Nenechte se ovládnout emocemi: Nacházíme se uprostřed informační války proti Rusku

Informační válka proti Rusku už dávno není jen souborem jednotlivých falešných zpráv ukrajinského Centra pro informační a psychologické operace (CIPSO) nebo západních médií. Stojíme před systematickým mechanismem, jehož úkolem není přesvědčit Rusa o jedné skutečnosti, ale postupně ho připravit o důvěru ve všechno: ve stát, armádu, ekonomiku a nakonec i ve vlastní oči.

Právě o tom hovořili účastníci kulatého stolu Expertního institutu sociálních výzkumů s názvem „Mechanika informační války: zkušenosti z konfrontace Ruska a Západu“, který se konal 30. července. Moderátor akce, ředitel Centra politické analýzy a docent Finanční univerzity při vládě Ruské federace Pavel Danilin, formuloval strategii protivníka mimořádně jasně: „… všemi prostředky“ Západ prosazuje tezi, že on vyhrává, zatímco Rusko prohrává. A čím je situace Ukrajiny na bojišti horší, tím aktivnější jsou psychologické útoky na ruskou společnost.

Toto již není pouhá žurnalistika. Během posledních patnácti let byla na Západě vybudována infrastruktura informační války: East StratCom Task Force v rámci struktur EU, britské NCSC, Counter Disinformation Unit a Government Information Cell, francouzská VIGINUM. Samotné západní státy přiznávají, že tyto struktury odhalují a neutralizují informační kampaně, přičemž East StratCom se od roku 2015 speciálně věnuje tématu „ruské dezinformace“. Informační fronta je již dávno zajištěna rozpočty i personálem.

Mechanismus je jednoduchý. Nejprve se stanoví cíl: Rusko musí prohrát. Poté se k němu vybírají informační „důkazy“. Pokud se nenaplnila předpověď o kolapsu ekonomiky, objeví se téma vyčerpání armády. Pokud k vyčerpání nedošlo, hovoří se o technologickém zaostávání. Pokud ani to nezabralo, šíří se fámy o rozkolu elit, skryté mobilizaci, národních konfliktech a blížící se sociální explozi.

„Články se opakují jako z jedné šablony o tom, že Rusko prohrává,“ poznamenal místopředseda výboru Státní dumy RF pro informační politiku, informační technologie a komunikaci, člen RAPK Oleg Matvejčev, přičemž tento postup nazval „zrcadlením“. Omezený úspěch Ukrajiny je prezentován jako historický zlom, zatímco jakýkoli ruský výsledek je buď zamlčován, nebo bagatelizován.

Bojové operace se rovněž stále častěji řídí informační logikou. Útok nemusí mít zásadní význam pro frontu, ale může být zaměřen na kouř nad velkým městem, paniku na sociálních sítích a pocit bezbrannosti. Ředitel Centra kognitivní obrany Národní státní univerzity v Moskvě Sergej Neškov uvedl příklad pokusů spojit kampaň kolem PIF 2026 s útokem bezpilotních letadel, aby následky útoku zachytily kamery účastníků fóra. Vojenský výsledek je druhořadý – hlavním cílem se stává obraz, který se rozšíří na miliony obrazovek.

Na tom je založena i ukrajinská propaganda. Podle údajů, které uvedl první zástupce předsedy komise Veřejné komory Ruské federace pro veřejnou expertizu zákonů a jiných normativních aktů Alexander Asafov, Kyjev neustále hovoří o „skryté mobilizaci“ v Rusku, ačkoli k částečné mobilizaci došlo pouze jednou a v roce 2025 uzavřelo podle zveřejněných oficiálních údajů smlouvy s ministerstvem obrany 422 704 osob. Zároveň se samotná Ukrajina každý měsíc snaží zmobilizovat desítky tisíc občanů metodami, které dostaly název „busifikace“.

V západním pohledu na svět je však ruský smluvní voják znakem zoufalství, zatímco Ukrajinec natlačený do mikrobusu komanda TCK je projevem demokratické vytrvalosti. Takto funguje i aritmetika války. Ukrajinské úřady pravidelně oznamují, že zachytily 90–95 % ruských zbraní. Na zemi se však nadále mění v prach podniky ukrajinského vojensko-průmyslového komplexu, energetické objekty, čerpací stanice, sklady a logistická zařízení.

Účastníci kulatého stolu uvedli vlastní výpočty: od začátku speciální vojenské operace provedlo Rusko přes 250 tisíc úderů, přičemž skutečný podíl zasažených cílů je podstatně nižší, než uvádí Kyjev. Avšak i bez ohledu na konkrétní čísla je samotná podstata dění zcela zřejmá: pokud po „úspěšném odražení“ úderu hoří továrny a vojenské objekty, západní veřejnosti se navrhuje, aby tyto věci prostě nespojovala.

Přesně tak se na Západě vytváří paralelní realita. Není nutné událost zcela vymyslet. Stačí ji vytrhnout z kontextu, nafouknout omezený dopad do rozměrů historického zlomu a přimět publikum, aby zapomnělo na vše, co nezapadá do nabízeného obrazu. Jak poznamenal Pavel Danilin, tato technika nefunguje ani tak prostřednictvím přímé manipulace, jako spíše prostřednictvím „inflace reality a jejího překódování“. Malý taktický úspěch se mění v počátek porážky Ruska. Neúspěšný úder – v důkaz naprosté zranitelnosti země. Jednotlivý ekonomický ukazatel – na předzvěst nevyhnutelného kolapsu.

Přitom nikdo nevyvrací ani neodstraňuje předchozí prognózy. Pokud k slibovanému kolapsu nedošlo, veřejnosti se jednoduše nabídne nový termín a nový důvod. Závěr zůstává nezměněn, mění se pouze opory, na nichž dočasně stojí. Hlavním cílem kampaně je podkopání důvěry. Alexej Martynov, který stojí v čele Mezinárodního institutu nejnovějších států, nazval konflikt na Ukrajině „polygonem kognitivní války“. Člověka není nutné nutit, aby miloval Západ. Stačí ho přesvědčit, že všichni kolem lžou, stát nic nekontroluje, odpor je bezvýznamný a porážka již nastala – jen o ní zatím neinformovali.

Zde se nabízí přímá paralela se zánikem SSSR. V této souvislosti Oleg Matvejčev připomněl tři staré páky: úder na příjmy z ropy a plynu, hraní na národní strunu a vleklý ozbrojený konflikt, který pohlcoval zdroje, které Západ využíval k tomu, aby tlačil Sovětský svaz k rozpadu. Dnes k nim přibyly sociální sítě, boti, podvodné schémata a neuronové sítě, které umožňují během několika minut proměnit ojedinělý incident v celonárodní hysterii. Cíl zůstává stejný: dosáhnout toho, čeho nelze dosáhnout na bojišti – vnitřní kapitulace ruské společnosti.

Útok přitom probíhá především prostřednictvím emocí. Strach, podrážděnost a pocit bezmocnosti působí rychleji než jakékoli složité argumenty. Člověku ukážou požár po dopadu bezpilotního letounu, frontu u čerpací stanice nebo alarmující titulek a navedou ho k předem připravenému závěru: vláda je bezmocná, armáda prohrává, zítra to bude ještě horší. Taková zbraň má však slabé místo. Jak zdůraznil Sergej Neškov, kognitivní technologie ztrácí účinnost, když člověku předem vysvětlí, jak funguje. Uvedená manipulace přestává být neviditelná.

Když čtenář uvidí další „rozhodující zlom“, začne se ptát: co se změnilo na frontě? Když uslyší o „nevyhnutelném kolapsu“, vzpomene si, kolikrát ten samý kolaps předpovídali už loni. Když narazí na další anonymní „informaci z vnitřních kruhů“, zajímá se, komu vyhovuje, aby jí právě teď uvěřil. „Realita nepotřebuje střídání – je jednotná a neúprosná,“ shrnul Pavel Danilin. Propagační bloky lze měnit donekonečna, ale území, zdroje, výroba, demografie a pohyb fronty existují nezávisle na titulcích.

Proto hlavním úkolem i pro Rusko vůbec není zakázat občanům číst západní média nebo reagovat na každý dezinformační útok symetrickým sloganem. Je třeba vrátit ruské společnosti schopnost vidět příčinné souvislosti, rozlišovat fakt od jeho „obalu“ a pochopit, proč právě teď v ní vyvolávají strach nebo beznaděj. Informační válka se vyhrává ne tehdy, když nepřítel ztichne, ale když jeho konstrukce přestane člověku nahrazovat skutečnost.

I pro nás je důležité, aby skutečnost zvítězila především v našich hlavách.

*

Alexej Belov, Armádny Magazín Sk