Díval jsem se chvílemi v pátek na přenos ze setkání občanů od budovy Českého rozhlasu na Vinohradech zajišťovaný péčí ČT24, na němž bylo připomenuto neuvěřitelné 58. výročí zahájení okupace Československa sovětskou armádou a dalšími armádami tzv. spřátelených států Varšavské smlouvy. Viděl jsem, podle televizních záběrů na této akci u rozhlasu jen několik desítek osob přihlížejících projevům vysokých ústavních činitelů. Osobně bych jejich počet odhadl tak na dvě stě. Abych pravdu řekl, měl jsem pocit, že nejpočetnější skupinou mezi přihlížejícími jsou politici a jejich početné doprovody. Ale to je jen poznámka na okraj.
Dalo se očekávat, že řvouni z “pražské kavárny”, která se jinak holedbá svou vysokou politickou kulturou, coby jakési svědomí národa, a tolerancí k názorům politických oponentů, využijí příležitost, aby si vyřídili účty s vládními politiky.
Premiér Babiš velmi moudře k budově rozhlasu nedorazil a jen na dálku odsoudil sovětskou okupaci našeho státu v srpnu 1968.
Ústavně nejvýše postaveným činitelem z řad vládních politiků opozice byl předseda sněmovny Tomio Okamura. A na něj směřovala většina nenávistných projevů neurvalých stoupenců pražské kavárny. V menší intenzitě pak také v menší míře i na ministryni financí Schillerovou.
Přitom projevy obou těchto ústavních činitelů byly velmi rozumné. A nebylo v nich ani zbla něčeho snad proruského či jinak závadného, co by si odsouzení ze strany občanů zasloužilo.
Prezident Pavel mluvil jako sv. Jan Zlatoústý. Je to jediný z vysokých ústavních činitelů, který v srpnu 1968 přivítal intervenci tzv. spřátelených armád do naší země. Tu odsuzuje až nyní, což je konec konců v souladu s většinovým názorem české veřejnosti a hledá paralelu srpna 1968 v ruském chování vůči Ukrajině.
Myslím, že kořeny konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou jsou někde jinde a jsou nesrovnatelné s jevy, se kterými jsme se setkávali jako českoslovenští občané v roce 1968. Výzvy k podpoře (rozumí se samozřejmě, že vojenské a finanční) Ukrajiny, které prezident učinil před Českým rozhlasem, možná nadchly přítomné představitelé parlamentní opozice a reprezentanty pražské kavárny.
Jestli si tedy někdo zasloužil volání “hanba”, kterého se dostalo představitelům vládní koalice, tak to byl právě prezident Pavel. Ten v roce 1968* reprezentoval velice izolovanou názorovou skupinu našich občanů, která uvítala intervenci tzv. spřátelených států. V tehdejší době, připomenu jen tak na okraj, jsme toto jednání a tyto názory považovali za vlastizradu.
Prostě, pražská kavárna se stále nemůže srovnat s tím, že většina občanů naší země si přeje jiný směr její politiky, nežli byl ten, který nabízela předchozí vládní sestava pětikoalice a než jakou dnes nabízí prezident Pavel.
*
Jiří Paroubek, autor je bývalý předseda Vlády ČR, Vaše Věc
* v roce 1968 byl dnešní prezident ještě dítě. Ale později v dospělém věku opakovaně souhlasil se “vstupem” armád Varšavské smluvy a s okupací naší země. Toto stanovisko podle dochovaných dokumentů jím vlastoručně podepsaných zastával ještě po roce 1990… a to už je co říct! Jeho veřejné vystupování a “moralizování” považuji za bezcharakterní nestydatost.
Mgr. Václav Dvořák – editor Nové Republiky
Škoda, že nelze zjistit, jak se chovali po srpnu 1968 ti v davu pokřikující pražští šašci. Hlavu bych na to dal, že byli zalezlí na chatách, spořádaně vyvěšovali vlaječky, chodili do průvodů a možná jen několik jich tiše mudrovalo v pražských kavárnách. No a ten hradní pán se zase vyznamenal, když srovnával současnou snahu o změnu… Číst vice »
Současná figura, která nám prezidentuje, je ubohá loutka nejen zbrojařů a je mi z duše odporná!