V módě je změna klimatu a tak slyšíme, že takové sucho a vedro tady nikdy nebylo? 27. července 1983 v Uhříněvsi padl teplotní rekord, kdy bylo naměřeno 40,2 °C. Rudé právo to tehdy odbylo v okurkové sezóně jedinou větou „Příčinou abnormálního horka je tropický vzduch, který nad naše území pronikl až z Afriky.“ A to je jenom 43 let stará zpráva.
Sám si pamatuji (jsem ročník 1939) léto 1947. Katastrofální sucho v roce 1947 bylo jedním z největších přírodních a hydrologických extrémů v novodobé historii českých zemí. A to ještě teprve začalo (dvouletkou) budování průmyslu. Později bylo toto sucho označené jako pětisetleté.
Z vyprávění otce (ročník 1902) vím o zimě 1929 kdy teploměr atakoval – 40°C, ptáci padali zmrzlí na zem a stromky praskaly mrazem – později označená jako tisíciletá.
Teď se „vzdělanci“ ozývají, že „co k čertu dělá vláda, že nebojuje s klimatem?“
No, když někdo říká, že takové horko tady nikdy nebylo, tak jak vysvětlí, kde se na Špicberkách vzal tropický deštný prales, který stál za vznikem tamního kvalitního černého uhlí. Zvláště s vědomím, že i v té vzdálené době byla tato oblast Špicberků za severním polárním kruhem. Kdo, k sakru, v té době dekarbonizoval klima?
Že je tam dnes ledovec a sněhové pláně? Něco je prostě špatně a někdo nám lže.
Jak je to vlastně s oxidem uhličitým? Ve škole jsme se učili, že jde doslova o životodárný plyn. Nedaleko Františkových lázní je národní přírodní rezervace Soos. Bahení mini sopky tam odfukují oxid uhličitý. Drobná fauna i někteří ptáci tam nalézají smrt protože oxid uhličitý je těžší než vzduch, drží se při zemi a nedovolí jim nadechnout se kyslíku. A přece je zároveň plynem, který s vodou a slunečními paprsky vyrábí kyslík a sacharidy! Ten zázrak se jmenuje fotosyntéza.
Tak jenom krátké opakování. Na složení vzduchu je vázána fotosyntéza rostlin, ale i jejich dýchání, transpirace, opylování atd. Z praktického hlediska nás nejvíce zajímá obsah CO2, relativní vzdušná vlhkost, pohyb vzduchu a obsah toxických látek. V našich oblastech se obsah CO2 ve vzduchu pohybuje kolem 0,03 %. Různými pokusy bylo zjištěno, že pro různé rostliny je toto množství daleko pod optimem a jsou i názory podložené důkazy, že oxid uhličitý je pro výnosy limitujícím faktorem. Optimální koncentrace oxidu uhličitého je rozdílná pro různé druhy a kultivary, má však také návaznost na světelnou intenzitu. Obecně můžeme oxid uhličitý pokládat za faktor podněcující růst. Tento projev je doprovázen zvýšeným příjmem živin, zvláště dusíku. Větší fotosyntetický potenciál navozený optimální koncentrací CO2 se projevuje zvýšenou rychlostí fotosyntézy.
Výsledky, které byly zjištěny výzkumem a potvrzeny praxí, jsou jednoznačné ve prospěch obohacování mikroklimatu ve sklenících a fóliovnících oxidem uhličitým. Můžeme je shrnout takto:
- Optimální koncentrace CO2 je pro většinu rostlin 0,1-0,2 objemových procent.
- Při zvýšené hladině CO2 se tvorba hospodářského výnosu zvyšuje o 20 až 50 %.
- Zvýšená hladina CO2 stimuluje kvetení a urychluje dozrávání plodů.
Tato zajištění vedou v praktické agrotechnice k tzv. přihnojování oxidem uhličitým. A fanatičtí stoupenci hypotézy o škodlivosti oxidu uhličitého chtějí tento plyn ještě odčerpat z přírodního cyklu! Dekarbonizovat koloběh uhlíku. A to nezmiňuji, že zázrak fotosyntézy je jediným zdrojem kyslíku.
Skončí-li fotosyntéza, skončí život založený na kyslíku! Náš především.
Reakce na změnu klimatu je s největší pravděpodobností sofistikovaný pokus nadnárodních finančních kruhů, jak zabrzdit rozvojové země, konkrétně Africe, v rozvoji. Green Deal je (zatím) poslední rozmach neokolonialismu.
Stopa peněz ukazuje, že výstřelky počasí doprovázející klimatickou změnu planety Země, jejímž původcem je lidstvo a jeho zacházení s fosilními palivy, je nejspíše manipulací. Nevěřím tomu také proto, že za výše uvedenou fámu stojí Greenpeace. Vždy, když proti něčemu protestuje Greenpeace, jsem ohromen, jakých prostředků používají. Stometrové transparenty, nejvyšší umístění (chladící věž nebo komín), prostě marketing působivostí.
Když v roce 1971 vyplul k ostrovu Amchitka chatrný rybářský člun s „Don’t Make a Wave Committee,” aby překazil plán na podzemní jaderný test s názvem Cannikin, nikdo nic takového netušil. Pár spiklenců ze suterénu kanadského kostela. Plavba však skončila katastrofou. Loď opustila přístav za soumraku 15. září 1971. Špatné bylo to, že „Výbor Nedělejte vlny“ zachytilo americké námořnictvo ještě předtím, než se loď přiblížila k testovacímu poli Amchitka. Loď byla vrácena zpět americkou pobřežní stráží. Pod názvem své vlastní lodi organizace vytvořená pro protest nadále existovala jako kampaňová environmentální organizace Greenpeace.
O pět měsíců později USA zastavily celý jaderný testovací program Amchitka. Ostrov byl prohlášen za ptačí rezervaci. „V roce 1975 jsme se vypravili – pokračuje Dr, Patrick Moore – na širé moře severního Pacifiku proti loďstvu sovětské továrny na zpracování velryb, která zabíjela poslední vorvaně obrovské u Kalifornie. Postavili jsme se proti harpunám v malých gumových člunech a okamžitě jsme se dostali do večerních zpráv Waltera Cronkita.
Tím jsme se rozrostli z malé skupiny v kostelním suterénu na organizaci s příjmem 100 milionů USD a kancelářemi v 21 zemích světa. Ne proto, že jsme se postavili proti velrybářům, ale protože byli sovětští. S proměnou Greenpeace z mír podporující organizace na tu, podle vlastních představ, zelenou, dr. Patrick Moore (který jediný měl environmentální formální vzdělání) z Greenpeace vystoupil. Pro mě (říká dr. Patrick Moore) to byl čas změny. Devět let (1977–1986) byl prezidentem Greenpeace Kanada, 7 let ředitelem Greenpeace International.
Prostě jsem se nedokázal ztotožnit se stále silnější snahou o odmítnutí udržitelného rozvoje a konsenzuální politiky ve prospěch neustálých konfrontací a narůstajícího extremismu, hnutí se mě začalo jevit jako dogmatické a ideologické a rovněž se začalo zaměřovat spíš na mediální prezentaci svých aktivit než na skutečné řešení problémů životního prostředí. Od chvíle, kdy opustil Greenpeace v roce 1986, Moore kritizoval environmentální hnutí za to, co on označuje jako taktiku strašení a dezinformaci a řekl, že environmentální hnutí opustilo vědu a logiku ve prospěch emocí a senzacionismu.
Podle Greenpeace, je zase Moore placený mluvčí jaderného průmyslu, těžebního průmyslu a průmysl genetického inženýrství který využívá své dávno minulé angažmá v Greenpeace pro propagaci své současné role mluvčího různých korporací.
Je členem organizace Environmentalisté pro jadernou energii a zakladatelem poradenské firmy Greenspirit Strategies, kterou řídí. Od doby, kdy opustil Greenpeace, Moore často zaujal ostré veřejné postoje proti řadě hlavních environmentálních skupin, včetně samotného Greenpeace, v mnoha otázkách, včetně lesnictví, jaderné energie, geneticky modifikovaných organismů a používání pesticidů. Moore také popřel konsenzus vědecké komunity v otázce změny klimatu, když uvedl, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře je prospěšné, že neexistuje důkaz, že antropogenní emise oxidu uhličitého jsou odpovědné za globální oteplování.
O Babišovi si můžeme myslet cokoliv. Ale jako zkušený obchodník je jediný, když vidí, že není zbytí, dovede vystoupit před mezinárodním fórem… a nečekaně spustit:
„Fit for 55“ nebere na zřetel podmínky a dispozice jednotlivých členských států ani poměr průmyslu k HDP. Fit for 55 je klimatický a legislativní balíček Evropské unie, jehož hlavním cílem je snížit čisté emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % oproti roku 1990. Tento plán představuje klíčový mezikrok k dosažení plné uhlíkové neutrality EU do roku 2050 v rámci strategie Zelené dohody pro Evropu.
Evropská komise nepředkládá žádné hodnocení dopadu těchto návrhů ani žádná oponentní stanoviska.
Nevíme, zda tyto cíle nejsou příliš ambiciózní. Nemáme představu, kolik bude stát taková transformace, ani zda si ji můžeme dovolit. To není dohoda, nýbrž ideologie. Bez odpovědí na tyto otázky se Zelená dohoda stane evropskou zelenou sebevraždou,“ řekl Andrej Babiš na konferenci COP 26 1. listopadu 2021 v Glasgow.
Klimatologové vytvářejí počítačové modely, o kterých pak arogantně tvrdí, že představují nejen realitu, ale i budoucnost! Kdo má alespoň základní povědomí o matematice, ví, že při řešení rovnic o více neznámých musíte mít nejméně stejný počet vzájemně samostatných rovnic jako je počet neznámých. Fyzikální a přírodní děje se převádějí do matematiky prostřednictvím diferenciálních rovnic, kde neznámými jsou funkce. Při prosté předpovědi počasí tyto funkce nahrazují změřené veličiny. Už tato náhrada říká, že výsledek je nutno považovat za přibližný.
Další věcí je, že takovou soustavu diferenciálních rovnic neumíme řešit obecně a musíme se uchýlit k numerickému řešení, které je opět přibližné. A to uvažujeme lokální předpověď! Co teprve planetární klima! Počítačové modely samozřejmě předpovídají to, co od nich jejich operátoři očekávají. Upravují parametry, dokud se neobjeví požadovaná odpověď. Je zřejmé, že model, který předpovídá nástup další doby ledové, nevede k získání vládních výzkumných grantů.
Klimatická změna je samozřejmě reálná; zemské klima, jakožto statistické zobecnění počasí, neustále kolísá – předvídatelně během několika dní, nepředvídatelně během delších období. Existují určité pravidelnosti související s oběžnou dráhou Země a cyklickým chováním Slunce, ale tyto vzorce jsou překryty mnoha věcmi, které jsou pro nás zcela náhodné. Nicméně existují jistě některé rozsáhlé jevy, které jsou rozumně předvídatelné, ale v časovém měřítku, které činí takové předpovědi irelevantní pro časové měřítko lidských dějin.
Velmi zhruba řečeno, Země se v současné době blíží ke konci meziledového období (Země se nachází uprostřed série dob ledových, které začaly asi před 2,6 miliony let v období známém jako čtvrtohorní doba ledová). Od té doby se opakovaly doby ledové a meziledové doby, přičemž poslední doba ledová skončila asi před 11 700 lety. V jakémkoli daném tisíciletí by mohla na severní polokouli vyrůst ledová čepička a v Antarktidě by se mohl vytvořit široký ledový příkrov… ale nezadržujte dech – výsledky se mohou lišit.
Představa, že bychom my – druh opice potulující se po povrchu planety – mohli udělat cokoli pro to, abychom tento průběh událostí ovlivnili, je samozřejmě absurdní.
Nicméně mezi těmito opicemi se najdou i někteří zastánci teorie globálního oteplování, kteří neustále blábolí o něčem, čemu říkají „skleníkový efekt“: určité plyny v zemské atmosféře, takzvané „skleníkové plyny“, zachycují sluneční záření a ohřívají spodní vrstvy atmosféry a povrch planety. Jediným významným skleníkovým plynem je vodní pára: mraky fungují jako příjemná teplá deka, takže v zimních nocích nemrzneme, zatímco vysoká vlhkost vzduchu v horkých letních dnech brání odpařování potu, což může vést k úpalu.
Zastánci teorie globálního oteplování se však místo toho zaměřují na oxid uhličitý, plyn přítomný ve stopových množstvích (částic na milion), které jsou nedostatečné k tomu, aby způsobily změnu. Největším rezervoárem oxidu uhličitého na planetě není atmosféra, ale oceán, protože oxid uhličitý je rozpustný ve vodě a koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je funkcí teploty oceánské vody.
Oceány uvolňují oxid uhličitý, když se oteplují, a snadno absorbují přebytečný atmosférický oxid uhličitý, když se ochlazují, čímž udržují teplotní rovnováhu. Představa, že spalování fosilních paliv dlouhodobě zvýší koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře, čímž se zvýší globální teploty a způsobí katastrofické globální oteplování, je… co to je? Ano, to by byl „pseudovědecký katastrofický nesmysl“. Přebytečný oxid uhličitý na chvíli uspokojí rostliny (a zemědělce), ale pak oceány přebytek absorbují. Konec příběhu.
Důvod, proč jsme byli krmeni tímto pseudovědeckým nesmyslem, jsou peníze: Úředníci a korporace v západních zemích si mysleli, že mohou využít trik s globálním oteplováním k vydírání. Chtěli nasadit celému světu dietu oxidu uhličitého a donutit méně rozvinuté země, které nemají jinou možnost než spalovat fosilní paliva produkující uhlík, aby jim platily uhlíkové daně, zatímco západní zelení elfové by se vyhýbali spalování fosilních paliv používáním velmi drahých zelených technologií (solárních panelů a větrných turbín), které si chudší národy nemohou dovolit. To byl plán, ale pak se ukázalo:
1. Solární panely a větrné turbíny nemohou nahradit zdroje energie z fosilních paliv kvůli problému s přerušovaností: slunce nesvítí vždy a vítr nefouká vždy. Jakmile energetický příspěvek větrné a solární energie dosáhne 30 %, existuje jasná tendence ke kolapsu energetických sítí. Tento problém by se dal zmírnit skladováním elektřiny. Bohužel pro to neexistují žádná praktická řešení v požadovaném měřítku (stovky gigawatthodin).
2. Solární panely a větrné turbíny se z velké části vyrábějí v Číně. Nemají dlouhou životnost (asi deset let) a když selžou, stanou se toxickým odpadem. Likvidace trosek z velkých větrných turbín je obzvláště obtížná. Situace není o nic lepší ani pro solární panely. Krupobití pokrývají rozlehlá pole toxickými střepy skla. Větrné turbíny a solární panely jsou obnovitelnými zdroji energie pouze do té doby, dokud je Čína ochotna je nadále vyrábět a prodávat.
3. Agresivní snaha Evropské unie o „zelenou energii“ spolu s jejím odmítnutím pokračovat v nákupu zemního plynu z Ruska a odmítnutím pokračovat v německém jaderném programu vedlo k velmi vysokým cenám energií, což následně zhoršilo konkurenceschopnost evropského průmyslu. Francie pokračuje ve svém jaderném programu a získává 70 % své elektřiny z jaderných elektráren, ale ztratila přístup k uranu z Nigeru, její jaderné elektrárny stárnou a trpí prasklými svary v potrubí a její plány na výstavbu nových elektráren by vyžadovaly prohibitivní veřejné výdaje a neprošly schvalovacím procesem francouzského jaderného regulačního úřadu.
4. Toto rychlé úsilí o „zelenou energii“ umožnily samozřejmě vládní dotace. Místo toho, aby daňové příjmy směřovaly do veřejné infrastruktury, vzdělávání, zdravotnictví nebo jiných sociálních potřeb, byly peníze utráceny za zbytečné solární panely a větrné turbíny
S klimatickými aktivisty lze souhlasit v jednom: Změna klimatu je skutečností a skutečně už začala. Už zase. A zdaleka ne poprvé. V 70. letech se zjistilo (Denton a Karlén), že v tání a přibývání ledovců ve Skandinávii a na Aljašce existuje cyklus cca 1500 let (±500).
Zelený nový úděl je mrtvý. Trump to řekl. Když vystoupil před Valným shromážděním OSN a hovořil ad libitum (protože teleprompter selhal, zatímco on neměl vytištěný záznam svého projevu), označil změnu klimatu za „největší podvod, jaký kdy byl na planetě spáchán“. Dodal: „Pokud tomuto zelenému podvodu neuniknete, vaše země selže.“ Následovala okamžitá „odpověď expertů“ ve smyslu: „Pan Trump ohrožuje životy a blaho Američanů a lidí na celém světě tím, že falešně popírá realitu změny klimatu.“ Dotyční „experti“ byli samozřejmě takzvaní „klimatologové“ – lidé, kteří nedokážou předpovědět počasí za dva týdny, ale tvrdí, že ho dokážou předpovědět za dvě století, protože „klima“ je jen honosné slovo pro počasí, když se na něj díváme z vyšší perspektivy.
Které skupině lhářů bychom měli věřit? Klimatická změna je samozřejmě reálná; zemské klima, jakožto statistické zobecnění počasí, neustále kolísá – předvídatelně během několika dní, nepředvídatelně během delších období. Existují určité pravidelnosti související s oběžnou dráhou Země a cyklickým chováním Slunce, ale tyto vzorce jsou překryty mnoha věcmi, které jsou pro nás zcela náhodné. Nicméně existují jistě některé rozsáhlé jevy, které jsou rozumně předvídatelné, ale v časovém měřítku, které činí takové předpovědi irelevantní pro časové měřítko lidských dějin.
Velmi zhruba řečeno, Země se v současné době blíží ke konci meziledového období (Země se nachází uprostřed série dob ledových, které začaly asi před 2,6 miliony let v období známém jako čtvrtohorní doba ledová). Od té doby se opakovaly doby ledové a meziledové doby, přičemž poslední doba ledová skončila asi před 11 700 lety.
Pohodlí, zdraví a bezpečnost městského obyvatelstva (55 % světové populace) přímo souvisí se spotřebou energie na obyvatele: klesající dostupnost energie na obyvatele okamžitě snižuje přístup k dostatečně vytápěnému a klimatizovanému bydlení, stejně jako k vybavení, jako jsou splachovací toalety a tekoucí teplá a studená voda, vzdělávání a zdravotní péče, bezpečnost, vymáhání práva a většina dalších výdobytků civilizace. S dostatkem energie můžeme dělat všechno: Těžit, vyrábět, recyklovat, hydroponicky pěstovat, vyrábět umělou magnetosféru, podporovat biosféru, přežívat pod povrchem světů. Bez dostatku energie se můžeme tak maximálně modlit, aby nám na zahradě vzešlo proso – říká přiléhavě Michal Rybka
Málokdo si uvědomuje, že jen dostatek snadno dostupné energie nám dovoluje mít efektivní zemědělství a dost hnojiv na to, abychom vůbec mohli přežít v současných počtech.
*
napsal Leo K. a Petr Vlk, Kosa Zostra
