Naši skvělí novináři nám ovšem při líčení této válečné hrůzy zapomněli zprostředkovat jeden malý, nepatrný detail. Ta ruská raketa zasáhla muniční sklad, který byl umístěn uprostřed civilní zástavby, což je samo o sobě válečný zločin. Předmětem útoku byl prostě vojenský cíl. Stejně tak naše pravdomluvné intervjuky nikdy nedráždil rozpor, kdy byl nějaký ruský útok na Kyjev největší od začátku války, prostě hrozná věc… a vyžádalo si to tři mrtvé. Ne tři sta mrtvých, ne tři tisíce mrtvých, ne třicet tisíc mrtvých, jako při americkém náletu na Drážďany, ale tři mrtvé!
Ale o tom dneska psát nechci. Majnstrým, už dávno nemá informační monopol. Ministři už novinářům nemusejí odpovídat na otázky, protože je k ničemu nepotřebují. Petr Macinka klidně může označovat Deník N za konspirační médium. Prostě jsme v reálném čase věděli, že čeští novináři i liberální politici zase jednou lhali a dělali propagandu válce. Věděli jsme, že je to celé jinak. Mediální lhaní už působí vysloveně trapně a jejich snaha o udržení narativu je měsíc od měsíce křečovitější. Koneckonců, ani Bakala už nechce živit tu smečku novinářských darmožroutů.
Já dneska chci podotknout jenom jedno. Jestliže média lžou, je dost pravděpodobné, že lhala vždycky. Že nikdy nebyla žádná chvíle, kdy by ty Ivanky Svobodové, Jindvové Šídvuové, Erikové Taberyové, Bartkovští, Bartoníčci, i Karolíny Brodníčkové hledali pravdu. Je dost pravděpodobné, že lhali odjakživa a pokud náhodou řekli pravdu, tak jen když se zapomněli.
Nejspíš lhali o všech politických kauzách, které u nás proběhly. Lhali o geopolitických kauzách, lhali o americké politice, lhali o německé politice, lhali o sudetských Němcích, lhali o Evropské unii… Je dost pravděpodobné, že lhali i o Ratkovi Mladičovi, který teď zemřel v haagském vězení, lhali o Miloševičovi… kdo ví, kolik lidí u nás přišlo o všechno, protože se do nich pustili Jankové Kroupové a jim podobná svoloč. Martina Bednářová by mohla vyprávět.
Jestliže dnešním novinářům přijde normální takhle se zaprodávat a lhát, je dost pravděpodobné, že se to naučili od svých předchůdců, kteří jim vysvětlili, že tohle je ta správná demokracie a služba veřejnosti, za kterou bychom měli na koncesionářských poplatcích platit deset miliard.
Různí Foltýni tady běhají, a křičí, že ruská hybridní válka potřebuje, aby nikdo pokud možno nevěřil nikomu a ničemu, ale Rus nemůže za to, že všichni Fialové, Rakušanové a Matějové Ondřejové Havlové z Wishe naskočí na propagandistcký blábol o nové Buči. Tohle zařídili naši novináři, kteří jsou kritičtí jen k někomu a jen někdy. A dost pravděpodobně to takhle dělali od první minuty osmnáctého listopadu 89.
Třicet let jim to lhaní vydrželo a nedalo se proti tomu nic udělat. Měli prostě monopol na informace. Zničili spoustu nadějných politiků, zničili spoustu podnikatelů, vyzdvihli spoustu mafiánů, zkazili život celé řadě obyčejných lidí. Všechna ta nepovedená privatizace, všechen výprodej bohatství naší země je jen důsledek toho, že se jako první prodali ti, kteří měli hlídat demokracii. Ti se prodali ještě dřív, než Klaus vytiskl první kupón, nebo podepsal Lisabon, dřív než Zeman prodal první banku, či označil Putina za šílence.
První se u nás zaprodali novináři. Zaprodali se nejprve milým krajanům, potom bakalovským oligarchům a nakonec Evropské unii.
Až přijde ona velká katarze (a ona přijde), novináři jsou ti, kteří v konečném důsledku mohou za všechno zlé, co se v této zemi stalo. Protože náš polistopadový příběh nepostavili na pravdě, ale jen na nové lži. A jak jednou s tím lhaním začali, už se nedalo přestat a dotáhli to až do dnešního stavu, kdy se stali prodlouženou rukou ukrajinských Banderovců. Všechno, co nám za posledních třicet let řekli, stojí za přezkoumání (a vyvození odpovědnosti). Všechno, co nám vnucovali jako pravdu, je pravděpodobně lež. Jestli mohou zatajovat muničák v civilní zástavbě, mohli toho zatajit mnohem víc. Jestliže mohou lhát o skutečném stavu ruského vojenství, mohou lhát i o skutečném stavu naší armády.
Ostatně, poslední rozhovor Petra Pavla s Terezií Tománkovou byl předtočený, Petr Pavel předem věděl, na co se ho budou ptát, z hlavy sypal čísla, která nikdo běžně neví a podle pohybu stínů v místnosti, natáčelo se dlouhé hodiny, aby výsledek byl propagandisticky dokonalý, ale samozřejmě lživý.
Jestliže lžou dneska, pravděpodobně lhali vždycky a podle toho je s nimi zapotřebí naložit.
*
Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate
