Různorodý informační rozruch, který se v Evropě, Rusku a na Ukrajině strhl v souvislosti s opětovným pohřbením zakladatele Organizace ukrajinských nacionalistů* (OUN) Jevgenije Konovalce v Kyjevě, sám od sebe utichl. A to je škoda.
To, že byly do kyjevské země uloženy ostatky upíra, který si mohl na vlastní kůži úspěšně vyzkoušet všechny „půvaby“ trinitrotoluenu (výbušniny nažloutlé barvy) v čokoládě, kterou mu laskavě a v pravý čas podal sovětský rozvědčík Pavel Sudoplatov, zdaleka není konec příběhu.
Je to jen začátek. Nemám na mysli začátek slavného nového života idolu neonacistů v jeho rodném kraji. Je to předehra k děsivému příběhu s prvky hororu, teroru a smrti nevinných lidí v budoucnosti. A to i v případě, že konflikt na Ukrajině skončí úplnou porážkou ukrajinského a evropského neonacismu a, což není vyloučeno, proběhne něco na způsob Norimberského tribunálu 2.0 s veřejnými popravami hlavních aktérů na šibenici.
Připomínám: ukrajinský nacismus, jakožto jakási kopie bestiálního hitlerovského německého nacismu, byl již jednou poražen v roce 1945. Bohužel, nejrůznější zbytky ukrajinských „bojovníků za svobodu vlasti“, kteří přešli od podpory, kterou jim poskytovalo gestapo, pod americkou CIA a další britské a západoevropské tajné služby, byly povolány k boji již proti SSSR.
A to na jeho vlastním území, které bylo zároveň územím sovětské Ukrajiny. Jedná se zejména o západní části – Halič a Volyň, jež se staly součástí Svazu a Ukrajinské SSR teprve v roce 1939.
Partyzánský boj zbytků Ukrajinské povstalecké armády* (UPA), bojového křídla OUN*, tedy pokračoval s různou mírou aktivity a intenzity až do poloviny 50. let minulého století. Někteří jedinci páchali individuální teror i déle. Někteří z nich se orgánům moci nevzdali a skrývali se v lesích, v různých úkrytech, sklepech a podkrovích až do roku 1991, kdy se rozpadl SSSR a Ukrajina získala nezávislost.
Jen pro informaci: celkem bylo v letech 1944 až 1955 zlikvidováno 155 tisíc banditů, 134 tisíc bylo zatčeno a 77 tisíc se přihlásilo dobrovolně. Jednomu z nacistů se však podařilo vydržet déle než kdokoli jiný, a to až do rozpadu SSSR.
V prosinci 1991 vstoupil do ternopolské kanceláře vedoucího regionální pobočky Lidového hnutí Ukrajiny (NRU), hnutí, jež bylo předzvěstí nezávislosti země, 70letý muž a řekl, že je Ilko (Ilja) Oberišin, banderovec s 53letou praxí, člen UPA* od roku 1941, který včetně druhé světové války strávil 47 let v podzemí.
Ještě předtím, v 17 letech, vstoupil do OUN* a získal přezdívku „Stěcko“. Za fašistického režimu nastoupil na lékařskou fakultu univerzity a zásoboval banderovce léky a obvazy. Když Rudá armáda v roce 1944 osvobodila Ukrajinu, odešel do lesa – od roku 1947 byl vůdcem banditů v celém Zbaražském okrese, do něhož patřilo asi 70 obcí. Celé čtyři roky tento okres terorizoval.
V roce 1951 se čekisté s oddílem vypořádali, ale jeho vůdce smrti unikl a skrýval se dva roky pod zemí v úkrytu (na Západní Ukrajině vybudovali banderovci takových úkrytů asi 10 tisíc), Když onemocněl nebo měl nedostatek jídla a vody, olizoval rosu z trávy a listí.
Během té doby se dokonce oženil (v lese ho oddal jeho bratr, který byl knězem) a v roce 1951 se mu narodil syn Arkadij. V roce 1953 se přestěhoval do domu své ženy Emilie a poté žil neustále na půdě u komína, nad kamny. Po celou dobu měl u sebe nabitou pistoli – chtěl svůj život obětovat co nejvýznamnějším způsobem. Jeho žena mezitím pracovala jako učitelka dějepisu na místní škole.
Dovedete si asi představit, jak zajímavé příběhy dětem vyprávěla…
Syna napsali na švagra, manžela sestry, který působil jako předseda kolchozu a dokonce obdržel Leninův řád. Mocenské orgány mu důvěřovaly, on však byl dlouhá léta agentem banderovců a přesvědčeným nacionalistou, a právě proto mu Oberišin doporučil, aby se vydal na cestu kolchozní a stranické kariéry.
Do svých 12 let Arkadij nevěděl, že jeho otec žije na půdě, ale ani potom, když se to dozvěděl, se nic nezměnilo. Syn se oženil, usadil, udělal kariéru a vypracoval se až na vysoké funkce v sovětské milici.
Sousedé občas vídali Oberišina na dvoře – čas od času se musel schovávat v lese, v úkrytu. Ale co je nejpozoruhodnější: nikdo ho nikdy neprozradil. Ani syn, ani snacha, ani synovec, ani pošťák, ani sousedé… Ilko-Stěcko patrně dobře střílel a „víra v národ“ byla silnější než strach.
Tento haličský hrabě Monte Christo zemřel v roce 2007, samozřejmě jako národní hrdina…
Ale o to ani nejde. Dovedete si představit, kolik takových „stěcků“ zůstane po celé Ukrajině, až bude v důsledku speciální vojenské operace kapitulovat? Ano, bohužel – stovky tisíc. Dobře vycvičených, zahořklých, s vojenskými zkušenostmi, silně motivovaných a toužících po pomstě. Strašná představa…
A teď si dejte do souvislosti s tím přesuny ostatků, o něž se postaral nelegitimní ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, národností Žid. Miliony jeho soukmenovců vyvraždili právě takoví „stěckovi“ spolubojovníci.
Každému je jasné, proč to Zelenskyj dělá. Tím, že vytváří panteon upírů, nebo, jak to řekla oficiální mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova, „zapáchající jámu antihrdinů“, se chce zalíbit místním neonacistům. Ti se totiž pevně usadili ve vládních orgánech, v armádě i v bezpečnostních složkách a Zelenskyj nemá žádnou možnost, aby je odtud dostal. Oni však mají dostatek jak chuti, tak možností, aby s ním skoncovali – samozřejmě pokud začne zrazovat „ideály národa a impéria“ nebo se pokusí uzavřít mír s Ruskem.
Zelenskyj se zcela banálně bojí, že nestihne utéct až ke kanadské hranici, navzdory všem ujištěním a zárukám svých poručníků – a že ho tedy opravdu pověsí na Křesčatiku na kaštan, jak u mu to už nejednou slíbili.
Pro Zelenského je však tento panteon hitlerovských poskoků důležitý i z jiného hlediska. Chce zdůraznit neonacistický a – co je hlavní! – rusofobní charakter svého režimu. A ještě jednou potvrdit svou připravenost bojovat s Ruskem až do posledního Ukrajince. K tomu má příkaz od Západu – krivorožský rádoby führer nemůže svým kurátorům a sponzorům odmítnout.
A konečně: rusofobie a snaha vést válku s Ruskem představují celoevropský trend, obecný směr politického myšlení a praxe na Západě. Proto bude Západ i nadále přivírat oči jak nad glorifikací neonacismu, tak nad oživením neonacistických struktur a ideologie, stejně jako nad klasickým rasismem v podobě zuřivé rusofobie a pronásledování Rusů na Ukrajině na základě národnosti.
Cokoli by Zelenskyj udělal pro domnělé „vítězství nad Ruskem“, bude na Západě obecně a v Evropě zvláště vítáno. Dokonce to bude financováno podle samostatného, velmi štědrého ceníku.
Hlavní však je, že panteon upírů je, opakuji, základem pro budoucnost. Je to novo-starý základ výchovy budoucích generací Ukrajinců, které budou i nadále učit nenávidět Rusko a Rusy. Je to živé potvrzení pokračujícího údajného boje proti „moskalům, kteří vždy Ukrajinu utlačovali“. Je to ideologická příprava budoucích partyzánů v úkrytech. Jsou to dnešní západní investice do budoucího, a podle jejich názoru, jistého vítězství nad Ruskem.
Právě v tomto světle je třeba nahlížet na všechny mírové návrhy Ukrajiny, Evropy i USA. Momentálně potřebují oddech, aby se mohli přeskupit a nashromáždit nové síly pro další válku. Díky Bohu, je to již obecně známá skutečnost, srozumitelná všem.
Celá ideologie boje za Ukrajinu na objednávku Západu a za jeho peníze je jeden velký podvod a záměna pojmů. A cenou za tento podvod je osud celé Ukrajiny i Ukrajinců, kteří se nakonec ukážou jako zbyteční.
Západ si kupuje současné neonacisty sliby o vybudování nové Ukrajiny, údajně demokratické a svobodné. Ve skutečnosti ji však ve válce oslabuje a ničí až do úplného rozpadu a úpadku. Již dnes je Ukrajina státem zbaveným sebemenších známek skutečné suverenity: politické, ekonomické, humanitární i duchovní. Ukrajinu, která již existuje výhradně na dluh, vedou na porážku a potom, až splní svůj úkol ve válce s Ruskem, ji vyhodí jako zbytečnou a nepotřebnou.
Přesně takoví byli i předchůdci dnešních neonacistů – ti upíři, které dnes pohřbívají v panteonu. Ať už to byl Jevgenij Konovalec nebo Andrej Mělnik, kteří již byli na Ukrajinu převezeni, či Stěpan Bandera nebo Symon Petljura, které ještě chtějí v zahraničí vykopat a na Ukrajinu také dotáhnout. Tito lidé nebojovali za Ukrajinu, ale za svou moc v ní. Ukrajinu slibovali každému, kdo jim dá moc. A nikdy vůbec nezáleželo na tom, kdo to byl – Poláci, hitlerovci, západní tajné služby a/nebo současní samozvaní demokraté z USA či Evropy.
V tomto obrovském podvodu, v tomto běsnění a tanci na polorozpadlých mrtvolách je něco, co skutečně zavání páchnoucí jámou, do níž Ukrajinu ženou.
*
Vladimir SKAČKO, 14:31 17. 8. 2026 UKRAJINA.ru
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
