiální politiku. Zajímavé je přitom srovnání rostoucích omezení v EU a restriktivního režimu v ČLR. V Číně existuje mnoho omezení, ale přibližně tušíte, které věci můžete kritizovat a které ne. Naproti tomu v EU není formálně zakázáno ani šíření dezinformací, ani „proruských narativů“, ale jednoho dne se bez varování u bankomatu dozvíte, že jste se ocitli na sankčním seznamu EU. Sice jste neporušili žádný zákon, ale přesto vám zmrazili majetek, omezili svobodu pohybu, zakázali vám pracovat a vy nemáte tušení, z čeho budete živit rodinu. Ostatním také zakážou, aby vám poskytovali jakékoli finanční výhody, a kvůli tomu případně zablokují i účty vaší manželky a matky – jako v případě německého novináře Hüseyina Doğru. To vše vede k atmosféře strachu a rostoucí autocenzuře v EU. Avšak ani autocenzura často nestačí: např. známý analytik Jacques Baud odmítal poskytovat rozhovory ruským médiím, aby nevzniklo podezření, že pomáhá ruské propagandě, přesto ho však zařadili na protiruský sankční seznam.
Do tohoto trendu snižování právní jistoty v EU lze zařadit i trestný čin „Neoprávněná činnost pro cizí moc“ podle § 318a trestního zákoníku, který v České republice zavedla Fialova vládní koalice v roce 2025. Skutková podstata obsahuje několik problematických variant, uvedu pouze jednu z nich, a to podle § 318a trestního zákona odst. 1 písm. a): „kdo s úmyslem ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení, suverenitu, územní celistvost, obranu nebo bezpečnost České republiky anebo obranu nebo bezpečnost mezinárodní organizace, k ochraně jejíchž zájmů se Česká republika zavázala, vykonává na území České republiky činnost pro cizí moc“. Jedná se o typické „elastické“ ustanovení, které vytváří právní nejistotu a nabízí skvělé možnosti pro uplatňování dvojího metru při účelové aplikaci práva. Není překvapením, že české orgány činné v trestním řízení při své činnosti věnují jen malou pozornost neoprávněné činnosti ve prospěch cizí moci ze Spojených států, Izraele nebo jiné protežované země. Dvojí metr při uplatňování § 318a trestního zákona by se přitom dal skvěle demonstrovat na úmyslu ohrozit bezpečnost mezinárodní organizace OSN. K ochraně jejích zájmů se totiž Česká republika zavázala mnohem dříve než v případě EU nebo NATO. Pro české orgány činné v trestním řízení je však nezajímavé, jak někteří čeští občané bagatelizují více než tři stovky zabitých pracovníků OSN (UNRWA) v Gaze – a to vše se zjevným úmyslem poškodit tuto organizaci v zájmu konkrétní cizí mocnosti. A podobný pasivní postoj zaujaly, když během platnosti § 318a trestního zákoníku v prosinci 2025 Izrael násilně obsadil budovu OSN v protiprávně anektovaném Jeruzalémě – ačkoli i v tomto případě mohly vzniknout podezření z neoprávněné činnosti českých subjektů ve prospěch cizí mocnosti.
Nepřesvědčivý Ústavní soud
Jak se dalo očekávat, skupina poslanců se kvůli trestnému činu podle § 318a trestního zákoníku obrátila na Ústavní soud ČR a ten se s jejich námitkami vypořádal v rozhodnutí PL. ÚS 5/25. Svými argumenty však příliš nepřesvědčil a velmi kvalitní kritiku tohoto rozhodnutí předložil např. Institut H21. Osobně mám k tomuto rozhodnutí několik výhrad, v tomto textu se jím však nebudu zabývat podrobně, zmíním pouze některé dílčí výhrady. Překvapilo mě například, že obavy ze zneužití § 318a trestního zákona označil ÚS ČR za „předčasné“ (PL. ÚS 5/25, 87). To je poměrně optimistický pohled, protože nejde o první represivní krok státu vůči kritikům „oficiálních pravd“, ale o další z četných kroků proti svobodě projevu v posledních letech, které vyvrcholily zablokováním osmi nepohodlných „dezinformačních webů“ v roce 2022. Ústavní soud ČR se proto měl seriózněji vypořádat s chladícím účinkem (chilling effect), který s sebou přináší § 318a trestního zákoníku. Právě takováto „pružná“ norma totiž vede kritiky „oficiálních pravd“ k úvahám o tom, zda jim stát kromě svobody projevu zaručí i svobodu po projevu. Po roce 2020 jsme si zvykli, že dochází k zásahům do základních práv, které jsme dříve považovali za nemyslitelné, a k vytvoření atmosféry strachu tak stačí i přijetí represivního zákona – nemusí dojít ani k odsuzujícímu rozsudku. Společenští kritici jistě započítali do „nákladů“ spojených s vyjadřováním svých názorů i riziko vazby a skutečnost, že kvůli § 318a trestního zákoníku došlo i k vazebnímu stíhání zahraničního novináře, o kterém již Ústavní soud ČR v době svého rozhodování věděl.
Vážným problémem je také skutečnost, že § 318a trestního zákona vůbec nedefinuje klíčové pojmy, které používá. Zejména v trestním právu je důležitá určitost, aby adresát normy mohl předvídat právní důsledky svého jednání ještě předtím, než k němu dojde. Ústavní soud ČR sice tento problém uznal, avšak klíčovou roli při určování obsahu trestních předpisů přiznal soudům (PL. ÚS 5/25, 80). To však adresátům daného předpisu příliš nepomůže. V případě § 318a trestního zákoníku totiž judikatura vůbec neexistuje a otázky vyvolává zejména pojem „činnost“: není vůbec jasné, jaké činnosti chtěl zákonodárce kriminalizovat. Neexistuje ani žádný demonstrativní výčet, a tento pojem lze proto vykládat skutečně široce. Bude takovou činností například společný výzkum s akademickými partnery z čínské státní univerzity o rizicích zahraniční politiky EU? Český akademik zřejmě nebude chtít poškodit EU, ale bude si vědom toho, že jeho informace mohou Číňané využít právě proti EU, tedy organizaci, k jejíž ochraně se Česká republika zavázala. Bude se v tomto případě jednat o nepřímý úmysl z jeho strany, který umožňuje použití § 318a trestního zákona? A pokud bude spolupracovat s partnery z akademické sféry, kteří připravují právní nebo politologické analýzy pro státní orgány ČLR, bude to kvalifikováno jako činnost ve prospěch cizí moci? Situace se svobodou projevu v českém akademickém prostředí není ani dnes ideální, např. v kauze Petra Druláka: aby to celé nakonec nevedlo k tomu, že čeští odborníci na různá politická a právní témata budou zahraničním akademickým partnerům pouze opakovat oficiální propagandu bez jakékoli vědecké hodnoty…
Ústavní soud ČR nepřesvědčil ani v několika dalších tématech. Zdá se, že velmi úzce vymezil ústavně chráněné projevy (PL. ÚS 5/25, 87) a neposkytl ochranu pro řadu klasických činností investigativních novinářů či akademiků, zejména při shromažďování a třídění informací. Ze strany ÚS ČR mě však zaujal i odkaz na teorii „bránící se demokracie“ (PL. ÚS 5/25, 86), kterou jsem opakovaně kritizoval (např. zde a zde). Nebudu zmiňovat, že Česká republika (podobně jako Slovensko) dnes v mnoha ohledech připomíná spíše oligarchii než demokracii, ale základním problémem „bránící se demokracie“ je to, že ke své obraně používá nedemokratické prostředky, a tím ohrožuje i ty principy demokracie, které v České republice ještě přetrvávají. S trochou ironie by se i Čína se svými restriktivními normami mohla odvolávat na to, že je vlastně také „bránící se demokracií“. I v ČLR totiž podle čl. 2 ústavy pochází veškerá moc od lidu; jelikož jsou však hybridní hrozby vůči ní mnohonásobně silnější než vůči méně významnému Česku, musí být i nedemokratické postupy z její strany mnohem intenzivnější – vše ve jménu obrany demokracie…
Řešení citlivé kauzy?
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ČR při vymezení obsahu § 318a trestního zákona přisoudil klíčovou roli soudům, mnozí pozorně sledovali kauzu čínského novináře Jang I-mina od chvíle, kdy byl v lednu 2026 v České republice vzat do vazby. Přestože uplynulo již sedm měsíců, stále nevíme ani to, jaké konkrétní činnosti se měl novinář dopustit, a z jeho případu tedy nedokážeme určit, které činnosti stát kriminalizuje. Zároveň se však zdá, že se celý tento případ ocitl v jakési slepé uličce. Na začátku června podal státní zástupce obžalobu u Městského soudu v Praze, ten však věc vrátil vyšetřovatelům k došetření a novináře propustil z vazby. Státní zástupce však podal stížnost proti tomuto rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze před několika dny vyhověl. Čínský novinář tak nadále zůstává ve vazbě. Vazba se sice dá odůvodnit rizikem útěku novináře zpět do ČLR, trvá však již sedm měsíců a čím déle bude trvat, tím větším fiaskem může skončit. Vazba by neměla být pravidlem, ale pouze výjimkou, a nemělo by se stávat, že ve vazbě skončí lidé, kteří budou nakonec zproštěni obvinění. Bohužel z nedávných trestních kauz na Slovensku známe případy, kdy obvinění strávili ve vazbě rok a půl, aby byli poté jako nevinní, ale zničení lidé propuštěni s mávnutím ruky a nějakým odškodným. A u mnoha takových případů vznikaly i podezření, že dlouhodobá vazba měla obviněným „pomoci“ k přiznání viny. Vzhledem k nejasné skutkové podstatě nového trestného činu a pochybnostem soudu prvního stupně by přitom i pro české orgány činné v trestním řízení (a tajné služby) bylo asi nejvýhodnější, kdyby se „čínský špión“ přiznal sám. Proto je třeba pečlivě sledovat podmínky jeho vazby.
Navíc ani po případném propuštění z vazby nemusí být odjezd Jang I-mina do Číny jistý. Pokud nebudou důkazy obžaloby dostatečně přesvědčivé, mohlo by být pro ČLR docela výhodné, aby novinář neutekl a počkal na konečné rozhodnutí. Případné zproštění obvinění by totiž mohlo skončit velkou mezinárodní ostudou pro české orgány činné v trestním řízení a tajné služby, zatímco odchod novináře by jim umožnil zachovat si tvář tvrzením, že útěkem vlastně přiznal vinu. Reputaci českých orgánů by pomohla zachovat i případná výměna Jang I-mina za českého občana stíhaného v ČLR. Jeho případ podrobně neznám a nedokážu jej posoudit, ale pokud by ho Česká republika dostala zpět do vlasti, mohla by si připsat úspěch při záchraně svého občana a zároveň případ čínského novináře „zamést pod koberec“. V této souvislosti je také zajímavé, jak intenzivně česká média šířila verzi o výměně a dokonce se pokoušela do dané iniciativy zapojit i Tonio Okamuru před jeho návštěvou ČLR v červenci 2026. O takovou výměnu by Peking snad mohl mít zájem, ale ani to není jisté: kdyby totiž aktivně usiloval o výměnu Jang I-mina, zadržel by hned po jeho zadržení ještě v lednu recipročně a okázale nějakého Čecha – zřejmě by s tím nečekal několik měsíců.
Důvěryhodnost celého procesu nezvyšuje ani skutečnost, že české soudy jsou zatím velmi skoupé na jakékoli informace o tomto případu. Tajnůstkářství lze sice ospravedlnit národní bezpečností, ale nesmíme zapomínat, že argument národní bezpečnosti může sloužit i jako účinný nástroj k zakrytí nedostatku důkazů – tento trik je známý nejpozději od tzv. Dreyfusovy aféry z konce 19. století. Přestože se zatím na veřejnost nedostalo dostatek informací o kauze čínského novináře, existují náznaky, že důkazy nejsou příliš přesvědčivé. Nevylučuji sice možnou existenci relevantních důkazů, ale mnoho napovídá již samotná skutečnost, že Městský soud v Praze obžalobu nepřijal a vrátil ji příslušným orgánům k dopracování. Kdyby existovaly přesvědčivé důkazy, jako například odposlechnutý záznam komunikace s zpravodajským důstojníkem, soud by s obžalobou zřejmě neměl problém. Jsou-li však předložené důkazy nepřesvědčivé, ocitají se české soudy ve složité situaci. Pokud novináře osvobodí, zkompromitují tím vlastní orgány činné v trestním řízení, resp. vlastní tajné služby; pokud je však nebudou chtít zkompromitovat, budou muset připravit rozsudek, plný obecných frází, jimiž se pokusí zakrýt slabost argumentace. Tím by však zkompromitovaly právní stát v ČR a čínská média by si mohla „vychutnat“ téma politických procesů s novináři v EU.
Dystopický závěr kauzy?
Kromě zmíněného procesu s čínským novinářem z roku 2026 nelze opomenout ani skutečnost, že tato kauza je citlivá, neboť v sobě skrývá potenciál pro diskreditaci politických oponentů. Již v lednu zahájila některá média, např. Denník N, kampaň proti konkrétním politikům ze stran Smer a Hlas. Do kampaně se zapojili i „experti na hybridní hrozby“, např. z portálu Infosecurity. Ačkoli jsme se nedozvěděli nic podstatného o trestné činnosti Jang I-mina, zjistili jsme, že tento novinář vedl rozhovory se známými politiky v našich zemích. V České republice šlo „pouze“ o Kateřinu Konečnou či Jana Zahradila, ale na Slovensku se Jang I-min dostal poměrně vysoko, když udělal rozhovor i s předsedou parlamentu Richardem Rašim. Rovněž s europoslancem Ľubošem Blahom, poslancem Národního shromáždění Slovenské republiky Michalem Bartekem, poradcem premiéra Arturem Bekmatovem atd. A co mu tito lidé tak zásadního sdělili? Jako nejsenzačnější informaci uvedl Denník N, že Michal Bartek obdivuje Komunistickou stranu Číny za to, že spojuje vizionářské vedení s pragmatickým a efektivním řízením veřejných záležitostí. Já zase obdivuji Michala Barteka za to, že si v současné atmosféře mediální inkvizice jako poslanec dovolil něco takového otevřeně říci. Z hlediska trestního práva to však není příliš relevantní – jak se říká: Hora burácela a porodila myš!
Vzhledem k mediální kampani, která se v souvislosti s „čínským špionem“ na začátku roku rozběhla, mě napadla jedna dystopická spekulace. Jde sice jen o dystopii, ale vzhledem ke slovenské zkušenosti z let 2020–23 může být docela zajímavá. Jak již bylo řečeno, pro české orgány trestního stíhání a tajné služby by bylo nejvýhodnější, kdyby se čínský novinář přiznal, a není vyloučeno, že i za ním „neoficiálně“ chodí operativní pracovníci, aby mu nabídli okamžité propuštění a mírný trest výměnou za přiznání viny a označení členů své „zločinecké skupiny“ – stejně jako u nás po roce 2020. Kdyby například Jang I-min uvedl, že mu Ľuboš Blaha nebo Michal Bartek poskytli nějaké informace, byl by to skvělý materiál pro volby v roce 2027 na Slovensku. Dalo by se pak spekulovat i o dalších krocích, např. kdyby na základě udání Číňana vzal Specializovaný trestní soud v SR do vazby nějaké osoby z jeho „zločinecké skupiny“. Takováto přeshraniční politizace trestního práva není ve světě neznámá, viz např. zde, a opozice by i díky této kauze mohla volby vyhrát. Okamžitě by obnovila Úřad zvláštní prokuratury a jeho prokurátoři by pak mohli ve vazbě najít kajícníka, který „slyšel“, že Robert Fico je hlavou zločinecké skupiny financované Číňany. Snad by se tak podařilo dokončit to, co se v roce 2022 nepodařilo – dostat Fica do vazby a rozbít stranu Smer-SSD. Velmi doufám, že to vše zůstane pouze v rovině dystopie, ale po roce 2020 se již uskutečnily i horší dystopické scénáře…
*
Branislav Fábry, Nové slovo
**
My, v redakci Nové Republiky, jsme nezávislí. Nikomu nesloužíme a nikdy jsme nikomu nesloužili. Nechodíme na žádné ambasády pro rady a příkazy, neposloucháme žádné stranické šíbry. Máme svoji hlavu. Chceme obnovit demokracii v naší zemi. Nechceme, aby naše vlast byla vysávanou kolonií. Bojujeme za svobodu projevu i za svobodu po projevu. Přinášíme zprávy, informace, názory a myšlenky, kterých se mocní tohoto světa doslova bojí a nejraději by je před vám zatajili. Jsme nespravedlivě nálepkováni, je nám hrubě nadáváno, jsme ostrakizováni, fízlováni, zakazováni a cenzurováni. Žijeme jen díky vám, našim čtenářům. Děkujeme za vaši finanční pomoc, posílanou na konto zapsaného spolku Nová Republika
2300 736 297 / 2010
