Kam se poděly lidskost a slušnost?

Ruská SVO napříč naší společností vzbuzuje od svého počátku rozporné reakce. Nejde o to, máte li Rusko rádi či nikoliv, jedná se spíše o různé způsoby vnímání historie i současné reality.

Je pravdou, že vcelku logická vděčnost za osvobození Československa od fašistů za druhé světové války byla zkalena v roce 1948 přechodem k socialismu spojeným s politickými procesy. I když se úkolu změnit u nás režim zhostili komunisté vedení Gottwaldem, vliv Moskvy byl silný. Nikdo nás nenutil, ale když už se to stalo, pak tomu Kreml nebránil. A proslulá česká potřeba mít někoho nad sebou opět zvítězila.  Roky 68 a 69 byly obdobím vzdoru a vojska Varšavské smlouvy udělala po pozvání Bilakem rychle pořádek. Většina sovětských vojáků pocházela z Ukrajiny, přidaly se i jednotky z dalších socialistických zemí. Že většina politbyra KSSS měla opět kořeny na Ukrajině, to se jaksi veřejně nezmiňuje. Historie po době pokroucení zmiňuje hovoří o Rusech, to je ale lež. Nicméně přestože se poté úřadu prezidenta ujal hrdina 2.světové války generál Ludvík Svoboda, podřazenost Kremlu trvala. Nenávist k Rusům a zapomnění mnoha desetitisíců padlých při osvobozování Československa byla nastolena.

Po tzv. Sametové revoluci odešly dočasně umístěné Sovětské jednotky z našeho území. Aktivní na odsunu byl Michael Kocáb, nicméně i bez něj by došlo k jejich opuštění naší země. Kocáb je od té doby glorifikován, část z toho samozřejmě zapadá do tehdejší ho nadšení pro nabytou svobodu. Jak naivní jsme byli, to ukázaly roky následující. Nicméně v části lidí u nás zůstala nenávist k Sovětům zakořeněna a byla později naprosto nelogicky přetavena v protiruskou náladu. Přitom Rusové ponechali samostatnost i dalším národům včetně Ukrajiny a uvěřili Západu. Nedávno zesnulý exprezident Gorbačov se na rozpuštění sovětského bloku i Sovětského svazu podílel nemalou měrou a byl to on, kdo si vysnil důvěru v západní způsob života. Doma už dávno není za proroka vnímán. Spíše naopak.

Období vlády Jelcina bude v ruské historii vnímáno záporně. Moc se o progres Ruska nestaral a invaze západních společností hrozila dalším rozkladem. Tomu zabránil nástupce Putin, který ze skomírajícího medvěda udělal systematickou prací opět velmoc. Přesto i on věřil ve spolupráci se zákeřným Západem a otevřel mu dveře, které byly však po ruku 2014 opět přivírány a rokem 2022 přibouchnuty. Za to už si mohly USA a EU samotné, podpora již dlouho bublajícího nacismu na Ukrajině a snaha vojensky se přiblížit Moskvě byla oprávněným důvodem. Tady nejde o nový vznik ruského bloku a rozšíření vlivu, ale o bezpečnost ruského národa. To ale antirusky naladěným liberálům a spoluobčanům nikdy nevysvětlíte. Jsou živeni protiruskou propagandou vycházející z nenávisti k bývalému režimu a mediální smršti fungující na západní propagandě. Kdyby žili lidé bez předsudků, došlo by jim, že Sovětský svaz a Ruská federace není totožný stát a Brežněv se s Putinem nedá v ničem srovnávat.

Odpor k Rusku je živen i v mládeži neschopné pochopit historii, která se navíc vyučuje značně pokrouceně. I generace nezažívající socialismus je vedena k nenávisti vůči době, kterou nepoznala. Starší lidé si možná pamatují roky 1968,1969, období normalizace, nicméně nezapomeňme na všechny aspekty té doby, které ve srovnání se dneškem nebyly zásadně horší. Vynecháme li záměrnou snahu fanaticky vše kritizovat, byly pozůstatky po socialismu mnohem příznivější než současná realita. Američané, Němci, Britové, Italové a Francouzi k nám přistoupili agresivněji a doslova nás vykradli. Bez dohledu a ochrany z Moskvy jsme byli rozděleni a vyrabováni. Naše volba, na nás dopady.

Nenávist k Rusku vyplodila lidi typu Nerudová, Zdechovský, Řehka či Ondráček a Foltýn. Agresivní jedinci dostávající od liberálům sloužících médií a vytvářejících fanatickou nenávist k Rusku dostatek prostoru. Tupý Ondráček z Dárku pro Putina vykřikuje cosi o své dobré práci, díky níž za ním zůstávají stovky mrtvých Rusů. Od realismu otočil i prezident Pavel ještě před pár lety projevující pochopení pro ruskou SVO. Herec Vetchý se ukázal být věrnou předlohou pro kapitána Luňáka z Okresního přeboru, jen osobu trenéra Hnátka vyměnil a do zadku leze Petru Pavlovi. A s ním řada dalších pokřivených charakterů a představitelů jiných rolí z našich filmů. Komedianti byli vždy ohebnými a projevuje se to i nyní. Podepisovali Antichartu, dostávali tituly a nyní stojí v čele kritiků minulosti i současného liberálního harašení zbraněmi. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Nacismus rozšířený na Ukrajině se dostal i k nám. Ondráček, Foltýn, Drábová (ta už je po smrti) a další nenávist k Rusku nahlas projevující a mající radost ze smrti byť jednoho Rusa jsou na hraně zákona či daleko za ní. Nulová sebereflexe těchto fanatiků mající oporu v současné politice i pseudosvobodě, násilný přístup a neschopnost vnímat ve své zaujatosti realitu jsou projevem shodným s nenávistí fašistů a nacistů v hitlerovském Německu. Být Ondráček či Foltýn dozorcem ve válečném zajateckém táboru, chovali by se k Rusům stejně, jako to dělali Němci k Židům, Čechům, Polákům. Jde tedy o lidské zrůdy. A zdaleka nejsou sami. Nenávist v nich a zapomnění na to, kolik Rusů padlo v sovětských jednotkách Rudé armády při našem osvobození, jsou strašidelné. Stydím se za ně. A stejně tak za ty, kteří jim naslouchají. Ne, nemusíte Rusy milovat, ale respekt k nim a jisté příbuzenské slovanské vztahy by měly být základem k vzájemnému porozumění a úctě. Naším nepřítelem jsou dlouhodobě a historicky ve skutečnosti Germáni a Anglosasové, což analfabetům uniká. A nezaostávají ani nyní.

*

Jindřich Kulhavý