Dnes jsem poslouchal na Facebooku Ladislava Vrábela a zarazila mě jedna věta. Řekl, že sdílení obsahu Russia Today je v Evropské unii zakázané a může být postihováno.
První reakce byla asi stejná, jakou bude mít řada čtenářů:
Cože?
Ne že nesmím provozovat ruskou televizní stanici. Ne že jí nesmím prodávat vysílací frekvenci. Ne že nesmím obcházet hospodářské sankce.
Já jako obyčejný člověk nesmím vzít něco, co jsem na internetu našel, a zveřejnit to dál?
A co je ještě zajímavější: jak se to mám dozvědět?
Musím každé ráno před snídaní otevřít Úřední věstník Evropské unie a zkontrolovat, co nového se od včerejška nesmí?
Po kávě českou Sbírku zákonů?
A před obědem ještě judikaturu Soudního dvora EU, protože zákaz, o kterém jsem včera mohl mít určitou představu, může soud dnes vyložit podstatně šířeji?
Zdá se, že ano.
Z občana se stal „operátor“
Nařízení EU č. 833/2014 obsahuje v článku 2f zákaz vysílání a dalšího zpřístupňování obsahu médií uvedených v příloze XV. Patří mezi ně různé jazykové verze RT – Russia Today a Sputnik. Text nezakazuje pouze klasické televizní vysílání. Hovoří rovněž o tom, že je zakázáno vysílání umožnit, usnadnit nebo k němu jinak přispět, včetně distribuce přes internetové platformy.
Člověk by si ještě mohl říci: dobře, „operátor“. To bude televizní společnost, provozovatel kabelové sítě, internetová platforma, někdo, kdo se distribucí médií profesionálně zabývá.
Omyl.
Dne 2. července 2026 vydal Soudní dvůr EU rozsudek ve věci C-67/25, Traugott Ickeroth. Případ vznikl v Německu, kde proti třem fyzickým osobám probíhá trestní řízení kvůli tomu, že na veřejně přístupném webu opakovaně zveřejnily videa RT Deutschland. Web nebyl placený a žil z dobrovolných příspěvků.
A právě zde přišla právní inovace, kterou by měl znát zřejmě každý evropský důchodce, instalatér, učitel nebo zahrádkář, než zmáčkne tlačítko „sdílet“.
Podle Soudního dvora totiž může být „operátorem“ i fyzická osoba, která obsah zpřístupňuje veřejnosti. Není podstatné, zda jde o podnikání nebo zda za to člověk dostává zaplaceno.
Ještě zajímavější je něco jiného.
Soud odmítl názor, že by z působnosti zákazu měly být vyňaty izolované publikace zanedbatelného rozsahu. Podle rozsudku není rozhodující ani rozsah, ani délka publikování.
Přeloženo z právničtiny:
„Já jsem to dal na internet jen jednou“ není princip, na který by bylo možné automaticky spoléhat.
Výborně.
A občan se to dozví kde?
Neznalost neomlouvá. Tak studuj
Jednou ze základních pouček práva je, že neznalost zákona neomlouvá.
To zní rozumně, když zákon říká například: nekrást, nepodvádět, nejezdit v obci stovkou.
Jenže jsme se dostali do úplně jiného světa.
Dnes může vzniknout mezinárodní sankční předpis, ten se několikrát novelizuje, obsahuje přílohy se seznamy subjektů, Evropská komise k němu vydává výklady a nakonec Soudní dvůr EU rozhodne, že výraz, o kterém si běžný člověk mohl myslet, že označuje profesionálního provozovatele, zahrnuje také jeho.
A neplatí už ani útěcha:
„Ale já jsem jen něco zveřejnil.“
Právě zveřejnění je problém.
Takže co je vlastně občanskou povinností?
Před každým sdílením článku zjistit jeho původ?
Zjistit, zda autor není napojen na sankcionované médium?
Zjistit, zda příslušný zdroj nebyl minulý měsíc doplněn do přílohy nějakého nařízení?
A pro jistotu projet poslední rozsudky Soudního dvora?
Tohle není karikatura právního státu.
Tohle je „právní“ stát totalitního charakteru.
Když jsem poslouchal Hlas Ameriky
Za socialismu jsem četl literaturu ze zahraničí. Půjčoval jsem ji dál. Poslouchal jsem Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu.
Režim je rušil.
Režimu vadily.
Režim některé lidi za šíření zakázaných textů pronásledoval.
Mně se nic nestalo.
Nechci tím tvrdit, že tehdejší Československo bylo rájem svobody slova. Nebylo.
Právě naopak.
Já jsem si totiž naivně myslel, že od takových principů jsme po roce 1989 odešli.
Že jednou z charakteristik svobodné společnosti je jednoduchá věc:
Mohu si přečíst, co říká protivník. Mohu to ukázat druhému člověku.
Mohu říci:
„Podívej se, co tvrdí Rusové.“
A potom můžeme diskutovat, zda lžou, nelžou, manipulují, nemají pravdu nebo náhodou v něčem pravdu mají. Dospělý člověk snad nepotřebuje evropského úředníka jako rodičovský zámek.
Propaganda se poráží zákazem jejího čtení?
Oficiální zdůvodnění samozřejmě známe.
RT má být nástrojem ruské propagandy, manipulace a informační války. Soudní dvůr sám zákaz spojuje s cílem chránit veřejný pořádek a bezpečnost EU před ruskou propagandou.
Dobře.
Řekněme pro účely diskuse, že RT skutečně produkuje propagandu od rána do večera.
A co?
Od kdy je znakem sebevědomé demokracie, že občan nesmí propagandu vidět?
Jestli někdo tvrdí, že Země je placatá, mohu jeho tvrzení zveřejnit a vysmát se mu.
Jestli někdo tvrdí, že očkování způsobuje růst třetí ruky, mohu jeho tvrzení zveřejnit a rozebrat.
Jestli ruská televize tvrdí něco o válce na Ukrajině, najednou se dostáváme do prostoru sankčního práva.
To už není boj argumentů.
To je správa informačního prostoru prostřednictvím právního zákazu.
A především vzniká něco mnohem nebezpečnějšího než samotná jednotlivá sankce.
Vzniká autocenzura. Možná, že její upevnění a znásobení je skutečným cílem.
Člověk si postupně zvykne, že je bezpečnější nesdílet, necitovat, neukazovat a nakonec ani nehledat. Občan spořádaně čeká, až mu někdo sdělí, co si smí přečíst, co smí říci — a možná jednou také kam má nastoupit. Třeba na východní frontu. Čeká, až dostane povolávací rozkaz on nebo jeho synové či vnuci. Rozdíl mezi brancem v totalitě a brancem v demokracii samozřejmě existuje. Jeden jde do války dobrovolně a druhý nedobrovolně. Který je který, poznáte možná až na frontě.
Bude jim po válce lépe? Určitě ne.
A co dělají matky budoucích padlých? Nic zvláštního. Mají spoustu starostí. Na budoucí válku a hřbitovy svých synů nemají čas. Čas si udělají až pak. Až s květinou nebo věncem na hrob. Tak je to správné a spořádané. Tak se chovají slušní a poslušní lidé.
Urválek nepotřebuje milion zákonů. Potřebuje jeden vhodný
A tady se dostáváme k dalšímu problému. Zákon se totiž nepíše jen pro dobu, kdy jsou u moci rozumní, umírnění a laskaví lidé. Zákon se píše také pro dobu, kdy se k jeho výkladu dostane snaživý vyšetřovatel, státní zástupce, kolega z práce, úředník či soused, který si chce udělat správnou čárku.
Historie nás naučila, že každý systém si nějakého Urválka umí najít.
A Urválek nepotřebuje, aby všichni občané porušovali zákon.
Stačí mu jeden. Dnes Letko. Zítra Novák.
Kdo příště?
Český zákon o provádění mezinárodních sankcí přitom stanoví, že přestupku se dopustí ten, kdo poruší zákaz či omezení vyplývající ze sankčního režimu. U této skupiny přestupků zákon pracuje s pokutou, jejíž horní hranice může dosahovat 50 milionů korun.
To už není doporučení.
To není nálepka na obrazovce:
Pozor, následující obsah může obsahovat ruskou propagandu.
To je státní donucení.
Nejhorší je, že jsem o tom nevěděl
A nakonec se dostávám k tomu, co je rovněž šílené.
Já jsem o tom nevěděl.
Kdybych náhodou neposlouchal Vrábela, o červencovém rozsudku Soudního dvora bych vůbec nic netušil.
A přitom publikuji.
Píšu.
Cituji různé zdroje.
Hledám informace z Ruska, Ukrajiny, USA, Izraele, Íránu, Číny i od nás.
Protože přesně to má podle mě novinář dělat.
A najednou zjišťuji, že než něco ukážu čtenářům, nemám pouze přemýšlet, zda je to pravdivé, zajímavé či důležité.
Mám také přemýšlet, zda se ze mě právě nestal „operátor“ podle sankčního nařízení Evropské unie.
To je skutečně krásný nový význam evropské svobody.
Kdysi nám říkali:
Nevěřte propagandě.
Dnes už říkají:
Věřte jen naší propagandě. Jen naše stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Svoboda je otroctvím.
A to už je rozdíl, který by měl znepokojovat každého — bez ohledu na to, zda má Rusko rád, nenávidí ho, podporuje Ukrajinu, nebo má na celou válku úplně jiný názor.
Dnes jde o Russia Today a o mnoho dalších položek na stále aktualizovaném seznamu. Zítra může jít o vás. Občas se proto raději podívejte, zda už tam také nejste. A pokud ano, bylo by snad slušné se viditelně označit. Jinak vystavujete nebezpečí své bližní — každého, koho potkáte a kdo by snad chtěl vaše slova reprodukovat dál. Co kdyby se tím nevědomky dostal do konfliktu se sankčním právem? Neznalost seznamů neomlouvá.
Hlídejte si tedy seznam. Abyste se včas dozvěděli, zda Evropská unie náhodou neprohlásila za závadné už také vás.
Orwell to možná kreslil moc růžově. Budoucnost může být černější.
*
Pavel Letko, e-Republika
