Peking a Washington se neusmiřují. Tvoří nový model konkurence

Americký prezident Trump a jeho čínský protějšek Si Ťin-pching se ve Washingtonu nepokusili ukončit strategickou rivalitu. Pokoušejí se najít způsob, jak ji udržet pod kontrolou. Od květnového summitu v Pekingu vzniká nový rámec „konstruktivní strategické stability“. Jeho skutečnou zkouškou bude, zda dokáže oddělit oblasti spolupráce od sporů, které zůstávají zásadní. A právě zde se do hry dostávají Japonsko, Indie, ASEAN i Evropská unie.

Když Donald Trump v květnu navštívil Peking, obchodní a technologický konflikt Spojených států a Číny neskončil žádným velkým „dealem“. Důležitější byla změna diplomatického jazyka.

Oba prezidenti tehdy podle čínské diplomacie souhlasili s budováním „konstruktivního vztahu strategické stability“. Peking nyní washingtonský summit představuje jako další krok v tomto procesu. Nejde podle něj o návrat ke strategickému partnerství, ale o nový způsob řízení vztahu dvou mocností, které budou zároveň spolupracovat i soutěžit.

Čínská formulace je pozoruhodně přesná: spolupráce jako hlavní směr, konkurence v přiměřených mezích, kontrola rozdílů a možnost mírového soužití.

Peking jinými slovy přijímá skutečnost strategické soutěže s Washingtonem, odmítá ale představu, že každé soupeření musí vést ke konfrontaci. Washington proto není z jeho pohledu „novým začátkem“, ale druhou etapou mechanismu zahájeného v Pekingu.

Washington: test nové stability

Ve Washingtonu se tento koncept poprvé dostal do skutečně obtížného prostředí. Prezidenti se setkali podruhé během čtyř měsíců. Si označil jejich jednání za hluboké a otevřené a řekl, že nový rámec strategické stability dostal další strategické vedení.

Konkrétních průlomů však nebylo mnoho. Nikkei Asia upozorňuje, že nejdůležitější dohoda – prodloužení obchodního příměří do ledna 2027 – byla připravena už před samotným setkáním Trumpa a Siho. Samotný summit tak byl z velké části ceremoniální a jeho další hmatatelné výsledky zůstávají nejisté.

Nejde tak o konec soupeření, ale o jeho řízení. Pro Trumpa je zejména před americkými volbami výhodné ukázat, že dokáže se Si Ťin-pchingem jednat a současně zabránit nové eskalaci. Pro Peking je důležitější předvídatelné vnější prostředí, v němž může pokračovat v technologické a průmyslové politice.

Ekonomika: příměří ano, změna modelu ne

Jedna z nových čínských formulací, „prodlužovat seznam spolupráce a zkracovat seznam problémů“, se ve Washingtonu projevila prodloužením obchodního příměří a pokračováním ekonomického dialogu týmů amerického ministra financí Scotta Bessenta a čínského vicepremiéra Che Li-fenga.

Obchodní příměří ale není totéž co hospodářské uvolnění. Do pozadí summitu vstupuje stále významnější otázka: co bude s čínským exportním modelem?

Nikkei Asia upozornil před summitem na tlak USA i Evropy, aby Čína nechala rychleji zesílit čínský jüan, kde některé odhady vidí jeho podhodnocení až na 30 %. Peking ale postupuje opatrně. Rychlé zvýšení by vzalo marže čínských výrobců, uškodilo zaměstnanosti a zhoršilo domácí poptávku.

Tady se skrývá hlubší ekonomický problém vztahu. Čínský obchodní přebytek není pouze výsledkem celní politiky. Souvisí s vysokými úsporami, slabší domácí spotřebou, průmyslovou kapacitou a schopností čínských podniků stále více prodávat na zahraničních trzích. CFR letos odhadl čínský běžný účet na zhruba 4 % HDP a při některých úpravách až na 6 %; odhad podhodnocení jüanu pak vychází na 20 až 35 %.

Spor Washingtonu a Pekingu se proto nedá vyřešit pouze cly. Americkou otázkou je, proč Čína tolik vyváží, čínskou otázkou zase, jak rychle lze změnit hospodářský model, aniž by utrpěla zaměstnanost a růst. A právě proto může být debata o jüanu v dalších měsících důležitější než jednotlivé celní sazby.

AI: konkurence dostává první zábrany

Nejzajímavější novou oblastí je umělá inteligence. USA a Čína se staly dvěma hlavními technologickými centry AI, jejich ekosystémy se však zároveň oddělují. Washington omezuje přístup Číny k některým pokročilým čipům a technologiím, Peking podporuje vlastní čipový, cloudový a AI ekosystém.

Přesto se nyní objevuje první zárodek pravidel pro řízení této konkurence. Obě strany jednaly o mechanismu, který by umožnil upozornit druhou stranu na incidenty související s AI, pokud by mohly mít bezpečnostní dopady. Si současně ve Washingtonu zdůraznil, že AI musí zůstat pod lidskou kontrolou.

Nejde o dohodu o kontrole AI, ale o mnohem skromnější pokus zabránit, aby technologická nehoda nebo špatná interpretace chování druhé strany přerostla v bezpečnostní krizi. Právě tak může vypadat praktický obsah „strategické stability“.

Tchaj-wan zůstává červenou linií

Největší strategický rozpor nezmizel. Si Ťin-pching ve Washingtonu požádal Trumpa, aby se Spojené státy postavily proti „nezávislosti Tchaj-wanu“ a s tchajwanskou otázkou zacházely obezřetně. Trump naopak změnu americké politiky veřejně neoznámil.

Tchaj-wan proto zůstává hranicí, na níž se čínský koncept strategické stability bude testovat nejtvrději.

Čína jej považuje za otázku suverenity a národního sjednocení. Spojené státy jej vnímají v širším rámci bezpečnostní architektury západního Pacifiku. Sebevětší spolupráce v obchodu nebo v AI neznamená odstranění tohoto základního strategického střetu.

„Spojenci ve druhé světové válce“

Nejpozoruhodnější symbolický moment summitu ale přišel z historie. Při uvítacím ceremoniálu Trump připomněl, že společné zájmy „z nás dokonce ve druhé světové válce udělaly spojence“. Hovořil o amerických dobrovolných pilotech, kteří přišli do Číny bojovat, a připomněl legendární jednotku Flying Tigers.

Historickou paralelu pak přenesl do současnosti: stejně jako Američané a Číňané spolupracovali při vítězství ve válce, měli by podle něj Trump a Si pokračovat ve spolupráci při budování budoucnosti obou zemí. Trump podobný motiv použil už při květnové návštěvě Pekingu, takže se z jednorázové historické vzpomínky ve Washingtonu stává opakující se součást jeho vyprávění o vztahu s Čínou.

Si Ťin-pching jej ve Washingtonu rozvinul ještě dále. Ve svém přípitku na státní večeři připomněl, že čínský a americký lid bojoval bok po boku proti fašistické agresi, a spojil tuto zkušenost s budoucností obou zemí.

Vznikla tak symbolická paralela: dřívější spolubojovníci USA a Číny proti Japonsku a dnešní USA a Čína, které se snaží společně řídit svou vzájemnou soutěž.

Historická poznámka se přirozeně nelíbí Japonsku, které upozornilo na jistý nesoulad. Válečným spojencem USA byla Čankajškova Čínská republika, nikoli dnešní Čínská lidová republika, která vznikla až v roce 1949.

Japan Times upozornil, že Trumpova formulace může v Tokiu vyvolat rozpaky. Japonská televize TBS ji interpretovala jako neobvyklý diplomatický moment, v němž se do americko-čínského historického příběhu vrací Japonsko jako protivník. Japonská média současně připomínají, že dnešní Japonsko je americkým spojencem.

Pro Peking je připomínka společného boje proti japonskému militarismu součástí příběhu o historické schopnosti USA a Číny spolupracovat. Pro Tokio je naopak klíčovou otázkou, jaký vliv bude mít nové americko-čínské sbližování na dnešní americko-japonskou bezpečnostní osu. Historie ve Washingtonu proto není pouze dekorací.

Japonsko, Indie, ASEAN a Evropa

Summit překročil vztahy dvou velmocí. Japonsko chce zachovat pevnou americkou bezpečnostní přítomnost v západním Pacifiku, současně ale musí spolupracovat s Čínou jako nejvýznamnějším sousedem a ekonomickým partnerem. Trump se před summitem sešel s japonskou premiérkou Sanae Takaičiovou a jednal s ní o AI, polovodičích, kritických surovinách a čínských omezeních vývozu kovů vzácných zemin.

Indie pokračuje ve své strategické autonomii. Rozvíjí vztahy s Washingtonem, ale současně nechce přijmout svět, v němž by musela volit mezi Spojenými státy a Čínou.

ASEAN má podobný zájem. Jeho státy jsou hluboce zapojeny do čínských dodavatelských řetězců, současně ale udržují vztahy s USA, Japonskem, Indií, Austrálií a Evropou. Pro ASEAN je důležitější síť více partnerů než návrat k jednoduchému systému dvou bloků.

Evropská unie mezitím hledá vlastní cestu mezi závislostí na čínském průmyslu a americkou bezpečnostní politikou. Tlak na čínské obchodní přebytky, kurz jüanu, průmyslové kapacity a přístup na čínský trh proto přichází nejen z Washingtonu, ale stále výrazněji také z evropského prostředí. Na summitu ASEAN–EU v Manile 22. září se tento přístup projevil snahou urychlit obchodní a investiční vazby s jihovýchodní Asií a současně diverzifikovat evropské dodavatelské řetězce mimo jednostrannou závislost na Číně.

Svět tak po washingtonském summitu může místo bipolárnosti získat větší prostor pro strategii více center.

APEC Shenzhen a G20 Florida

Washingtonským summitem tedy nic nekončí. Oba prezidenti podpořili své nadcházející multilaterální role. Čína bude hostit APEC 2026 v Shenzhenu, Spojené státy summit G20 na Floridě. Peking výslovně zdůrazňuje, že obě země by si při těchto akcích měly pomáhat a koordinovat se.

Časová osa se tak vyjasňuje: Peking, Washington, APEC Shenzhen, G20 Florida. Nikkei Asia ovšem připomíná, že nejdůležitější část washingtonského summitu se odehrála ještě před samotným setkáním prezidentů: ekonomické týmy už připravily prodloužení obchodního příměří do ledna 2027. Samotný summit proto nepřinesl ani nový velký konflikt, ani zásadní průlom.

To může být právě jeho hlavní význam: pokud bude nový model fungovat, nebude vypadat jako velké historické usmíření, ale jako mnohem skromnější pravidelná jednání, omezená obchodní příměří, komunikace o AI, řízení krizí a oddělování oblastí spolupráce od oblastí strategického soupeření.

Peking tomu říká „konstruktivní strategická stabilita“, Washington „pragmatické vyjednávání“. Tokio sleduje, zda se tím nemění rovnováha v Asii, a zbytek světa čeká, zda dvě největší ekonomiky dokážou svou konkurenci skutečně řídit, nebo zda se za několik měsíců vrátí další kolo obchodních, technologických a bezpečnostních sporů.

*

Vít Vojta, sinolog a vydavatel Asiaskop.cz

Úvodní foto: ChatGPT