POHLED IVANA HOFFMANA Okupace z roku 1968 se dnes hodí jako alibi pro obecnou rusofobii. Jak ale vzpomíná Ivan Hoffman, tehdejší Čechoslováci se na ní dívali zcela jinak. Nejzásadnějším postřehem podle něj je, že tehdy musely na pacifikaci Československa přijet tanky, zatímco dnes nejsou třeba, protože režimní elity s německým Bruselem kolaborují z pilnosti.
Pro generace, které prožily druhou světovou válku, vítězný únor, padesátá léta a posléze uvolněnou atmosféru let šedesátých, byl srpen 1968 především tragickým nedorozuměním. Jedno z hesel, spontánně napsaných na pražských ulicích bylo „Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil“. Co československá veřejnost vnímala jako revitalizaci socialismu, obrodný proces, vyhodnotili Sověti a s nimi i jejich satelity s výjimkou Jugoslávie a Rumunska jako kontrarevoluci.
Poptávka po změně režimu na kapitalistický byla v Československu marginální i v listopadu 89. V srpnu 68 byla prakticky nulová. Okupanti, především tedy Sověti (čili Ukrajinci a také Rusové), nám nevnutili socializmus, natož komunizmus. Vnutili nám socializmus bez lidské tváře. Byrokraticky fungující, ale dogmatický a nevkusný. A zavedli nad ním prostřednictvím zdejších kolaborantů dozor.
Státní suverenita existovala v sovětském bloku pouze formálně a z hlediska geopolitiky byl československý pokus o vlastní socialistickou cestu naivní. Na ideu konvergence, sbližování režimů ještě nedozrál čas. Západ neměl zájem o atraktivní socialismus u konkurence a Východ v něm nespatřoval příležitost, nýbrž zbytečné riziko. Dá se říct, že si Československo okupaci vykoledovalo, ale nedoplatilo na ni samo. Okupace Československa kompromitovala socialistické a komunistické strany v západní Evropě, srpen 68 se bral jako důkaz, že socializmus nelze reformovat.
Můžeme jenom spekulovat, kudy by se ubírala historie, kdyby do Československa nevjely sovětské, polské a maďarské tanky. V Evropě rozdělené železnou oponou by ideální byla neutralita. Na neutralitu je ovšem třeba mít kuráž a sebevědomí. A té se u nás politikům nedostávalo ani po listopadu 89, kdy byla šance nepřidat se k nikomu a jít vlastní cestou.
V srpnu 68 Československo ztratilo státní suverenitu, kterou ovšem reálně nedisponovalo. Jakmile ji dvacet let poté díky rozpadu východního bloku nabylo, zřeklo se jí dobrovolně přistoupením Česka i Slovenska k Evropské unii. Místo vojenské okupace Moskvou, se kterou se většina občanů Československa časem smířila, je dnes většina občanů Česka a Slovenska smířena s ekonomickou okupací Bruselem, respektive Německem.
Když se s tímto vědomím ohlédneme do minulosti, nedává smysl někdejší národní sebelítost, že jsme se stali obětí intrik na geopolitické šachovnici. Když jsme měli šanci dokázat, že máme na víc než být vazalem, předvedli jsem, že na to nemáme. Zdá se, že jsme uvykli údělu být čísi periférií. Jistý rozdíl mezi minulostí a dneškem tu ale je. Generace okupovaná Moskvou byla ponížena, ale byla soběstačná. Dnešní generace okupovaná německým Bruselem je vytunelovaná, závislá a trapná. Nekolaboruje z donucení. Dohlížet z tanku na ni netřeba. Kolaboruje z pilnosti.
*
Ivan Hoffman, PL
